Jste rodačka z Prahy. Na co nejraději vzpomínáte z éry svého dětství v 70. a 80. letech v hlavním městě?
Mně to naskakuje útržkovitě a zpětně se tomu musím usmívat. Měla jsem krásné dětství. A úžasné rodiče. Vyrůstala jsem na sídlišti v paneláku, základku měla přes ulici. Lítala jsem venku s klíči na krku a s kamarády. Sraz byl vždycky „na klepáčích“, což byly železné konstrukce, kde se na sídlišti měly klepat koberce.
A co vaši rodiče?
Museli se sakra ohánět, abychom občas měli ovoce nebo maso. Oblečení jsem porůznu dědila, všechny děti jsme jej měly stejné, na tělocvik červené a modré trenýrky. A třikrát týdně jsem chodila zpívat do sboru. Rodiče se také v jednom seznámili, takže byli nadšeni, že mě to též baví. Od první třídy jsem se účastnila pěveckých a recitačních soutěží. Jezdili jsme často k babičce na chatu, kde celá rodina pravidelně brzy ráno vyrážela na houby. Banány byly jen na Mikuláše.
Doma se pravidelně pořádaly hudební večery. Jednou na silvestra vytáhl tatínek piano na chodbu paneláku a hrálo se a zpívalo do tří do rána… Ježiš, to je spíš na knihu, ne? Za tohle jsem také ve svém životě vděčná. Protože jsem dostala parádní základ do života. Jak do pracovního, tak především do sociálního.
Měla jste jako dítě nějaký velký průšvih?
Co myslíte pojmem velký průšvih? Jestli myslíte krádež, zabití nebo drogy či přepadení, tak to fakt ne. Já měla doma i ve sboru disciplínu. A musím i zpětně říci, že ta se na mně dost odrazila.
Ptám se proto, že od rodičů jste prý dostala fyzický trest snad jen dvakrát v životě. Co jste jim tehdy provedla?
Moji rodiče nás s bráchou měli, když jim bylo dvacet. Z toho bych primárně vycházela. Já si tedy třeba nedokážu představit, že bych ve svých dvaceti letech měla děti. Vím, že to bylo tenkrát normální, ale ruku na srdce, když děti mají děti? No a zkrátka ty drobné fyzické výpady, které se opravdu dají spočítat na prstech jedné ruky, bych zpětně spíš přisuzovala ujetým nervům než k míře provinění.
Celkově jsme ale byli vychováváni v módu jasně daných hranic a zároveň benevolence a primárně komunikace. A byla absence fyzických trestů, autoritativních rozkazů a ponižování, které se stále nějak v některých rodinách drží. Z nás to myslím udělalo to, čím s bráchou jsme. Přemýšlející osobnosti se silným sociálním cítěním, které chápou hranice, ale nenechají si kde co líbit.
Laďka Něrgešová ■ Narodila se 2. února 1976 v Praze. ■ Po gymnáziu absolvovala soukromou Vyšší odbornou školu herectví v Praze, lektory jí byli například Oldřich Vízner či Veronika Žilková. ■ Své první velké angažmá získala v Horáckém divadle v Jihlavě, působila též jako moderátorka v soukromém Hitrádiu Vysočina. Po návratu do Prahy začala moderovat v soukromých stanicích jako Rádio City, Rádio Kiss, Expres či Frekvence 1. ■ Mezi roky 2000 a 2013 působila v pražském Činoherním klubu. ■ V tandemu s Ondřejem Brzobohatým a Petrem Holíkem uváděla první dva ročníky show Česko hledá SuperStar v letech 2004 a 2005. Objevila se v seriálech Rodinná pouta, Velmi křehké vztahy, uváděla show Bar či Farmář hledá ženu či VIP zprávy. Režisér Filip Renč ji obsadil ve svém filmu Román pro ženy do role Ingrid. ■ Je rozvedená, má syna Adama a dceru Medu. |
Sama vychováváte dvě děti, staršího Adama a malou Medu. Ruka vám nikdy „neujela“, nebo „nesvrběla“?
