Samozřejmě bych našla řadu jiných a mnohem horších chorob, ostatně sama jsem si v pubertě protrpěla zápal mozkových blan, nicméně v době, kdy jsem onemocněla únavovým syndromem, prošla jsem si po všech stránkách osobním peklem a na tu první a nejhorší fázi nemoci velice nerada vzpomínám.
Ale když uvážím, že dnes mám za sebou už šest vydaných knih, prožila jsem si opravdu neobyčejných třináct let.
Stres v zaměstnání
Příčiny nemoci spatřuji především v tom, že jsem pracovala ve vysoce stresovém provozu mezinárodního pětihvězdičkového hotelu, kde pro většinu nadřízených bylo nepřijatelné, aby zaměstnanec s chřipkou nebo angínou ulehl doma a nechodil do kanceláře.
Dnes už bych na nic podobného nepřistoupila, ale tehdy v těch zhruba šestadvaceti letech jsem si neuvědomovala, jaká rizika tím podstupuji. Moje tělo totiž přecházení horeček nakonec nevydrželo. Poprvé jsem zkolabovala v práci, kdy jsem před odchodem domů kašlala krev, podruhé už jsem musela zůstat doma. Tím jsem se ocitla na černé listině šéfů, avšak já fyzicky nemohla dál.
Opravdu dlouhé nachlazení
Ta osudná chřipka proběhla jako většina jiných, avšak mě se stále držela zvýšená teplota, bolely mě klouby, ztratila jsem chuť k jídlu, začala mi vynechávat paměť a chtělo se mi pořád spát. Bohužel spánek mi nepřinášel žádný odpočinek či úlevu. Tudíž jsem prospala klidně šestnáct hodin denně, ale nijak mi to nepomáhalo.
Můj boj s nemocíVážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Když jsem měla jít na kontrolu k lékařce, připadalo mi, jako bych zdolala nejvyšší horu světa. Vzpomínám si, že jsem jedla hlavně banány a pila čaje. Bohužel jsem nebyla schopná číst, ani dělat nic, co jsem měla do té doby ráda. A tím se během krátké chvíle ze mě, která dosud žila velice aktivně, stala hotová troska. Musela jsem zapomenout na autorská čtení, koncerty, nebo víkendy trávené poznáváním památek. To všechno šlo mimo mě.
Nejvíc mě zničily dvě věci, a to když mi úplně vypnula paměť a také zjištění, že všichni, kteří si říkali moji kamarádi, najednou zmizeli. Ano, už jsem neměla sílu poslouchat jejich problémy a pomáhat jim. Zůstala jsem sama, a přestože jsem v té době byla vdaná, můj muž mě nedokázal podpořit. Chtěl trávit volné dny zábavou a se mnou to nešlo, protože když to vypadalo, že první chřipka skončí, naskočila druhá a pořád dokola.
Lékaři si nevěděli rady
Plynuly měsíce a nic se nedělo, kromě toho, že z počáteční fáze, kdy jsem pořád spala, se vše změnilo a já navzdory únavě začala mít se spánkem problémy. Trápily mě rovněž noční můry. Podstoupila jsem pár vyšetření, avšak lékaři odchylky v laboratorních výsledcích zpochybňovali a přesvědčovali mě, že trpím zápalem švindlu, a nechce se mi „dělat“. A já jsem přitom opravdu nedokázala ani uvařit oběd.
Říkala jsem tehdy doktorce, že jsem přeci mladá a chci normálně existovat, ať mi tedy nějak pomůže. Jen krčila rameny a to bylo všechno. Nakonec jsem se dostala do soukromé ordinace, kde mě lékař napumpoval vitaminy a různými podpůrnými prostředky. Nejvíc mě pak překvapilo, když revizní lékařka, která mě nikdy neviděla, usoudila, že jsem zřejmě duševně nemocná a vyslala mě na psychiatrii poté, co se zjistilo, že se mi v těle trvale usadila nějaká neidentifikovaná infekce.
Paní doktorka na psychiatrii mi napsala zprávu, v níž revizní lékařku ujistila o mém dobrém duševním zdraví a zároveň doporučila kvůli chronické únavě prodloužit nemocenskou. Tím mě zachránila, protože bez jejího dobrozdání bych se ocitla zpátky v běžném životě, i když jsem v té době procházela stopadesátou chřipkou. Hlava se chtěla vrátit do reality, ale tělo zatím neposlouchalo.
Ale už jsem zase naštěstí poměrně dobře spala, přestože spánek mě stále neposiloval a navíc mě trápila téměř dysfunkční paměť. Soukromý lékař mi správně doporučil, abych se ji snažila trénovat, ale zatím mi na to scházela energie.
