„Na depresi lobotomii“
Jedním z nejděsivějších lékařských zákroků 20. století byla lobotomie. Šlo o operaci, která měla podle tehdejších lékařů vyléčit depresi, hyperaktivitu, různé druhy psychózy a další desítky neduhů jediným zákrokem - přerušením mozkových drah a spojů v lékařem vybraných místech mozku.
V roce 1949 byl António Egas Moniz za objev lobotomie a založení neurochirurgie vyznamenán Nobelovou cenou.
V roce 1935 se lobotomií začal vážně zabývat portugalský lékař Egas Moniz. Nervové tkáně mozku leptal alkoholem ve vykutaných otvorech v lebce. V USA na jeho metody navázal ambiciózní a sebevědomý neurolog Walter Freeman.
Zdlouhavé vrtání do kosti nahradil koncem druhé světové války jinou metodou - k mozku se dostával přes oko. Nástroj, který k tomu z počátku využíval, byl jednoduchý sekáček na led, jenž objevil ve své kuchyni. Pacientovi nadzvedl víčko, sekáček zanořil ostrým koncem směrem k mozku a bouchl do něho kladívkem, čímž prorazil strop očnice.
V hloubce asi pěti centimetrů pák různými pohyby přerušoval a ničil mozkové spoje tak, aby pacienta podle svých teorií vyléčil. Vše prováděl téměř ambulantně, pacient za několik desítek minut odjel domů taxíkem, jako od zubaře.
Freeman prováděl několik lobotomií denně, jednou jich prý zvládl 25. Jeho zákrokům často dychtivě přihlíželi studenti či jiní lékaři. Během několika let provedl 3 439 lobotomií v pěti desítkách amerických ústavů. Netrvalo dlouho a Freemana začali následovat další doktoři, odhadem bylo v USA takto „léčeno“ až 40 tisíc lidí. Poslední lobotomii provedl Walter Freeman v roce 1967, po smrti pacientky přišel o licenci.
Jenže Evropa na tuto bizarní metodu slyšela také, prováděli ji lékaři zejména v Británii (17 000 operací), Dánsku (4 500 operací) a Skandinávii (9 000 operací). Mozek se mechanicky rozrušoval i v Japonsku, kromě psychických poruch se tak léčil i špatný prospěch ve škole. Kritika však přece jen sílila, přibývalo úmrtí, krvácení do mozku, přeživší pacienti nebyli po zákroku schopni porozumět složitějším informacím, bylo narušeno jejich sociální či emoční chování.
Jiní zase ztráceli strach i v životě ohrožujících situacích. Lobotomie byla v řadě zemí v 70. letech úplně zakázána, ve Francii se ovšem poslední zákroky prováděly ještě v roce 1986.
