Co vás ze Slovenska odválo do Itálie?
Itálie mi byla souzená asi odjakživa. Jako osmnáctiletá jsem se v bratislavské hospodě seznámila s trojicí italských pankáčů – přátelím se s nimi mimochodem dodnes – a kvůli nim jsem se začala na vysoké škole učit italsky. Během studia jsem vyhrála konkurz na letní stipendijní studijní program v Perugii, kde jsem se v italštině dál zdokonalila. A protože jsem ovládala jazyk a kromě výtvarného umění mě bavil i design, po škole jsem si našla zaměstnání v showroomu s italským nábytkem. Často jsem jezdila na veletrh nábytku do Milána.
Později jsem nastoupila do lifestylového a módního časopisu Eva, kde mi nabídli místo módní redaktorky. Znovu jsem cestovala do Milána, tentokrát na fashion weeky. A při těchto příležitostech jsem několikrát narazila na svého, dnes už bývalého manžela, který tehdy, ačkoli pocházel z Česka, žil v Itálii.
A do Itálie jste se ho tedy rozhodla následovat?
Různě jsme se navštěvovali. Pendlovali jsme mezi Itálií a Bratislavou. Nakonec se rozhodl, že se kvůli mně vrátí na Slovensko. Mezitím ale dostal lákavou nabídku z konkurenční firmy, která měla sídlo v toskánském městečku nedaleko Pisy. V rámci dovolené jsme to tam zajeli omrknout. Když jsme procházeli lipovou alejí v malé středověké vesnici Vicopisano, bylo mi hned jasné, že to je místo mého života. Všechno do sebe zapadlo. I když to nebylo jednoduché rozhodnutí. V Evě jsem dala výpověď a stála jsem před novou lákavou výzvou. Kariéru jsem sice měla dobře nastartovanou, ale toužili jsme po rodině a dětech. Odstěhovali jsme se a nikdy jsem nelitovala.
Můžete prozradit, čím vším se v Toskánsku profesně zabýváte?
Pracovala jsem jako módní redaktorka, ale i jako stylistka a make-up artistka. Když jsem se odstěhovala do Itálie, stále jsem s Evou spolupracovala, tvořila jsem články o módě a designu. Psala jsem i pro další slovenský magazín Mama a ja. Ze slovenské agentury, pro kterou jsem také v Bratislavě předtím pracovala, přišla nabídka dělat head make-up artistku pro Miss Slovensko, a tak jsem cestovala tam a zpět mezi Slovenskem a Itálií. V Toskánsku jsem organizovala focení pro lifestylové časopisy.
Někdy si připadám jako světelný maják na stráži, který svítí, aby ostatním ukázal cestu domů.
A vedle toho jste provozovali i rodinné podnikání. Dokud jsme fungovali jako rodina, vyráběli jsme olivový olej a pronajímali část našeho domu na naší olivové farmě. Starala jsem se o apartmán a jeho hosty. Organizovala jsem sběr oliv, s nímž nám pomáhali i kamarádi. Dál jsem se zabývala také odbytem a prodejem našeho olivového oleje.
Zmínila jste, že jste se také velmi aktivně vrhla do vaření.
Napsala jsem, nafotila a sama si vydala kuchařskou knihu o toskánské venkovské kuchyni Oliwoodparty. Nafotila jsem sérii fotografií na téma kompostování s názvem Oliwoodcompost. Výstava fotek proběhla v Bratislavě a dvakrát v Itálii. Poslední výstava se uskutečnila v sídle World Food Program při OSN v Římě. Během covidu jsem fotografovala sezonní květiny a různé rostlinky z naší zahrady. Fotky jsem vystavila v našem městečku pod názvem Oliwoodgarden u příležitosti veletrhu květin. Ale být umělcem na volné noze je dnes poměrně těžké, takže jsem zaměstnaná i v místní steakové restauraci jako servírka.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Každý se snažím maximálně využít. Jsem ten typ člověka, co má vrtuli u zadku. Ráno pravidelně vyběhnu na náš kopec Monte Pisano, kde si také zacvičím. Doma pak vyřizuji e-maily, věnuji se práci v domě a na pozemku, mám rozepsanou novou knihu. Připravuji další fotografický projekt, pro který si chystám materiál. A večer jdu pracovat do restaurace. Všichni tam bez rozdílu musíme umět zastat vše potřebné. Od prostírání stolů, mytí nádobí přes přípravu dezertů, doporučování vín až po servírování a následný úklid. Je to malá rodinná restaurace, která dobře funguje. Hodně jsem se tam toho naučila. Baví mě pracovat s lidmi, i když je to náročné.
Když se ještě vrátíme k vašemu soukromí – nastínila jste mi, že vše nebylo zalité sluncem.