Rozvod a trénování paměti
Do fáze, kdy jsem se měla díky rozhodnutí lékařů vrátit do pracovního procesu, padlo manželovo rozhodnutí o rozvodu. Ve finále to dopadlo tak, že jsem ještě ani neměla všechny věci z bytu pryč a už se tam nastěhovala jedna o trochu mladší slečna. Dnes s odstupem zcela souhlasím s tím, že nemoci a různé složité situace prověří a protřídí kvalitu vztahů. Vzhledem k finanční situaci, kdy jsem byla dlouhodobě na nemocenské a ještě splácela půjčku za nábytek, jsem se musela nastěhovat k matce.
Chronický únavový syndromChronický únavový syndrom je pojem, který u řady odborníku nenašel své místo a jeho existence bývá často zpochybňována. Nicméně daný stav u pacientů existuje a nelze jej dnes popřít. Nemocného trápí silná únava, která trvá alespoň šest měsíců a neodezní ani po odpočinku. Doprovodnými příznaky chronického únavového syndromu mohou být zvýšená teplota, která se zvyšuje po tělesné a duševní zátěži, dlouhodobé bolesti v krku, zvětšení a citlivost mízních uzlin, zejména krčních, bolesti svalů, kloubů a hlavy, poruchy spánku, světloplachost, zapomnětlivost, napětí, úzkost, neklid a další. |
Nechci ji veřejně poškozovat, protože jsem s ní přerušila kontakt, ale to, co jsem si od ní všechno vyslechla, mi rozhodně v ničem a nijak neprospělo. Nepodpořila mě ani kamarádka, které jsem věřila. A pak se přiblížil konec nemocenské a já si našla zaměstnání alespoň na částečný úvazek, kdy jsem všechna odpoledne po práci i víkendy samozřejmě prospala.
Finančně mě zachránila možnost uveřejňovat v jednom časopise starší povídky. Paní šéfredaktorka asi dodnes netuší, jak mi tím vytrhla trn z paty. Ve zbytku času jsem trénovala především paměť. Zpočátku jsem to dělala tak, že jsem si přečetla stránku v knize a pokoušela se převyprávět její obsah. Drhlo to hodně, ale vydržela jsem. Také jsem hodně luštila křížovky.
Ovšem stále jsem se nacházela ve stavu, kdy jsem si třeba ani nepamatovala, co jsem jedla k obědu, čili jsem si pořád všechno pro sebe dokola opakovala, až jsem dospěla k onomu zázraku, kdy paměť zázračně naskočila.
Navzdory nemoci jsem si splnila sny
Zaměstnání na částečný úvazek jsem nakonec musela z finančních důvodů opustit a nastoupit na trvalý pracovní poměr. I když jsem se už nějaký měsíc nacházela v pracovním procesu, nemoc na mě byla patrná a práce nastálo se mi hledala obtížně. U pohovorů se mě samozřejmě několikrát až nedůstojně vyptávali na můj zdravotní stav. Jistý šéf zdravotnické firmy se třeba strašně divil, proč nejezdím na kole a nesportuji a volný čas trávím pasivně. Zdálo se mi to stejně hloupé, jako postoje některých lékařů.
Nakonec jsem místo sehnala a vydržela v něm téměř pět let. A zase jsem se dostala do fáze, kdy mi to připadalo z mnoha důvodů k nevydržení, i když s hotelovým provozem to nelze vůbec srovnávat. Jistý čas jsem pak měla možnost pracovat z domova a poté jsem se rozhodla, že si splním svůj sen pracovat s dětmi. A tak jsem navzdory tomu, že mě občas únava drtila a dělalo se mi z ní špatně, a i přes občas vynechávající paměť nastoupila na pedagogický kurz.
A zhruba rok a něco po absolvování kurzu mi vyšla první knížka, čímž jsem si splnila další sen a plním si ho dodnes, protože mi v květnu vyšla už šestá v pořadí. Kromě toho jezdím přednášet a besedovat po celé naší republice, což mě nesmírně baví a naplňuje. A moje povídání má opravdu pozitivní odezvy. Milé a upřímné reakce diváků mi dodávají energii a sílu pokračovat dál.
Ve vlaku sice často spím, protože únavu nezvládám tak jako většina zdravých lidí, ale jsem schopná poměrně normální existence. Paměť mi dnes funguje velice dobře a nejen za to jsem vděčná. Musela jsem však na sobě opravdu tvrdě pracovat a nic jsem nedostala zadarmo. A nemohu ani říci, že by mi na mé cestě někdo výrazněji pomohl kromě mého současného partnera. Každopádně bez těch překážek bych nebyla tam, kde teď jsem. Nemoc mě totiž posílila v tom, abych věřila hodnotám, které jsem vždycky ctila.
