Vzala byste zpátky muže, který vás opustil - podobně jako ten v seriálu Ordinace, který o vaši postavu teď znovu usiluje?
Kdepak. Já se nevracím. Co skončilo, skončilo a ve vztazích to platí taky.
Neumíte snad odpouštět?
Odpouštět umím, ale nezapomínám.
Co neodpustíte nikdy?
To se netýká vztahu, ale mých dětí - když jim někdo ublíží. Pak je ze mě fúrie. Včera přišel Péťa domů s rozlomeným skateboardem. Na přechodu do něj řidič strčil autem, jemu vypadl skateboard z ruky a řidič ho rozjel na dvě půlky. Ani nezastavil, aby se podíval, jestli se tomu dítěti něco nestalo. Měl štěstí, že jsem u toho nebyla, ten by tedy koukal! Nebo další příhoda: Péťa šel odpoledne z kina, v kapse měl peněženku s pár drobnými a zloděj mu ji vyrval z kalhot. I s kusem látky. Kolem něj bylo plno lidí, ale nikdo nic neřekl, nikdo se nezeptal, nikdo mu nepomohl. Jak mám tohle proboha tomu dítěti vysvětlit?!
Váš seriálový partner vás systematicky dobývá. Platila by na vás tahle metoda v normálním životě?
Spíš ne. Já jsem si vždycky vybírala sama. Nebo přeskočila jiskra a bylo to. Jako v případě Radka (publicisty Radka Johna - pozn. red.). Jela jsem tehdy s jeho bývalou manželkou, produkční, po nábřeží a ona povídá: Hele, támhle jde můj muž. Naložily jsme ho do auta a všichni společně pokračovali dál. Už tehdy mi byl sympatický. Pak jsme ve čtyřech, i s mým bývalým mužem, absolvovali pár večeří, návštěv, divadel a najednou bylo jasné, že si my dva máme říct mnohem víc než my čtyři. A tak jsme se rozvedli.
Takhle rychle? Nebylo vám těch, kteří zůstali opuštění, líto?
Bylo. Všichni čtyři jsme to obrečeli. Navíc já jsem se rozváděla první a maminka mě varovala, že Radek to neudělá. Spletla se v něm, rozvedl se taky. Od té doby jste bývalého muže neviděla? Naopak, stýkali jsme se všichni ještě nějaký čas dál. Dokonce jsme občas společně slavili narozeniny dětí, které se nám narodily v nových manželstvích. Počkejte, oni se taky vzali? Ne, našli si každý nového partnera. Byli jsme tehdy hodně mladí, mně bylo třiadvacet. V tomhle věku to přebolí. Postupem času jsme se vídali pořád míň a míň, stejně jako s jinými známými, ale tak to v životě bývá. Žádná zlost tam nezůstala.
Jste i doopravdy taková semetrika jako doktorka Páleníková?
Myslíte, jestli jsem stejně náročná na svoje herecké kolegy jako ona na lidi v ordinaci? Jestli si myslím, že by měli chodit včas, umět text a hrát naplno? No to si pište, že si to myslím!
Máte tu roli ráda?
Ta role je fajn v tom, že obsahuje životní nadhled. Můžu do ní dát i to, co dneska vím o životě já. Vím, jaké to je, když se rozvedete, když máte strach o děti. Tyhle pocity nikde nevyčtete. Ani nejlepší režisér na světě vám nevysvětlí, jak to bolí. V téhle roli navíc nemusím koukat, jestli jsem dost krásná, dost svěží, dost sexy. Jestli mi padá ofina do očí a jak silně mám namalovanou konturku.
Kdybyste v Ordinaci nehrála, dívala byste se na takový seriál?
No, že bych přistála každé úterý a čtvrtek v obýváku na gauči a sledovala televizi bez dechu, to asi ne. Ale kdybych neměla představení v divadle, občas bych se při vaření nebo žehlení na nějaký díl podívala. Zajímavé je, že seriál sledují lékaři. Tuhle se mi jedna lékařka přiznala, že má nastudovaného celého pavouka vztahů v Ordinaci.
OBČAS SNÍM O MANŽELCE
Svého času jsem vás často vídala na různých večírcích a společenských akcích. Váš manžel se bavil, ale vy jste spíš pozorovala.
To já ráda. Snad je to částečně profesionální deformace. Baví mě koukat na lidi, na jejich afekt, skutečnou nebo hranou bezprostřednost. Ale nejsem z těch, kteří rádi konverzují o všem a se všemi včetně lidí, které vidí poprvé v životě. To neumím. Přesto jsem na večírky svého času chodívala ráda.
