vizitka* Jan Měšťák se narodil 26. srpna 1944 v Praze. * Jeho dědeček Rudolf Měšťák natočil jeden z prvních českých filmů Pražský kat. Kinematografii se věnoval i tatínek Jindřich, který pracoval pro českou divizi americké filmové společnosti MGM. * Vyučil se jemným mechanikem. Po vojně začal studovat Lékařskou fakultu UK, kde se rozhodl věnovat plastické chirurgii. * V roce 1997 otevřel kliniku estetické chirurgie Esthé v Praze. * Působí jako přednosta Kliniky plastické chirurgie 1. LF v Praze při Fakultní nemocnici Na Bulovce. * V FN Na Bulovce inicioval vznik Centra komplexní chirurgické péče o ženy s onemocněním prsu, kde je vedoucím lékařem. * Je autorem více než stovky publikací, napsal například tituly Prsa očima plastického chirurga, Nos očima plastického chirurga nebo Když se řekne plastická chirurgie. * Má tři děti, s první ženou dceru Martinu, absolventku Filosofické fakulty, která žije ve Velké Británii a Ondřeje, plastického chirurga. S druhou manželkou Soňou vychovává dvanáctiletou Terezu. * Reprezentoval Československo ve volejbalu za dorost a byl v širší nominaci na olympiádu v Tokiu. |
Operujete slavné ženy, byl jste porotce Miss. Nechal byste svoji nejmladší dceru chodit po molu?
Kdyby chtěla, tak nechal. Ona už je teď nejvyšší dívka ve třídě. Nedávno jsem ji vyprovázel na školní výlet a ptal jsem se jí: "To jedou také třeťáci?" A ona na mě jenom sykala: "Pšt, tati", protože to byli její spolužáci ze sedmé třídy. Starší dcera Martina dokonce jednu chvíli modelku dělala a učila se správně chodit u Milady Karasové, protože jsem chtěl, aby chodila vznešeně.
Randil jste někdy s modelkou?
Moje první dívka, když jsem ještě neměl žádné zkušenosti, byla modelka, taková černovláska. Žen jsem se opravdu nikdy nebál. Jako medik jsem byl plný energie a kdysi někdo řekl, že podnikaví muži mají větší šanci u žen, protože ženy jim nepodléhají z lásky, ale ze slabosti. Ale určitě nemusí být žena modelka, aby byla krásná a přitažlivá. Moc se mi líbí naše ženy.
Byl jste prý hodně zlobivé dítě. Vzpomenete si na nějakou historku?
Těch je. Hodně jsem se pral. Jednou, když jsem ještě zápasil za školu a chtěl jsem ukázat, jakou mám sílu, zmáčknul jsem spolužáka, až ztratil vědomí. Měl jsem dvojky a jednou snad i trojku z chování. Hodně jsem sportoval a neučil jsem se. Sestra mi říkala, že budu hloupý, moc jsem třeba nečetl. Ale pak se něco stalo a v šestnácti letech jsem se změnil.
Co vás změnilo?
Učil jsem se tehdy jemným mechanikem. A můj spoluučeň Petr Kment, výborný řecko-římský zápasník, který byl o rok starší, mě trošku navigoval k tomu, že jsme zalezli stranou a místo práce jsme si povídali. Zavolali si nás potom na kobereček a Petr, zápasník, začal natahovat! A mně to bylo k smíchu. On šel do sebe, ale já ne. Mamince potom můj mistr řekl, že vůbec nejsem tak hodný, jak si myslí. Byla nešťastná a mě to moc mrzelo. A tak jsem se začal snažit. Najednou jeden z nejlepších na škole, začal jsem studovat večerní gympl. Přes den jsem pracoval a stihnul jsem hrát za nároďák volejbal.
Křičela na vás tehdy maminka?
Byla hodně přísná, takový generál. V deseti letech jsem musel dělat všechno, i mandlovat. Chtěl jsem dokonce párkrát odejít z domova a ona mi vždycky nabalila takovou taštičku se třemi buchtami, a se slovy "tak jdi" mě vyprovodila za dveře. Já jsem za sebou zavřel a hned jsem zase klepal, že chci zpátky. Ale na druhou stranu, maminka by se rozdala. Kdyby byly tři buřty, tak maminka se rozdělí a sama si nevezme nic. A to mi taky zůstalo, že vždycky vařím pro jiné a sám si nevezmu.
Naučila vás starat se o domácnost?
Jistě, ale ani potom v dospělosti jsem neměl na vybranou. Občas za mnou přijde nějaká žena, že chce estetické "pohlazení" a já jí řeknu, ať na sobě pracuje, cvičí a dodržuje životosprávu. A ona odpoví, co že o tom vím, že ona má dvě děti a není na to čas. A vy jste někdy musela vařit potom, co se jako já v půl jedné ráno vracím z operačního sálu? Ptám se jí na oplátku. Staral jsem se sám o děti, takže to opravdu znám.
