Zdravotníci o tom nemluví rádi, neboť jde o citlivé a tabuizované téma. Nadto nepanuje shoda v tom, co je eutanazie a co ponechání přirozené smrti.
Morfium, jež působí na dechové centrum, kromě toho lékaři nepodávají s cílem ukončit něčí život, ale zmírnit jeho bolesti.
Jak však MF DNES potvrdila zdravotní sestra ze severní Moravy, jež trvala na zachování anonymity: "Na plicním oddělení, kde jsem před deseti lety pracovala, jsme občas pacientům pomohli zemřít právě vyššími dávkamimorfia. Zkrátili jsem jim kruté umírání o hodiny či o dny. Určitě ale ne třeba o dva týdny," uvedla.
Někteří experti říkají: Tohle ještě není klasická eutanazie. Ta je v Česku trestná. Debata o eutanazii se v celé Evropě znovu rozpoutala poté, co ve Francii usmrtila žena svého ochrnutého syna s jeho souhlasem i s tichou podporou nemocničního personálu.
"Musíme přestat předstírat, že eutanazie neexistuje," vyzval členské země Rady Evropy bývalý francouzský ministr zdravotnictví Bernard Kouchner. Eutanazie je povolena jen v Nizozemsku a Belgii.
Evropský výbor pro zdraví, sociální a rodinné otázky nicméně schválil v září zprávu o eutanazii, v níž je vyjádřeno přesvědčení, že nikdo nemá právo nutit žít umírajícího jedince, jehož utrpení nelze odstranit a který si skutečně přeje zemřít.
Lékařská věda už sice dokáže účinně tišit bolest, někteří pacienti však trpí duševně a ztrátou vlastní důstojnosti. Podle rezoluce by země měly sbírat důkazy o tom, jak to "chodí v praxi".
Téma eutanazie je živé i v USA. Floridský Kongres v úterý umožnil zastavit eutanazii devětatřicetileté ženy, která je třináct let v kómatu. Její manžel se domohl odpojení ženy s trvalým poškozením mozku od vyživovacího přístroje, to však vyvolalo protesty odpůrců "milosrdné smrti".
Smrt z milosti: velké tabu, nebo i realita?
Případ ženy, která ve Francii pomohla zemřít nevyléčitelně nemocnému synovi, oživil debaty o eutanazii. Včetně té, jak je to s "milosrdnou smrtí" v Česku.
Před několika dny léčili na chirurgické klinice v Praze-Motole Holanďana v kritickém stavu. "Když mu začaly selhávat orgány, rodina sdělila, že by jej chtěla převézt domů. Prý by mu tam chtěla poskytnout eutanazii," říká šéf kliniky Pavel Pafko, který sám patří mezi zastánce takzvané smrti z milosti.
Člověk má podle něj mít právo "rozhodnout si své věci". K převozu už nedošlo, Holanďan zemřel.
Jak je to s eutanazií v Česku? "Nevím, proč by Češi měli být o moc jiní než Holanďané, kteří uzákoněním eutanazie jen legalizovali praxi," míní Pafko. "Umím si představit, že když rodina vidí svého blízkého bolestně umírat, najde někoho, kdo zvýší dávky opiátů - a pacient usne."
Je tohle eutanazie?
Na to, co je, a není eutanazie, nepanují mezi lékaři shodné názory. Zdravotníci pouze potvrzují: Je pravda, že občas více či méně urychlíme umírání nevyléčitelně nemocného člověka.
Primářka Jarmila Drábková z pražské Fakultní nemocnice v Motole o tom mluví otevřeně: "Jeden pacient s rakovinou prostaty před časem odmítl další protinádorovou léčbu a pro přirozené dožití si vybral naše oddělení. Když už pomalu upadal do neklidného kómatu, dostal v infuzi kombinaci morfia a rohypnolu. Během dvou dnů v klidu odešel."
Je tohle eutanazie? "Já doufám, že ne. To už by se mnou byl proces," odpověděla primářka. Eutanazie je v Česku trestný čin.
Odpůrci eutanazie varují před možným zneužitím. Zakladatelka hospiců (určených pro důstojné umírání) Marie Svatošová tvrdí: "Ač bych to těžko dokazovala, v nemocnicích se děje i nevyžádaná eutanazie a je téměř nepostižitelná. Vzpomínám na pacientku s rakovinou, které v jedné pražské nemocnici naordinovali stoupající dávky morfia na dva týdny dopředu, ač netrpěla sužujícími bolestmi. Sestřička mi tehdy ukázala chorobopis a sdělila: Déle už to vydržet nemůže. Když si pacientku vzal manžel na reverz domů, žila ještě půl roku."
Svatošová říká, že pacienti nepotřebují eutanazii (kterou sama odmítá), ale lepší péči. "Mnozí lidé umírají sami, v anonymním prostředí a ve zbytečných bolestech. Volají-li po eutanazii, volají ve skutečnosti po lepší péči," přidává se předsedkyně České alzheimerovské společnosti Iva Holmerová.