Před pěti lety bohužel náš toskánský sen nečekaně skončil. Rodina se ze dne na den rozpadla a všechno, co jsme společně budovali pro naše dvě děti, najednou přestalo mít smysl. Stává se to, akorát na to člověk není připravený. Bývalý muž se odstěhoval do Bratislavy a začal nový život. Já se syny jsem zůstala na olivové farmě. Bylo to, zejména po psychické stránce, velmi náročné období. Přece jen jsem žila na samotě jen se dvěma, tehdy ještě malými, dětmi.
Jak jste to zvládla?
Tenkrát mě zachránila kniha, kterou jsem právě vydala, a umění, které jsem tvořila. Máma a kamarádi mě drželi nad vodou. Synové se ale rozhodli, že půjdou zdolávat „nové výzvy“ na Slovensko, a tak už skoro druhý rok žijí s otcem v Bratislavě. První rok po jejich odchodu jsem cítila neskutečný smutek a žal. Bojovala jsem, abych to zvládla já sama i oni v pro ně ne úplně známém prostředí. Ale nebránila jsem jim, chtěla jsem, ať mají zkušenost ze života v jiné zemi. Máme krásný vztah, každý den si voláme, píšeme si. Během prázdnin jezdí buď oni za mnou, nebo já za nimi. Vědí, že jsem tady a že na ně čekám. Tady u nás na kopci. Někdy si připadám jako světelný maják na stráži, který svítí, aby ostatním ukázal cestu domů.
Bylo něco na začátku života v cizině pro vás těžké?
Na náš nový život v Toskánsku jsem se těšila. Jazyk jsem uměla a se svou poměrně dobrodružnou povahou jsem bez problémů navazovala nová přátelství. Bylo to celkem jednoduché, protože naši první kamarádi byli kolegové mého muže. Pořád jsou mými nejlepšími italskými přáteli. Jediné možná trochu náročné bylo, že muž často cestoval a já jsem byla stále sama. Ale jak už jsem řekla, psala jsem články, chodila běhat, upravovala jsem dům, experimentovala v kuchyni, vždycky jsem se uměla zabavit prací. Na začátku života v cizí zemi je lepší, když jste na to dva. Když jste tým. Tím, že jsme byli česko-slovenský pár, jsme měli přechod trochu jednodušší.
Co vám tato zkušenost dala?
Když žijete v cizí zemi, musíte si zvyknout na všechno. Umět přijmout místní zvyky, kulturu, tradice. Začlenit se. To mi nedělalo problém. Mám ráda italskou kulturu, módu, gastronomii, jejich lehkost bytí, pozitivní naladění a empatii. A pokud alespoň trochu ovládáte jazyk, o to víc jsou k vám všichni milejší a nápomocní. Nejvíc mě ale posílilo těch několik let, co jsem tu žila sama se dvěma dětmi, navíc v době covidu. Měla jsem hrozný strach, aby se mi nic nestalo, abych zůstala zdravá a byla tu pro své syny. Když jako žena přežijete určité momenty a víte, že se musíte spolehnout jen sama na sebe, začnete si mnohem víc věřit. Lidé si toho všimnou a vnímají vás jako silnou a odvážnou. Takovou se cítím.
Litovala jste někdy svého rozhodnutí přestěhovat se a žít v zahraničí?
Nikdy jsem svého rozhodnutí opustit svoji kariéru a odejít s milovaným člověkem, i když to nakonec nedopadlo, nelitovala. Vždyť se nám tu narodili dva úžasní chlapci! Prožili jsme několik nádherných dobrodružných let, koupili jsme farmu, která tehdy vypadala trochu divoce, ale my ji dokázali zkrotit. Zrekonstruovali jsme starý kamenný dům. Napsala jsem knihu, uspořádala několik výstav, poznala nové lidi, nová města, nová jídla. Posílilo mě to, inspirovalo a inspiruje dál.
Co je podle vás nejdůležitější pro to, aby člověk v cizí zemi prorazil a byl úspěšný?
Nesmíte se bát. Strach z neznáma je brzda. Když se chce člověk posunout, musí riskovat. I když to nemusí dopadnout vždy dobře, existuje řešení. Dnes je už skoro každý člověk jazykově vybavený, existují aplikace na překlad jazyka, všechno je jednodušší. Není dobré mít zbytečně velká očekávání a představy, ale jít si pomaličku a postupně za svým snem. Sledovat svůj záměr a dát mu šanci.
Je něco, co vám na Italech nebo jejich způsobu života trochu vadí?
Někdy mě rozčiluje, že jsou příliš hluční a musí dát o sobě všude vědět. Když jsem sem před dvaadvaceti lety přišla, zdálo se mi, že jim chybí morálka, ale dnes mám pocit, že se mnohé změnilo. Hlavně s covidem. Tady se opravdu velmi striktně dodržovala všechna pravidla a omezení. Působilo to až jako celonárodní obrození morálky a disciplíny.
Jaký vztah k vám jako k cizince mají? Respektují vás?