Proč jste tehdy vařil vy a ne vaše první žena?
Ona byla príma, o devět let mladší než já, vynikající košíkářka. Pak taky vystudovala medicínu, stomatologii. A já jsem se s mojí maminkou od jejího prvního ročníku staral o malou dceru, abych jí studium umožnil.
Nevadilo vám, že jste zastával "ženské práce"?
Ne, to v žádném případě. Já jsem se o rodinu staral rád. Obecně myslím, že jsem tolerantní. Jenže ve vztahu vždy existuje určitá mez, kterou někdy nelze překročit.
Nakonec jste se ale s manželkou rozešli. Ukončili jste vztah ve zlém?
Ne, to vůbec. Přál jsem si, aby si moje manželka našla svoje štěstí, a tak jsme si promluvili a rozvedli se. Děti zůstaly po většinu času u mě. Tím, že jsem jim byl víc nablízku, nestrádaly ony, ani já.
Jak si zvykly na neúplnou rodinu?
Synovi Ondřejovi bylo třináct. Spal jsem s ním v manželské posteli a než usnul, tak jsem ho držel za ruku, protože najednou tam byl jenom táta. On se začal i lépe učit. Martina byla starší o šest a půl roku, té to tolik nevadilo.
Byl jste tátou podle vašich představ?
Musel jsem vydělávat peníze a zároveň se starat o děti. A strašně mě mrzelo, že jsem s dětmi a hlavně s Ondrou nemohl být častěji.
Vy jste volejbalista, první žena hrála košíkovou, co vaše současná manželka, také sportovala?
Ne, ale rozhodl jsem se, že ji naučím hrát volejbal a začali jsme chodit do Bráníka s profíkama. Teď je to pro ni trošku droga. Dokonce se zlobí na tu starší generaci hráčů, že jsou líní a že hned nastydnou, když se trochu ochladí (smích).
Vaše žena Soňa je skoro o čtvrt století mladší. Nemáte generační neshody ve výchově?
Dceru bych sám asi vedl trochu jinak než ona.
Bojujete spolu?
Dost často. Možná je to i tím, že se na svět dívám trochu jinak než ona, více matematicky. Ale na druhou stranu svoji ženu obdivuji v její práci. Je chiruržka, seznámili jsme se v nemocnici Na Vinohradech. Opravdu úžasně se dokáže o své pacienty starat.
Sny mě vyčerpávají
Myslíte někdy na důchod?
Ne. Mám pořád plánů, jak zabezpečit celou rodinu a všechny děti. Rád bych jim například pořídil rodinný domek, který já sám už nepotřebuju.
Vypadá to, že vám lenošení připadá škodlivé…
Kdybych neměl co dělat, tak by to bylo špatné. Ráno si zacvičím hodně rychle s činkami, ne vždy se mi chce, ale udělám to. V poledne pak pro nedostatek času téměř dvacet let neobědvám. V jedenáct večer, když přijdu domů, jdu si pro zdraví zaběhat. Také spím nejraději méně než pět hodin, protože spím-li déle, zdají se mi sny a mám pocit, že mě tak trochu vyčerpávají.
Co posezení u televize?
Když opravdu nemám co dělat, tak se rád dívám na sport. Třeba naposledy jsem byl v televizním pořadu u pana Karla Šípa a předtím jsem tak prožíval mistrovství světa v košíkové, že jsem pak na natáčení téměř neměl hlas. Při sportu jsem i hodně nepříjemný na lidi, co mi volají. Třeba jeden doktor z Německa se mi už potom neozval. Měl smůlu a volal zrovna, když jsme hráli s Kanadou v Naganu.
Kromě kliniky estetické chirurgie operujete na Bulovce ženy s rakovinou prsu. Co vidíte jako největší problém v jejich léčbě?
Sedmnáct až dvaadvacet měsíců čekají na rekonstrukci prsou po totální mastektomii, což je strašné. Inicioval jsem na Bulovce vznik Centra komplexní péče pro ženy s onemocněním prsu. Můžeme za měsíc dát jen pět implantátů v rámci rekonstrukcí, takové jsou kvóty. A když jich dáme víc, dostaneme černý puntík a pak máme nepříjemnosti s překročením tzv. paušálu.
Odstraňujete prsní žlázu i ženám, které jsou zatím jen ve vysokém riziku, že rakovinou onemocní. Je těžké takovou ženu přesvědčit, aby si nechala odebrat ještě zdravý prs?