Já vlastně upřímně ani nedokážu pochopit, jak někdo takovou věc může udělat vlastnímu dítěti. OK, chápu, že vám můžou rupnout nervy. Chápu, že většině lidí jde o to, aby ze svých dětí něco vychovali. Ale jestli si někdo myslí, že toho dosáhne ponižováním a bitím?! Tak to si vážně může myslet jenom chudák. Pardon. Pokud se svými dětmi mluvím, vysvětluju, beru je jako menší parťáky a sama jdu příkladem, pak nevidím jedinou situaci, kterou by lépe zvládl jakýkoliv fyzický trest.
Ne všichni to vnímají stejně...
Jestli něco opravdu nesnáším, tak je to jednak věta: Škoda rány, která padne vedle; a pak také hysterické rodiče, kteří třískají své děti, protože vůbec nepochopili, proč to či ono udělaly. Dítě má vždycky důvod, proč něco dělá. Žádné se primárně nechová jako spratek. Vždycky k tomu má nějaký dost dobrý důvod. A jestli někdo místo rozklíčování podstaty použije facku, nebo hůř? Tak good luck. Já už jsem vážně prosta myšlenky, že můžu všechny děti zachránit. Každý nechť sklízí to, co zasel.
Co vás tedy dokáže skutečně vytočit?
Je fakt, že nedávno jsem se zase po dlouhé době neudržela. Z dálky jsme slyšeli zoufalý pláč. Přišli jsme blíž a tam asi rok a půl malá holčička natahovala ručičky k mamince a strašně plakala. A co dělala maminka? Řvala na ni jak běsná: Okamžitě se uklidni, nebo tě nevezmu. Jdi pryč! Já uřvaný holčičky nechci. Děvčátko bylo zřetelně vyčerpané a slova mámy ji bolela. A maminka šla ještě dál. Začala do ní strkat, ať jde jako od ní. Ta zoufalost malé slečny, vřela ve mně krev. A pak to přišlo. Vlepila jí facku. Se slovy: Přestaň řvát. Nemám na to náladu. A šla!
Před svými dětmi jsem prostě chytla trošku nerva. A říkám jí, snažila jsem se o klidný projev, ale nedělám si iluze o realitě: Nezlobte se na mne, ale to snad nemyslíte vážně? Sice chápu, že je to evidentně vaše první dítě, ale nechte si říct. Pokud takhle malé dítě nejdřív neutěšíte a nezklidníte, pak mu svými slovy nevysvětlíte, co se vám nelíbí, tak si zaděláváte na problém. Řekněte mi, co tím získáte? Ona se nedokáže sama zklidnit, je malá. A vás začne brát akorát jako někoho, kdo by jí měl být nejblíž, ale kdo jí, když to potřebuje, nepomůže a jenom ublíží. Berte to jako dobrou radu pro vztah vás dvou do budoucna. Na shledanou.
Jednou jste použila výraz výchova „nevýchovou“. Jak ve vašem podání taková „nevýchova“ funguje?
Víte, já vlastně asi podvědomě praktikuji u svých dětí to, co jsem zažila u svých rodičů. A také částečně chápu, že spousta rodičů, kteří měli tvrdší výchovu, nazdálo pocitu, že je to norma. Ale selským rozumem bráno? Třeba ke svým mladším kolegům v práci, kterým budu chtít něco předat, se také nebudu chovat tak, pokud jsem normální, že je budu ponižovat a mlátit. Nebo?
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
A k „nevýchově“ jsem se dostala až před pár lety. A vlastně to plně rezonuje s mým celkovým postojem k výchově jako takové. Jen mě to posunulo dál. A jsem za to vděčná. Protože třeba ve vztahu s puberťákem mi to pomohlo velikou měrou.
