Moderátorka Tereza Pergnerová

Moderátorka Tereza Pergnerová | foto: TV NOVA

Ztracenou rodinu jsme hledali i na Kubě. Zklamání neuvidíte, říká Pergnerová

  • 8
Rodina je nejvíc, shodují se autoři nového pořadu Ztracená rodina, jejímž cílem je pomoc spojit dávno zpřetrhané vazby mezi nejbližšími. „Za pátráním je obrovský kus práce, ve většině případů se nám dokonce rodinu najít nepodařilo, ale diváci uvidí jen příběhy, kdy se to povedlo,“ ujišťují tvůrci – režisérka Jana Rezková a moderátoři Tereza Pergnerová a Mirek Vaňura.

Stalo se při pátrání, že jste nikoho nenašli?
Mirek Vaňura: Mockrát, dokonce ve více než polovině případů. To je realita. Někdy zase třeba nás někdo požádal, ať najdeme maminku a tatínka, ale ty už bohužel najít nemůžeme, protože už nežijí, ale můžeme najít bratra, nebo sestru. A i když náš respondent je nehledal, našel sourozence. Takové příběhy jsou stejně silné, jako kdyby našel maminku.

Byl i případ, že jste příbuzné našli, ale nechtěli se setkat?
Jana Rezková: Stalo, v několika případech a velice šetrně jsme hledajícím sdělili, že se s nimi příbuzní setkat nechtějí.

Mirek Vaňura: Pořad připravujeme dva roky a za každý případem je obrovský kus práce. Ve většině případech buď nikoho nenajdeme, anebo se setkat nechtějí. To, co diváci uvidí, je teprve výsledek toho dobrého, co se nám povedlo.

Tereza Pergnerová: Nikdy nevystavíme hlavního hrdinu situaci, že by v naději čekal na příbuzného, který by nepřišel. To je vlastně jeden z důvodů, proč máme všichni ten projekt rádi – nikoho neuvádíme do nepříjemné situace.

V prvním díle Ztracené rodiny hledá své příbuzné pan Pavel. To se mu nakonec podaří, i když s rodiči se už bohužel neshledá. | foto: TV NOVA

Všechny příběhy skončí šťastně?
Tereza Pergnerová: Co je to happy end? Je to moment setkání, anebo to, co bude následovat?

Jana Rezková: Přesně tak. Někteří se budou setkávat dál, jiní ne, ale to my s tak malým odstupem neumíme posoudit.

Který příběh vás osobně nejvíc dojal?
Tereza Pergnerová: Osobně nemám ve zvyku nikoho vyvyšovat. Každý příběh chápu jako nesmírně individuální, velmi originální a velmi citlivý, Všech osm dílů je krásných.

Mirek Vaňura: Já si říkal, že se nebudu dojímat. Zakázal jsem si to s tím, že jsem tvrďák, ale dojímal jsem se u všech příběhů a dojímal se celý štáb. Před prvním setkáním už jsme kupovali papírové kapesníčky. Patří to k životu.

O pořadu

Dokureality Ztracená rodina nabízí poslední šanci lidem, kteří zoufale touží najít dávno ztracené příbuzné.

V osmi dílech diváci postupně uvidí 16 příběhů, kterými je provedou moderátoři Tereza Pergnerová a Mirek Vaňura.

Kde nejdál jste pátrali?
Mirek Vaňura: Nejdál jsme pátrali na Kubě i v Kanadě, ale jsme připraveni pátrat třeba i v Africe.

Jaké pátrání bylo nejkomplikovanější?
Jana Rezková: Hledání otce na Kubě, protože jsme kvůli tamnímu režimu museli pátrat přes Ameriku. Začínali jsme na Floridě za pomoci soukromých detektivů a kubánské menšiny, která tam žije a pátrání trvalo skoro rok. Bude to vidět i v příběhu, kdy natáčení začíná na podzim a pomalu na podzim i končí.

Co je při pátrání nejtěžší?
Mirek Vaňura: Dnes všichni chrání osobní data, takže využíváme vše, co legálně lze, tedy archivy, úřady, internet, ale nejlepší jsou sousedky. Ty nám často prozradí daleko víc, než ostatní jmenované zdroje. Je to vlastně operativní policejní práce, protože člověk musí navázat spojení se sousedem, starostou, a teprve pak se dozví věci, které se nikde nedočte.

Tereza Pergnerová: Musíme se pohybovat v rámci zákona o GDPR, který je docela přísný a byl to vlastně jeden z důvodů, proč se dlouho rozhodovalo, zda projekt Ztracená rodina vůbec může vzniknout.

Některá pátrání po příbuzných trvala moderátorům Ztracené rodiny i rok. | foto: TV NOVA

Máte díky natáčení nové kamarády, spřátelili jste se s někým víc?
Tereza Pergnerová: Myslím, že každý z nás, kdo na projektu pracoval a setkával se s těmi lidmi, si nějakou vazbu vytvořil. Neřekla bych, že jsou to kamarádi, ale je to životní spojení. Byli jsme u důležitých okamžiků, oni nás k nim pustili, což je velký projev důvěry, díky níž se teď od nich dozvídáme, co se u nich děje. A Jani - krásná věc – řekni, jak jsme byli na svatbě.

Jana Rezková: Jeden náš respondent, kterému jsme našli sestru, nás všechny pozval na svatbu a přišla na ni i ta sestra.

Podle jakého klíče jste vybírali účastníky?
Tereza Pergnerová: Nemáme žádný klíč nebo šablonu, do níž bychom se snažili vtěsnat ty, co někoho hledají. Jediným měřítkem je konkrétní příběh, u kterého se snažíme odvést maximum a ještě ctít intimní a citlivé detaily každého z účastníků.

Ovlivnilo natáčení váš pohled na rodinu a její fungování?
Tereza Pergnerová: Říká se, že k takovému typu projektu přicházejí lidé už s jasně nastavenými hodnotami, a to se potvrdilo i u Ztracené rodiny. Jsme u toho právě my, protože si uvědomujeme, jak cenná je rodina a jak jsou rodinné vazby důležité. Osobně se můj pohled na rodinu tedy nezměnil, ale potvrzuji si, jak moc je důležitá i pro druhé. A možná i pro diváky. Protože jestli se přihodí, že budou sedět u televize a až Ztracená rodina skončí a oni dostanou chuť zavolat mámě, bráchovi…, zapomenout na staré hádky a nedorozumění, pak jsme odvedli velký kus práce.

Michal Vaňura: Upevnil jsem si názor na to, jak moc je rodina důležitá.

Setkali jste se s tím, že je někdy lepší biologickou rodinu vůbec nepoznat?
Tereza Pergnerová: Myslím si, že tenhle soud nám vůbec nepřísluší a když najdeme nějakou část ztracené rodiny, ani nás to nenapadá. Nesoudíme nikoho, nehodnotíme. Na takovou otázku bychom si nikdy nedovolili odpovědět „ano“, vypadalo to tak.