Kdy se vypne přístroj
Mnoho pacientů je udržováno na přístrojích. Lékaři se v určitých chvílích rozhodnou v intenzivní léčbě nepokračovat. Říká se tomu často pasivní eutanazie a je přípustná.
"Když je situace neřešitelná, musíte se umět rozhodnout, protože dýchací přístroj můžete potřebovat pro někoho jiného," říká kardiolog Jan Bělohlávek z Všeobecné fakultní nemocnice.
"Když má například pacient nevyléčitelné selhání srdce a plic, v důsledku toho mu selhávají další orgány amy víme, že ten stav je neřešitelný, snížíme nebo zcela vysadíme léky na podporu srdce. V konečných stavech přístroj prostě vypneme - to když je poškození orgánů nezvratné a žádný ze zákroků nevedl ke zlepšení," říká lékař.
"S řadou pacientů jsem se dohodl, že když se stav zhorší, nebudeme už používat další agresivní léčbu. Zajistíme, aby neumírali s nepříjemnými pocity, aby se nedusili a neměli bolest," dodává.
Lékaři rozhodují v širším konziliu, a pokud to lze, též s rodinou. Podle evropské úmluvy by si měl o způsobu léčby včetně jejího ukončení rozhodnout pacient. Jenže v danou chvíli toho už často není schopen. A řídit se předem vysloveným přáním současné české zákony oficiálně neumožňují.
"Zažil jsem to ve Spojených státech a jsou to někdy až absurdní situace. Když přivezou pacienta s infarktem, tak místo abyste ho zklidnili, řešíte s ním, co budete dělat, když se stane to a to. Na druhé straně, lékař pak přání pacienta respektuje a má se čím řídit," podotýká Bělohlávek.
Ministerstvo: Nevidíme, neslyšíme
Ministerstvo zdravotnictví však před problémem nadále strká hlavu do písku. V návrhu nového zákona o zdravotní péči sice říká, že lékaři mají respektovat dříve vyslovená přání pacientů - ale vzápětí dodává, že ne taková, která by mohla vést ke zkrácení života. Takže problém to vůbec neřeší.
"Debata o předem vyslovených přáních a eutanazii je nutná a musí časem přijít na pořad dne," apeluje primářka z motolské nemocnice Jarmila Drábková.
|
Prosili, ať je už nenecháme trpět, říká sestra Veřejně se o tom nemluví. Ani mezi zdravotníky moc ne. "Určité formy eutanazie se tiše dělají nebo přinejmenším dělaly," konstatovala jedna ze zdravotních sester ze severní Moravy. Mluvila o tom s jedinou podmínkou: že zůstane zachována její anonymita. "Před deseti lety jsem pracovala na plicním oddělení jedné nemocnice. Největší hrůzou byla rakovina plic. Kromě bolestí se pacient občas i dusil. Když už to bylo konečné neboli terminální stadium, kdy je člověk na rozhraní vědomí a nevědomí, zvýšily se mu dávky morfia nebo přidaly prášky na spaní." "Člověk to musí dělat velmi inteligentně: jinému, kdo to zrovna tolik nepotřebuje, prostě dávku uberete. Nebo někdo zemře a vy dáte do záznamu, že ještě dávku dostal, ale ušetříte ji pro někoho jiného," líčí sestra. Upozorňuje však: "Umírajícím se tímto způsobem zkrátil život o hodiny či pár dnů, určitě ne třeba o dva týdny." Podle některých expertů tudíž nejde o klasickou eutanazii. "Když vás lidé prosí, poznáte, kdo má ještě vůli žít, a kdo už ne. Každý zkušený zdravotník to pozná," pokračuje sestra. "Iniciativa" byla podle ní většinou na sestrách. "Lékaři o tom věděli, nebyl to nikdy krok jednotlivce. Ale navenek s tím nechtěli mít nic společného. Nejsou tolik s tím člověkem a nevidí to. I když jsem zažila lékaře, který pacientovi v posledním stadiu rakoviny sice předepsal antibiotika na zápal plic, ale naznačil, že už mu je nemusíme dávat, že máme především zajistit, aby netrpěl." "Člověk z toho má zpětně rozporuplné pocity, že si hraje na Boha ale ve spoustě případů těm lidem pomohl," líčí sestra a připouští, že je to navíc velmi zneužitelné. "Samozřejmě, že je. Proto je nutné dát tomu nějaká pravidla. Když lékaři dokážou poznat, kdy chce člověk opravdu změnit pohlaví, přece musí dokázat poznat, kdy to člověk myslí se smrtí opravdu vážně. I moje matka mi opakovaně klade na srdce: Nenecháš mě trpět, že?" |