Čistě teoreticky - jak by vypadalo ideální manželství?
Teoretizujeme? Možná by nebylo špatné, kdyby se stavěly byty v podobě dvou garsonek propojených dveřmi. Občas by se dveře otevřely a vznikl by krásný dvoupokojový byt. Jinak by zůstávaly zavřené pro klid a soukromí jejich obyvatel. Nejde přitom o samotu. Jde spíš o to, rozhodovat o svém životě bez ohledu na názor ostatních členů rodiny. Nedomáhat se jejich souhlasu, nedělat je odpovědnými za svůj život.
Zajímavé. Ještě nějaký návrh na zlepšení?
Osobně bych si chtěla alespoň zkusit, jaké to je, mít manželku. Dělala bych naplno svou profesi, pak bych přišla domů a tam by na mne čekal plný servis. Zaopatřené děti, plná lednička. Manželka by mi dělala taky trochu sekretářku a dávala by do pořádku daně. Taky by zařídila, aby se moje špinavé košile měnily na vyžehlené. Nepodceňuju význam mužů při zaopatření rodiny. Jen si tak občas sním o manželce.
Nezkoušela jste udělat si manželku z manžela?
Radek mi občas pomáhá. Třeba někdy uvaří. Když ho poprosím, aby něco zařídil, odvezl Péťu do školy, tak to samozřejmě udělá. Ale jako chlap nemá buňky myslet na podobné věci soustavně. Jednorázově mě zbaví nějaké práce, ale starosti mi zůstávají.
Svého času se v novinách probírala nevěra vašeho muže. Vypadalo to tehdy na další rozvod?
Lehké období to nebylo, ale velké drama taky ne. Řekli jsme si, že spolu chceme zůstat - a zůstali jsme.
Je to o to těžší, když se o tom veřejně píše?
Nevěřím, že noviny můžou někomu rozvést manželství, kdo to říká, tak možná měl být už rozveden dávno. Bulvár je samozřejmě nositelem mnoha nepříjemností, ale stejného zla je schopna jakákoli pomluva, nejenom ta otištěná. Na vesnici dokážou totéž klevety, ve městě třeba anonymní dopisy. Je to vlastně jednoduché: buď vás partner chce, nebo nechce. Buď ho chcete vy, nebo ho nechcete. Útok zvenčí by tím neměl otřást. Může to být dokonce naopak. Pokud ho chcete i přesto, co o vás dvou někdo říká nebo píše, tak je to paráda, ne? A možná také šance znova si určit pravidla. Manželé nejsou příbuzní v tom smyslu, jako jsou třeba rodiče a děti. Celý život to jsou dva cizí lidé, kteří si musí čas od času říci, zda spolu vlastně chtějí dál žít a za jakých podmínek.
Jak snáší zájem novin vaše děti?
Já jsem máma, Radek táta a to, že já jsem herečka a on známý novinář, je naše věc. Je to naše práce. S tím děti nemají nic společného. Naše Bára dokonce měla období, kdy si svébytnost hlídala. Jela na letní tábor a my jsme ji chtěli jít vyprovodit jako všichni rodiče své děti. Prostě proto, abychom se ujistili, že sedí v tom správném autobuse a spokojeně nám mává. Prosila nás, ať s ní k autobusu nechodíme. Neboj se, Barunko, povídám jí, vezmu si brýle a čepici, nikdo mě nepozná... "Ne," odpověděla rezolutně, "tebe by poznali po hlase!" A tak ji šli vyprovodit rodiče její kamarádky a my jí zamávali před brankou. Třeba jsme pro děti koule u nohy, co my víme? I proto nechci, aby dělaly moji profesi. Měly by to mnohem těžší než já.
VYPÍNÁM PO DESETI MINUTÁCH V AUTĚ
Za jak dlouho dokážete vypnout svou roli a být zase Zlatou Adamovskou?
Stačí mi deset minut v autě. Už si dokážu nenosit práci domů. Nejhorší je, když si stejně jako já v určitém věku myslíte, jak strašně důležité je mít všechno hotové a perfektní přesně v tu chvíli, kdy si umanete. Práci, děti, domácnost. To je prokletí.
Kdy jste to zjistila?
Když jsem zkolabovala na natáčení Hříchů pátera Knoxe. Tehdy jsem se nezhroutila ze samotné práce, ale z naivního pokusu být zároveň perfektní matka a perfektní herečka.
