Příběh Mariky Prý se chtějí dožít vnoučat
Teprve nedávno jsem potkala někoho, s kým bych chtěla žít a řešit budoucnost. Moji rodiče otvírali šampaňské, už nevěřili, že se dožijí toho, že si někoho najdu.
Svým způsobem se ulevilo i mně, ale jen kvůli nim a jejich otravování, já totiž na rozdíl od nich umím trpělivě čekat na lásku i příležitosti. A to je asi ten hlavní problém.
Nevadilo mi studovat déle školu, chtěla jsem na rok vycestovat do zahraničí. Ale rodiče? Mohli se zbláznit, že už nematuruju a nepromuju. Vždyť všechny děti jejich známých končí školu, proč já ne?!
Pak jsem hledala práci. Nehodlala jsem to však uspěchat, řekla jsem si, že raději budu půl roku chodit na brigádu a hledat to pravé, než nastupovat rychle na pozici, která mě nebude bavit. Rodiče ale lapali po dechu a každý týden mi předhazovali, že už MUSÍM normálně pracovat.
Vnoučata nebudou, trápí Dášu. Snacha je posedlá pořádkem, proto nechce děti |
Z jakého důvodu, to mi vysvětlit nedokázali, prostě to měli nějak zafixované v hlavě a jejich přirozená potřeba mít vše hned vyřešené je vedla k tomu, že toužili vyřešit i mě. To se jim ale dvakrát nedařilo, s prací mi to trvalo dost dlouho a s partnerem ještě déle.
Každý den jsem měla na talíři, že oni v mém věku už měli mě a nalinkovaný život až do důchodu. No, teď jsme se posunuli a já mám partnera. Jenže moji chronicky netrpěliví rodiče to berou jenom jako začátek pro další hon za něčím.
Marně jsem se jim snažila vysvětlit, že doba je jiná, není kam spěchat, že mi nic neuteče. To vůbec neakceptují, už nutně potřebují, aby proběhla žádost o ruku, v dalším plánu svatba a potom rychle děti. Chceme se dožít vnoučat, argumentují. A já z nich už opravdu nemůžu...
Je mi to trapné také s ohledem na partnera, i jeho potřeba mých rodičů stále se s někým a s něčím srovnávat a pořád řešit, že už je čas, trochu zaskočila. Bojím se, že mi moji nejbližší tou svou urputností nakonec zničí vztah, ale to nechci! Také můj pohár trpělivosti s nimi jednou přeteče. Mám obavy, že to bude velmi brzy.
Marika (40)
Co by měla Marika dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
Věru pronásleduje netrpělivost zase v jiném směru. Co ji trápí, to si přečtete na další straně.
Příběh Věry Nemám na batole nervy
Trochu nečekaně jsem se stala babičkou. Nejspíš jsem na to nebyla připravená, má dcera studovala na vysoké a takhle skončil nějaký její románek se zahraničním studentem. Ten se samozřejmě k dítěti neměl a ve vší tichosti zmizel.
Lekce trpělivosti✓ V první řadě se pokuste vysledovat, co u vás netrpělivost spouští. Odborníci doporučují vést si o tom deníček, tak záhy zjistíte, kde je problém. ✓ Když už víte, co je kamenem úrazu, a daná situace se blíží, dřív než vás netrpělivost strhne na scestí, hezky si to všechno představte. Vizualizujte si, jak by to mělo být, sebe jako ztělesnění trpělivosti. ✓ Uvědomění si, kde je problém, je první krok na cestě k úspěchu. Díky tomu pak můžete přejít na další metu. ✓ Pokud vás přece jen přepadne nečekaný záchvat netrpělivosti, zkuste si to všechno promítnout jako divadelní hru. Sledujete ji i sebe jako herce – a trénujete to, že si dovedete udržet odstup. ✓ Trénink dělá mistra, i když to nezvládnete hned na jedničku a zas něco uspěcháte, nezoufejte. Každá snaha se cení! |
Ve finále jsem z toho byla asi víc otřesená než ona, která zachovala klid a hned nějak automaticky plánovala, že se vrátí domů a společně to zvládneme. Přiznám se, že já na mimina až tak nejsem, dceru jsem vychovala hlavně za přispění manžela a na její dětství nevzpomínám nijak nostalgicky.
Běhat za děckem a věčně se vztekat, že neposlouchá, to prostě nebylo pro mě. I proto jsem byla ze všeho trochu zaskočená. Říct dceři ne, řeš si to sama, jsem ale nedokázala. A tak se ze mě stala babička.
Manžel je pracovně vytížený, ten se toho nemá čas moc účastnit, i když by rád, a já jsem první na ráně. Pracuju na směny a dcera příliš neakceptuje, že když mám zrovna volno, chci třeba i spát nebo odpočívat.
Dokud mi jen vrazila kočár a já se šla projít, nějak to šlo, ale teď už vnučka začíná chodit a je to docela síla. Nemám na to nervy, jsem kvůli tomu podrážděná a nervózní, nebaví mě ji pořád držet, usměrňovat a okřikovat.
Dcera si dodělává školu, takže prostor potřebuje, což zcela chápu, ale přiznám se, že pobyt s vnučkou pro mě není. Jednou dcera přišla dřív a našla mě, jak šílím, protože vnučka pořád lezla na gauč a hrozilo, že spadne. Marně jsem ji prosila, ať to nedělá, a asi jsem se už nechovala úplně příčetně.
Dceru to naštvalo, osočila mě, že jsem neurotická a netrpělivá, a začala vyhrožovat, že už mi malou nebude dávat. Ano, možná by se všem ulevilo, ale ona by tím pádem byla v koncích, musela by nechat školy, protože jiné hlídání nemá, a to jí nechci udělat.
Příběh Mileny: Pro vnuka jsem babičkou i tátou zároveň, už mě to unavuje |
I když nemám nervy na to ji hlídat, mám vnučku moc ráda. Kéž bych se to nějak naučila! Nechci dceři zničit možnost studovat ani přijít o malou, ale je to nějaké těžké...
Věra (53)
Co by měla Věra dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
