Můj syn po sobě musí uklízet, partner dceru k ničemu nevede. Co s tím?

Život se často zamotá tak, že najednou s novým partnerem vychováváte svoje i jeho děti. Co když je ale jeden v páru příliš benevolentní, všechno dovolí a k ničemu své děti nevede, zatímco ty druhé musí všechno? „S rozdílným přístupem k výchově se v poradnách setkáváme často. Zvláště kvůli stále se rozšiřující praxí střídavé péče,“ říká psycholožka Jitka Douchová.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Rozpory ve výchově se pochopitelně významně promítají do partnerského vztahu v mnoha ohledech. Naše děti jsou prostě naše děti, jsou nedotknutelné, a nemá je co vychovávat ten druhý, protože asi nemá naše dítě tak rád, jako my, biologičtí rodiče, říká si většina z nás.

„Rok po rozvodu jsem si našla přítele, byl taky rozvedený a staral se o dceru ve střídavé péči,“ popisuje svůj problém Klára (43). „Když se přistěhoval do našeho baráku, kde bydlím se svým jedenáctiletým synem, ukázalo se, že já jsem na svého Filipa daleko náročnější, než přítel na svou třináctiletou Elišku, která doma nemusí dělat nic. Když jsem po ní chtěla, aby po sobě uklidila talíř do myčky, nebo umyla umyvadlo, nafoukla se. Přítel se jí zastal a pohádali jsme se,“ vzpomíná Klára.

Hledání nějaké shody bývá podle psycholožky ze začátku opravdu těžké. Spousta bezdětných žen vstupuje do vztahu s partnerem - již otcem - s naivně romantickou představou, jak bude jeho děti milovat, ale po určité době se jim takové iluze zhroutí doslova do horoucích pekel. S kamarádkami pak mluví o partnerově dítěti jako o „malém satanovi“. Romantičnost do úvah o výchově jeho (jejích) dětí podle odborníků nepatří. „Je to realita a pokud existuje vůle obou partnerů k pochopení postojů jednoho i druhého, může se postupně obrousit do opravdu hezkého vztahu.

Poradna pro páry

Na problémy v partnerských vztazích se zeptejte psycholožky, která vede poradnu ZDE.

PhDr. Jitka Douchová

Dcera jako konkurentka

Muži, kteří odešli od rodiny, často vůči dětem pociťují vinu a snaží se tenhle svůj pocit kompenzovat svou liberální výchovou, až rozmazlováním. Ženy, které jsou novými partnerkami, „macechami“, zase berou (a zvlášť dcery partnerů) jako konkurentky.

„V době, kdy je doma partnerova dcera, je partnerka na druhém místě, může se snažit jakkoliv být kamarádská, aniž by měla ambice partnerovu dceru vychovávat, ale často prostě ́ostrouhá ́,“ vysvětluje Jitka Douchová a dodává, že jestliže žena kritizuje výchovu dcery, je prostě vždycky tou špatnou.

„Nutno podotknout, že tyto problémy se opravdu nejčastěji objevují v případě, je-li partner otcem dcery. Jestliže se jedná o syna, je to jednodušší, protože nevzniká tak silná rivalita, nová partnerka spíše respektuje jejich mužské koaliční spojenectví,“ tvrdí psycholožka.

Matky děti chrání, tvrdá výchova narazí

Také muž, který vstupuje do partnerského vztahu s matkou dětí, mívá odlišné názory na výchovu jejích dětí a ani jeho postavení není lehké. Žena se chová obvykle jako lvice chránící svá mláďata a jakákoliv direktivnější výchova ze strany nového partnera narazí na její nevoli.

„Zkušenosti nelze generalizovat. Na jedné straně se v poradně setkávám s páry, které vnímají sladění výchovy dětí jako problém, na druhé mi klienti často vyprávějí, jak jim byl nový partner matky sympatický, bral je jako své a v mnoha věcech je velmi obohatil,“ říká Douchová.

Nekritizujte, hledejte konstruktivní řešení

Je zřejmé, že s kritikou toho, jak náš nový partner vychovává své nebo naše děti, vždycky narazíme. „Komunikace je však nutná,“ nabádá psycholožka a podotýká, že taková diskuze by měla probíhat zásadně mezi čtyřma očima a s respektem k jeho rodičovské lásce. Podle ní by forma takového dialogu neměla být kritická, ale v první řadě konstruktivní a úvahová.

Poradna pro rodiče

Máte problémy s výchovou dětí? Zeptejte se Mgr. Markéty Klingerové ZDE.

Mgr. Markéta Klingerová

„Na rozdíl od kritiky, která staví bariéry a partnery odcizuje, může plodný způsob hledání řešení oba partnery naopak více propojit,“ tvrdí Douchová.

Podle odborníku rozhodně nemá smysl mlčet a drtit mezi zuby vztek a zášť vůči dítěti i partnerovi. Pomůže také, když dítěti sami půjdeme příkladem, ale zásadní je, aby se mezi sebou dokázali domluvit dospělí.

„Když soulad v přístupu k dětem opravdu nelze najít, pak je užitečné se druhému do výchovy neplést,“ myslí si psycholožka. „Ale to neznamená celkovou rezignaci na vše. Je-li dítě v nově vytvořené rodině, musí dodržovat pravidla, na nichž se partneři domluví a která jasně platí. Když to tak není, nastávají zbytečné partnerské karamboly, na které doplácí všichni: dítě i oba partneři.