A jak jste to vyřešila?
Řekla jsem si, že nikdy neošidím svoji práci, protože to nedokážu. Pokud budu muset někde slevit, bude to domácnost. Připustila jsem si, že částečně šidím svoje děti a smířila jsem se s tím. V divadle, ve filmu i v televizi se hraje a natáčí během víkendů, prázdnin, o státních svátcích. Vánoce s dětmi? To prakticky neexistuje, musely si zvyknout, že pětadvacátého a šestadvacáteho jde maminka do práce. I doma mám binec a tak to bude až do konce natáčení Ordinace. Ale když srovnám počet lidí, které potěší, když budu v televizi dobře hrát, s počtem lidí, které potěší, že mám v předsíni zameteno, zvítězí jednoznačně ti první.
Pořídili jste si na Moravě sklípek. Tam utíkáte za klidem?
Na Moravě to máme rádi už dlouho. Jezdili jsme do různých penzionů a jednoho dne byl v Mikulově na prodej sklípek. Nad každým sklípkem je tam šikmá střecha s malým půdním prostorem, kde přespávali vinaři. Zrekonstruovali jsme ten prostor a zjistili jsme, že nám připomíná naše první společné obydlí, Radkův ateliér, kam jsme se nastěhovali po svých rozvodech. Jezdíme sem rádi bez dětí, jen sami dva. Občas nám samovolně naskočí euforický pocit, který jsme mívali, když jsme spolu nebyli pětadvacet let, ale jen pár měsíců. Víte, jak si ten švec z Pyšné princezny občas vyběhne za hranice zazpívat? Asi cítíme něco podobného, i když se nevracíme do ponurého království. Ale do stereotypu určitě ano.
Jste šťastná?
Jak to myslíte?
Máte zdravé šikovné děti, fungující manželství, dobrou práci, nestěžujete si na dobu ani místo, kde žijete...
Potřebovala bych víc energie. I když si říkám, že věk dneska není ničeho překážkou, energie, kterou mám, se vyčerpává pořád rychleji. Nemůžu dělat věci s takovým nasazením, s jakým bych chtěla. Můj opravdový problém je, že mě spousta věcí baví víc než odpočinek. Budovat, vymýšlet, předělávat, plánovat, cestovat, vylepšovat, to je přece o tolik vábivější než ležet na kanapi a čekat, až budu mít zase sílu! Mám v sobě něco, co mě pořád žene dopředu. Nějaký motor. Někdy tu věc v sobě nenávidím.
Kde se ve vás vzala?
V dětství. Jsem holka z vesnice a celé dětství jsem měla pocit, že mi svět uniká. Někde se něco děje a já u toho nejsem. Dělala jsem všechno pro to, abych nezůstala na okraji. Byli jsme obyčejná rodina, tatínek cukrář, maminka prodavačka obuvi. To, že Feuchtwanger není okrasná květina, jsem zjistila až v patnácti, když jsem přišla do Prahy studovat. Maminka říkávala: "Když něco budeš chtít, musíš si to zařídit sama." Nikdo mě nevedl za ruku, nikdo neodstraňoval z cesty překážky ani mi neurčoval žádné mety. Na konzervatoři jsem chodila do knihovny stejně pilně jako moji spolužáci do hospody. Dneska každý vidí můj úspěch: mám krásnou roli v seriálu, angažmá v Divadle na Vinohradech, úspěšného partnera, šikovné děti, bydlím v příjemném domě, cestuji po světě. Jsem šťastná, ale nejsem žádné dítě Štěstěny. A když mi občas dojde energie, pak dobře vím proč a taky vím, kde je, do čeho jsem ji investovala. Ale jsem ráda, že je někde vidět.
|
Zlata Adamovská v pěti datech Manželka televizního publicisty Radka Johna a matka dvou dětí Petra (13) a Barbory (19). 1984 Dostala roli v českém seriálu Sanitka a stala se idolem celé jedné mužské generace. 1992 Hlavní role v originálním televizním projektu Hříchy pro pátera Knoxe. Hrála barovou zpěvačku Evu. Písničky ze seriálu vyšly i na CD -prodávalo se výborně. 2004 Ve filmu Viktora Polesného Milenci a vrazi si zahrála roli Zity Gráfové. Byla za ni nominována na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon. |
| Autorce můžete také napsat na adresu mirka.vopavova@mfdnes.cz |
