Místo do školy musela Anežka do nemocnice
Lenka s Karlem a dvěma dětmi z Dětenic u Jičína si žili celkem klidným a spokojeným životem na vesnici v blízkosti přírody, kde je jim nejlépe. Matýsek měl vloni v září nastoupit do školky, kam chodila sedmiletá Anežka do předškolní třídy. Loňský březen se jim však život obrátil naruby.
„Anežka zůstala doma s nějakou virózou, nevypadalo to na nic vážného. Jenže v noci jí začala bolet hlava a žádné léky na bolest nepomáhaly, dokonce zvracela,“ popisuje první příznaky Anežčina maminka Lenka Mazáčková. Ráno s dcerou navštívila pohotovost v Jičíně. Lékař pojal podezření na zánět mozkových blan, ale po CT vyšetření hlavy se ukázalo, že jedna mozková komora je zřetelně zvětšená. Ihned ji i s maminkou odvezli sanitou do Fakultní nemocnice v Hradci Králové na lumbální punkci a magnetickou rezonanci, kde stanovili diagnózu: nádor na mozku v zadní jámě lební s tím, že musí na operaci.
„Ty dny po operaci, kdy musela být Anežka na JIP, byly asi nejhorší v mém životě, protože jsem s ní nemohla být přes noc, když se budila a volala mě vystrašená v cizím prostředí, připojená na milion hadiček,“ říká maminka a dodává, že alespoň díkybohu za to, že mohla být o patro výš. Ještě dlouho měla dcera z toho pobytu na JIP takové noční můry, že musela užívat antidepresiva a sama tuhle část léčby hodnotí jako tu nejhorší.
Několik měsíců po operaci se Anežka potýkala s částečným ochrnutím levé poloviny těla i obličeje, ale vše se naštěstí dalo po několika měsících do pořádku. Histologie však dobré zprávy nepřinesla. Potvrdil se bohužel zhoubný nádor – Meduloblastom, navíc již v nejhorším 4. stadiu s metastázami, a převezli ji do Motola. Anežku čekaly odběry, dva cykly chemoterapie, šest týdnů ozařování v Protonovém centru a další čtyři cykly vysokodávkové chemoterapie s převodem jejích vlastních předem odebraných a zmražených kmenových buněk. „Dozvěděli jsme se, že vyléčit se podaří asi 70 procent pacientů s touto diagnózou, což nám dalo určitou naději,“ líčí Anežčina maminka.
Ani na smrt nemocné dítě není jen tělo, říká šéfka dětského hospice |
Po prvních chemoterapiích Anežku čekalo ozařování. Probíhalo šest týdnů, každý všední den a Anežka ho zvládla bez anestezie, takže nevyžadovalo hospitalizaci. „Bylo štěstí, že jsme se dozvěděli o možnosti pobytu v Domě Ronalda McDonalda pro rodiny mimopražských pacientů. Mohli jsme tam s ní celá rodina šest týdnů bydlet, což pro nás bylo opravdu nejvíc, protože do té doby jsem byla s Anežkou všude jen sama a syna i muže viděla jen párkrát na návštěvě,“ oceňuje pomoc.
Do Motola se však Anežka musela vrátit na další čtyři série silných chemoterapií, kdy musela pokaždé ležet na oddělení. Tam ji podporovala maminka, zatímco táta se synem znovu bydleli v Domě Ronalda McDonalda.
„Malé děti na oddělení nesmí, takže jsme se s mužem každý den po obědě střídali. Já jsem strávila odpoledne s Máťou venku nebo v Domě, muž zase dělal společnost Anežce. Dcera byla ráda, že má u sebe i tatínka, myslím, že jí to psychicky velmi pomáhalo. A mně také. Měla jsem možnost na pár hodin odejít z nemocničního prostředí, vyvětrat se a hlavně být s Matýskem a zároveň nemít výčitky, že nechávám Anežku samotnou,“ vzpomíná maminka.
Všichni se pak viděli, až když bylo Anežce trochu lépe, mohla na vycházku nebo i na noc do Domu, kde jsem jí mohla vařit její oblíbená jídla, protože nemocniční stravu nejedla vůbec. Teď už chodí Anežka jen na kontroly. „Pevně věříme, že zde nebude žádný nález a že se podařilo všechny rakovinné buňky zničit,“ doufají rodiče.