Je to vždy o nás samotných, jestli nás okolí respektuje, nebo ne. Když se chováte slušně, respektujete jejich způsob života, zvyky, vidí vás pracovat a začleňovat se do komunity a v neposlední řadě se dorozumíte jejich řečí, jste vítáni. Italové jsou velmi přátelský národ. Jsou zvědaví a empatičtí. Mám ale pocit, že po dvou výstavách, které jsem v naší vesnici uspořádala, mě respektují o něco víc. I lidé, které jsem předtím osobně neznala, říkají: Aha, ty jsi ta „artista slovacca“. To potěší. Velmi dobrý vztah mám s naším starostou, který mi s uspořádáním výstavy velmi pomohl. Dokonce strávil dovolenou se svojí rodinou v Bratislavě. Dala jsem mu pár tipů, co stojí za vidění, a byli velmi spokojení.
Není dobré mít zbytečně velká očekávání a představy, ale jít pomaličku a postupně za svým snem.
Co je vám na italském životním stylu sympatické?
Mně se na Italech líbí jejich otevřenost, takový pohodový styl. Jak o sebe pečují – hodně sportují, a to v jakémkoli věku. Umí se dobře oblékat, žijí módou. Užívají si společné momenty při stolování. Celé rodiny dokážou u stolu pohromadě hodovat několik hodin. Žijí venku, na ulici, nezavírají se doma. Jednoduše jim závidím jejich mentální nastavení v tom smyslu, jak umějí v dnešním světě dobře žít. V harmonii mezi psychickým a fyzickým stavem, sami pro to užívají označení „benessere“.
A je naopak něco, co byste do Itálie přinesla ze Slovenska?
Chybí mi děti, máma a přátelé. Jinak skoro nic. Mám přání, aby se mi tady jednou povedlo zorganizovat setkání a uměleckou přehlídku mých slovenských přátel, umělců, výtvarníků a hudebníků. Ukázat naši kulturu italskému publiku. Takové akce pravidelně organizuje slovenská ambasáda společně se Slovenským institutem v Římě a já jsem z jejich nápadů vždy nadšená. Ale jednou bych si přála něco takového zorganizovat sama a udělat si výběr umělců po svém.
Čím vás Italové nepřestávají překvapovat?
Fascinuje mě, jak jsou hrdí, jaký mají přehled a kolik toho vědí o své kultuře a historii. Jak jsou hladoví po poznávání a objevování nových věcí. Fascinuje mě přístup personálu, například v nemocnicích, jak jsou ochotní a usměvaví. Za ty roky se mi nestalo, že bych měla nepříjemný zážitek, že by se tu někdo ke mně choval arogantně.
Dokážete si představit, že byste se přestěhovala zpátky na Slovensko?
Vůbec si nedovedu představit, že bych se z nějakého důvodu musela vrátit na Slovensko, i když tam teď žijí moji synové. Několikrát do roka se za nimi a za maminkou vypravím. Vyřídím tam i úřední záležitosti. Ale když zase přiletím zpátky a přistanu na italské půdě, cítím se doma. Lehčeji se mi tady dýchá.
Která místa byste jako znalkyně Toskánska doporučila tomu, kdo region nezná?
Toskánsko je jedna velká nádhera. Těžko se vybírá jen pár měst. Ale myslím si, že Florencie je překrásná, i když osobně mám raději menší městečka. Například Pietrasanta je krásné mini městečko plné galerií, obchůdků, s nádherným výhledem na moře, když si trošku vyjdete nad město. Certaldo je turisticky poměrně neznámé, ale též velmi malebné, stejně jako vinařské městečko Bolgheri. Toskánci mají mnoho přírodních lázní, známá je například Saturnia nebo Bagni San Filippo. A v neposlední řadě bych doporučila navštívit Bagno Vignoni, kde se přímo v centru města nachází bazén ze šestnáctého století, v němž vyvěrá přírodní pramen s teplou vodou.
Na jakých dobrotách toskánské kuchyně si nejvíc pochutnáte?
Špagety bych mohla jíst každý den. Samozřejmě vždy na jiný způsob, jako aglio olio e peperoncino, all’amatriciana, alla carbonara, alla puttanesca a tak dál. Ale zbožňuji celou italskou kuchyni, od dršťkové až po fritto misto. V každém regionu, v každé vesnici mají svoje vlastní recepty, své speciality, které při svých cestách po Itálii ráda ochutnávám.
Co vás v nejbližší době čeká? Na co se těšíte?
Máme léto a nekonečná horka, která dávají pořádně zabrat. To ale zase bohatě vynahradí možnost ochladit se v moři, ke kterému mám blízko, posezení s kamarády na pláži a čekání na západ slunce s dobře vychlazeným drinkem v ruce. Těším se na syny, kteří přijedou na prázdniny, a já budu mít pro koho vyvářet. Moc neplánuji, uvidím, co den přinese. A budu se snažit prožít ho co nejlépe.
Mária Miklošková
 |
