Muži a ženy, kteří jsou zvyklí jít si v práci za svým a šplhají po kariérním žebříčku, mají občas tendenci přistupovat i k dítěti jako k projektu. A již od začátku jsou rozhodnuti, že jejich projekt bude ten nejlepší. Přiberou proto na pomoc chytré knihy i internetové rady odborníků a již od prvních dní se snaží být zářivým příkladem toho, jak být nejlepší matkou či otcem.
Dítě jako pracovní projekt
A stejně tak, jak předtím podřizovali svůj život kariéře, se teď rozhodnou všechno vsadit na jednu kartu - na své dítě. Život se zcela podřídí koloběhu nákupů, kroužků, vaření zdravého jídla, uklízení a všemožných aktivit, které by měly dítě učinit šťastné/kreativní/sociálně zdatné...
Pozor na moderní metody výchovyNěkteré mohou zpomalovat vývoj dětského mozku, varují vědci  ilustrační snímek |
Psycholožka Pavla Koucká ale varuje, že podřídit svůj život nejmladšímu členovi rodiny není až tak dobrý nápad, jak se může na první pohled zdát. Obětování se pro dítě totiž může mít za následek vychování nešťastného a nesamostatného člověka.
„Není to vhodné. Zejména proto, že je žádoucí, aby se i dítě učilo toleranci, přizpůsobení, respektu a ohledům k druhé osobě. A to nejlépe učíme své děti tak, že od nich vyžadujeme ohledy k nám samým. Dbáme na uspokojení jejich potřeb, ale nesmíme zanedbávat ani potřeby svoje. Když myslíme jen a pouze na dítě, zvykne si, že je středem světa, vše se točí okolo něj a ono se na nikoho ohlížet nemusí. Pochopitelně pak v životě naráží,“ upozorňuje psycholožka.
Úkolem rodičů je připravit dítě na život, nikoliv ho do osmnácti (a někdy i třiceti) let opečovávat jako v bavlnce. Dítě, které se nikdy nesetká s určitou mírou nepohody a nebude zvyklé na kompromisy a občasnou frustraci, bude v životě nešťastné, protože mu bude okolní svět (v porovnání s rodičovským hnízdem) připadat jako nepřátelské místo plné zmatku a nutnosti činit občas nepříjemná rozhodnutí. Každá menší nepříjemnost ho vykolejí, nebude se umět přizpůsobit, bude postrádat empatii a bude mít tendenci vidět se jako středobod vesmíru.
I rodič je unavený a může mít vlastní program
Pro děti je neocenitelná zkušenost, když vidí své rodiče v běžných životních situacích a mohou sledovat, jak se s nimi vyrovnávají. Měly by si uvědomovat, že i rodiče jsou lidi a mají právo být unavení nebo vzteklí. Zároveň by měly vidět a časem i respektovat, že matka i otec mají své vlastní kamarády a koníčky, že veškerý jejich volný čas nemusí nutně vyplňovat jenom péče o domácnost a rodinu, ale také relaxace a odreagování. Rodiče si často neuvědomují, že snahou dělat ze sebe superhrdiny a neustálým zatínáním zubů a polykáním slz u svých dětí vytváří nereálné představy o rodičovství jako takovém.
Spratek, nebo jen živé dítě?Děti by měly vědět, co se sluší a patří a kde jsou hranice, které nesmějí překročit. Jak taková definice spratka vlastně vypadá?  Ilustrační fotografie |
Většina z nás má přitom v životě tendenci opakovat vzorce chování svých rodičů. Jejich děti se tedy budou zřejmě snažit být také supermatkami a superotci, budou zanedbávat své vlastní potřeby a trpět výčitkami, pokud se budou věnovat vlastnímu rozptýlení. Neustálý zápřah a tlak a přísnost na sebe samé samozřejmě ani nepřispívají k psychické pohodě rodičů. Ta přitom nevyhnutelně ovlivňuje i psychickou pohodu dětí.
„Nejčastěji zažívají takoví rodiče pocity frustrace a nespokojenosti. A také to kazí jejich vztah k dítěti, protože ač si to často nechtějí přiznat, tak mu to vlastně trochu vyčítají. Ve výjimečných případech, když to trvá hodně dlouho, se setkávám až se stavy blízkými syndromu vyhoření. A jindy se zase může stát, že rodič na dítě přenese své ambice, své sny, a touží si je splnit skrze ně,“ vysvětluje Pavla Koucká, autorka knihy Zdravý rozum ve výchově.
Mluvte s dětmi o potřebách ostatních
Doporučuje proto rodičům nezanedbávat ani své potřeby a svá přání, udělat si čas na sebe i na svého partnera nebo partnerku. Vše samozřejmě s ohledem na věk dítěte. „Potřeby malých dětí jsou neodkladnější - když miminko něco potřebuje, potřebuje to hned. Takže je naprosto na místě, že když máma (nebo táta) zaslechne, že miminko něco chce, všeho nechá a uspokojuje jeho potřebu,“ říká Pavla Koucká.
U starších dětí doporučuje postupně učit je, že mají chvilku počkat, pokud není potřeba naprosto neodkladná. Začíná to třeba skákáním do řeči, zásadu by měly respektovat obě strany. Pokud chceme, aby nám děti neskákaly do řeči, měli bychom nechávat domluvit i my je.
„O potřebách všech členů je dobré v rodině mluvit. Pokud syn potřebuje koupit nové boty, ale matka je utahaná z práce, není důvod se tím tajit,“ myslí si Koucká. Matka může podle ní v takové situaci navrhnout (vzhledem ke své únavě) nákup odložit o jeden den. Nebo na něj vyrazit dneska pod podmínkou, že dítě následně pomůže třeba s přípravou večeře. Dítě takto navíc dokáže daleko více ocenit rodičovské úsilí, protože mu nebude připadat samozřejmé.
