Zvětšování i zmenšování prsů, obnovování panenské blány, zvětšování rtů, zmenšování stydkých pysků, odsávání tuku, vyhlazování vrásek, přišívání uší. Plastická chirurgie vám dokáže vylepšit prakticky jakoukoli část lidského těla.
Jak vypadájí operace prsou či facelifting?Vše o plastických operacích čtěte ve speciálu ZDE. |
Podle údajů American Society of Plastic Surgeons za posledních pět let vzrostl celosvětově počet zákroků plastických chirurgů o jednadvacet procent a lze očekávat, že růst bude dále pokračovat. Víte ale, jak vypadaly první plastické operace a jak dlouhou cestu muselo toto odvětví chirurgie projít?
Vycpané tváře a uříznuté nosy
Staří Egypťané se vylepšováním živých příliš nezatěžovali, ale o to víc se věnovali mrtvým, na nichž prováděli výkony v mnohém připomínající práci plastického chirurga.
Například mumie Ramsese II. měla chirurgicky upravený nos. Další mumie egyptských panovníků měly zase tváře vycpané obvazy podobně, jako se v současné době používají silikonové implantáty.
Historici se domnívají, že smyslem takových zákroků bylo udržet co nejdokonalejší vzhled významných osob i po smrti. A i když nalezené papyry dokazují, že Egypťané byli schopni podobné operace provádět i na živých lidech, pravděpodobně to nedělali.
Indická mistrovská práce
Opravdová plastická chirurgie se ale nejspíš zrodila v Indii, kde dokázali už v sedmém století před naším letopočtem udělat mistrovské rekonstrukce nosu. Při operaci se používala kůže odříznutá z čela nebo tváří a její přesná metoda byla po staletí chráněným tajemstvím.
Sanskrtem byla psána i první pojednání věnovaná plastické chirurgii. Zabývala se možnostmi, jak nahradit nos nebo ucho, o které postižený ztratil v bitvě, nebo mu byly uříznuty za trest (například za cizoložství).
Pravděpodobně neznámějším plastickým chirurgem tohoto období byl Sushruta, který působil v Indii 600 let před naším letopočtem. Vydal knihu Sushruta Samhita, v níž popsal mimo jiné i rekonstrukci nosu a uší.
Odřízl kůži z čela nebo tváře, vytvaroval ji pomocí kovové destičky a přišil k obličeji. Do nosních dírek se vkládaly dřevěné trubičky, které udržovaly průchodné dýchací cesty. Tato metoda se pak používala až do osmnáctého století.
Obnovení předkožky
Plastické chirurgii se věnovali také staří Římané. Ti velmi obdivovali krásu nahého těla a snažili se jeho nedokonalosti opravit.
Terčem posměchu byla především obřízka, kterou někteří římští císaři dokonce i zakazovali. V této oblasti vynikal především lékař Cornelius Celsus, který prováděl, a následně i popsal, operace obnovující předkožku. Dělaly se u mužů, kteří se bez předkožky narodili, nebo byla příliš úzká a musela jim být odstraněna. Celsus mimo jiné popsal i zmenšování prsů u obézních mužů.
Ve středověku došlo k úpadku plastické chirurgie a téměř nikdo se jí nezabýval. Z popela vstala až v renesanci, kdy se jí věnovali lazebníci a holiči.
Mnoho z nich však používalo při zákrocích tkáň z prasat, takže k jejich velkému zklamání většinou nový nos seschnul a odpadl. Dospěli tedy k závěru, že kůže je v těsném spojení se svým původním majitelem, takže když pojde vepř, nemůže "žít" ani jeho kůže.
Indická inspirace
V polovině 15. století Heinrich von Pfalzpaint popsal poprvé v Evropě způsob, "jak je možné vytvořit nový nos, o který člověk přišel po útoku psa". Využíval k tomu kůži ze zadní strany paže.
S ohledem na rizika, která s sebou nesl jakýkoli chirurgický zákrok (a zejména ten v oblasti hlavy nebo obličeje), však dlouho nebyla plastická chirurgie nijak běžná. Dokud se totiž nezačala používat anestézie, chirurgické zákroky byly spojeny s obrovskou bolestí a hrozilo velké nebezpečí infekce.
Rozmach zažila plastická chirurgie na konci 18. století, kdy britští chirurgové s úžasem sledovali při práci indického zedníka. Ten dokázal zručně odoperovat Brita, kterému uřízli nos v tureckém vězení. Britští lékaři jeho metodu okopírovali a rozšířili ji po celé Evropě. Jejím velkým propagátorem, který ji v roce 1818 popsal i v knize Rhinoplastik, byl lékař Karl Ferdinand Graefe. Ten poprvé popsal i operaci rozštěpu a operaci očních víček.
V následujících sto letech si plastická chirurgie připisovala jeden úspěch za druhým. V roce 1792 provedl chirurg Chopard první operaci rtu, při níž použil kůži z krku. V roce 1814 úspěšně operoval Joseph Carpue britského důstojníka, který přišel o nos v důsledku otravy rtutí. V roce 1891 představil Američan John Roe výsledek své operace, při níž mladé pacientce narovnal křivý nos.
Válečná zranění a silikonová prsa
První světová válka poskytla plastickým chirurgům spoustu "materiálu", na kterém si mohli zlepšovat své znalosti a dovednosti. Kosmetické zákroky se nejčastěji týkaly rozdrcených čelistí, uříznutých nosů, nebo řezných ran v obličeji.
Prosadil se zejména novozélandský chirurg Harold Gillies, který vyvinul množství technik moderní plastické chirurgie, když pečoval o vojáky s obličeji znetvořenými válečným zraněním. Jeho práci pak v průběhu druhé světové války rozvinul jeho student Archibald McIndoe. V roce 1946 potom provedl Gillies první operaci, při níž přeoperoval ženu na muže.
Dějiny moderní plastické chirurgie se začaly psát v šedesátých a sedmdesátých letech. Plastická chirurgie se dostala do centra lékařské pozornosti a zákroky začaly být mnohem častější.
V šedesátých letech také nastoupil na scénu silikon a v roce 1962 vyvinul Thomas Cronin první implantáty vyrobené ze silikonu. V průběhu následujících deseti let se silikon používal k vylepšení snad každé části těla.