Ne, vůbec. Vyrovnávají se s tím úžasně. Představte si, že by vám někdo řekl, že máte geneticky podmíněnou rakovinu. Umřela vám na ni maminka, onemocněla sestra a vy byste se tomu mohla vyhnout. Pokud vám vyjdou špatné genetické testy, je 85 procentní pravděpodobnost, že do sedmdesáti let života tu nemoc opravdu dostanete. Operace spočívá v odstranění mléčné žlázy, kterou nahradí implantát, takže žena se probudí už s prsem a někdy i hezčím, než byl předtím. Jenže často ženy na operaci čekají třeba rok, zatímco rakovinu můžou dostat už za půl.
Kolik z těch, které absolvují totální mastektomii, se rozhodne, že rekonstrukci prsu nechce?
Amputaci má samozřejmě mnoho žen, včetně mojí maminky, která potom žila ještě dvaadvacet let a zemřela na něco úplně jiného. A nikdy ji nenapadlo, že by rekonstrukci podstoupila. Některým ženám jde ale "o život", mají-li malinkou asymetrii. A teď si představte, že tato žena, bazírující i na úplných zbytečnostech, které patří k normálu, o prs přijde. Pro ni je návrat do toho standardu velice důležitý.
Pacientky prý mnohdy zajímá víc rekonstrukce než samotná operace nádoru, je to tak?
Ano, někdy tomu tak je. Žena je křehčí, zranitelnější, sentimentálnější, melancholičtější, vnímá více krásu. Proč by jinak 93 procent mých pacientů byly ženy?
Na vlastní klinice prý dost pacientek odmítáte.
Neoperuji tehdy, když zákrok nepotřebují. Často stačí, když jim řeknu, že krásné jsou i třeba s malými prsy. Když jim zvednu sebevědomí. Ze dveří ale vyprovodím i ty, které jsou úporné, obsedantní, které vám desetkrát řeknou tu samou věc a samy mě vůbec neposlouchají. Ty mi hodně vadí, protože jsou nezúčastněné a často bezohledné, je jim jedno, že je plná čekárna lidí, že tam pláčou děti.
Vědma mi řekla, že do lidí vidím
Může estetická chirurgie pomoci s psychickými obtížemi?
Určitě. Jedna moje pacientka, které jsem udělal nos, přestala užívat antidepresiva po deseti letech. Hodně manželů mi řeklo, že po operaci jsou jejich ženy mnohem klidnější, nejsou popudlivé a doma vládne pohoda. Jsou prostě silnější a odolnější a přitom stačí malinko. Nejkritičtější je asi věk puberty a řeči kamarádek.
Zdá se, že se vyznáte v ženské duši, nechtěl jste spíš studovat psychologii?
A víte, že chtěl? Měl jsem takový sešítek na vojně, kam jsem si vypisoval třeba Freuda. A je fakt, že jedna vědma mi řekla, že do lidí vidím. Jenže na fakultě jsem se nachomýtnul na dětské oddělení plastiky mezi děti s rozštěpy a nakonec jsem se rozhodl pro tento obor.
Máte nějaký vědecký sen?
Před dvaceti pěti lety jsem měl nápad mrazit maligní melanomy na minus 170 stupňů, aby se při odstraňování nerozsévaly dál rakovinné buňky. Na jednom lékařském kongresu to brali jako velmi zajímavý nápad a také s tím zkoušeli operovat nádory v obličeji. Ale chtělo by to ještě další výzkum.
Očima autorky"Vypadáte unaveně, vy jste asi zvyklá hodně pít..." Jsem zmatená, ale nakonec vyjde najevo, že docent Měšťák měl na mysli obyčejnou vodu. "Ano, tak tu piju," přiznám se. Dostanu sklenici, ale dozvídám se, že dnes se vody konzumuje moc a lidé se na ní stávají závislí. Chvilku o tom debatujeme a já k jeho nadšení přiznávám, že v době, kdy jsem do sebe lila tři litry denně, jsem bez lahve nebyla schopná vyjít z domu. Možná na tom něco je, plastický chirurg ale nakonec sebeironicky dodává, že už je třeba jen staromódní. To mu prý občas připomíná i jeho syn Ondřej. Vlastní děti ho inspirují i svazují zodpovědností. K jeho radosti starší dcera Martina zrovna přijela na návštěvu z Velké Británie do Prahy. Má hodně co říci, jenže nakonec si přeje mnoho detailů neuvádět. Často cituje z knížky aforismů, kterou si nechal vydat a nepřekvapil mě, když prozradil, který výrok pro něj znamená nejvíc: "Mohu ztratit všechno, co jsem v životě získal, jen když budou zdravé a šťastné moje děti." |