Nedá se to úplně shrnout do jedné věty. Ale takové věci jako: Zcela jiný způsob komunikace. Přístup. Důvěra a otevřenost. To tam rozhodně patří. Neříkám, že beru celou „nevýchovu“ jako úzus. Jen je tam neskutečné množství inspirace, která vás přiměje se na výchovu dívat méně zkostnatěle. A kdo říká, že „nevýchova“ je kravina alternativních matek, a je založena na tom, ať si dítě dělá, co chce, anebo na tom, že s ním dokola o všem diskutujete a vysvětlujete, tak o sobě jen prozradil, že to jednak buď nikdy nečetl, neslyšel, nemá děti, nebo oboje.
Angažujete se také v pomoci ženám z Ukrajiny, že?
Od toho 24. února jsem měla pocit, že je snad samozřejmostí se jakkoliv zapojit. A tenkrát stačilo oslovit pár lidí, abych hned věděla, co, komu a jak mám pomoci. Vybírala jsem si sbírky. Hledala konkrétní mámy s dětmi. Těm pytlovala věci a pomáhala s úřady.
A nakonec se to ustálilo na pomoc třem mámám s dětma, kterým pomáhám doteď. Jsem pro ně na telefonu. Google překladač do ukrajinštiny jede naplno. A ony vědí, že cokoliv a kdykoliv potřebují, tak napíšou. Já to zařídím. Lékaře, školy, školky, práci. Cokoliv. A většinou tam s nimi i chodím. Nebo je vozím. Moje děti to vidí. A vědí, že pomáhat je norma. A vždycky jim říkám, že se chci chovat tak, jak by mi bylo milé, kdyby se chovali jinde k nám. Kdybychom nedej bože tohle museli řešit my.
Jste velmi aktivní na sociálních sítích, vaše příspěvky mají miliony zhlédnutí, to už musíte být velký talent, když dokážete zaujmout takové masy lidí. Baví vás takhle „blbnout“?
Že se prostě nechovám jako… hvězda? Jsem normální holka z davu. A řeším identické věci jako většina lidí. Nestydím se za to, že jsem nenamalovaná. Nikdy jsem to neměla založené na tom, že vždy vypadám skvěle. Nevypadám! A jsem „obyčejná máma před padesátkou“. Jen s tím rozdílem, že jsou mojí prací média. Takže jsem víc vidět. Ale jsem normální máma samoživitelka. Málo co mě rozhodí. A se vším se snažím poprat s klidnou hlavou. Ale ani tohle není plánovaná strategie. Mne ty sítě baví. A je to doufám znát. Nic víc, nic míň.
V divadle jste hrála v Dostojevského Idiotovi či Goldoniho Letním bytě, čili v klasických kusech. Natáčela jste romantické seriály jako Velmi křehké vztahy a roky moderujete magazíny o životě celebrit. Jak vás tyto rozdílné světy ovlivňují?
Život je pestrý, bohudík. Nehraju si na intelektuálku. Jen se snažím žít dle svých norem. A baví mě ochutnávat ze všech pohárů. Čím širší obzory, tím lépe. Čím širší obzory obsáhnete, tím větší rozhled máte. A tím víc lidem rozumíte. Dokážu se přizpůsobit lecčemu. A mluvit s kdekým na jeho úrovni. Rozšířené obzory navíc skýtají mnoho možností. A přesně takhle mě to baví. A přesně takhle žiju.
Máte v Česku poměrně vzácné příjmení. Pochází opravdu z maďarského „Nyerges“, což znamenalo „sedlo“?
Jo! Je to původně Sedlářová. To vím. A i můj děda, tátův otec, kterého jsem nikdy nepoznala, protože jsem se narodila asi půl roku po jeho smrti, si nechával na matrice jméno Nyerges „počeštit“. Takže tatínek už se narodil jako Něrgeš. Ale zajímavé je, že když jsme hráli s Činoherním klubem v Maďarsku, tak tam při výslovnosti mého jména rozuměli, že jsem Sedlářová. A ptali se mě, zda umím maďarsky. (smích) Neumím! Ale jak říkal můj kolega z divadla Michal Pavlata, maďarština ve své podstatě neexistuje. Oni mluví úplně jiným jazykem, ale když přijde cizinec, spustí tuhle divnou hatmatilku.
8. ledna 2015 |
