Byla výchova vaší dcery vážně tak obtížná, že jste musela letět do Mexika, Arktidy a Tanzanie na zkušenou?
Ano, bylo to pro mě opravdu všechno hrozně náročné, náročnější, než by to asi mělo nebo mohlo být. Když Rosy nejedla nebo nespala, plakala a ve třech letech přešel její usedavý pláč v záchvaty vzteku a bití rodičů. Když jsem ji vzala do náruče, dala mi facku, bouchla mě nebo mě kousla. Všechno byl boj, už jenom vypravit se ráno do školky byl zápas o přežití, kdo s koho. Žádné osvědčené rady z internetu nepomáhaly, autoritativní výchova také nefungovala. Chtěla jsem být dobrou mámou a vychovat z naší dcery dobrého člověka, ale nevěděla jsem jak. Ale zároveň mi bylo jasné, že musí existovat lepší způsob, než jak to dělám já. Pak jsem byla pracovně v Mexiku na poloostrově Yucatan a všimla jsem si, že se tam rodiče ke svým dětem chovají velmi laskavě a že jim jejich děti například ochotně pomáhají doma. A tak jsem tam s Rosy vyrazila zjistit, jak to dělají. To jí byly tři roky.
Pokud se snažíme svého dosáhnout vztekem a křikem, učíme to i naše děti a ty pak na nás budou taky křičet, když budou nějakou situaci řešit. A pokud budeme v hádce pokračovat, uznáváme tím, že to, jak se chovají, je v pořádku.
