Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích, nebo z mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
S přítelem jsme se dali dohromady před dvěma lety. Znali jsme se z práce. Žila jsem už osm let sama, je mi 54 let. Se mnou doma bydlí šestnáctiletý syn a šestadvacetiletá dcera s malou vrozenou vadou. Děti jsou fajn, je mi s nimi dobře, ale chlap už mi chyběl. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že děti jednou odejdou, dcera už přítele má a domů se chodí jen vyspat, a syn je taky věčně někde s kamarády. Prázdného bytu jsem se prostě děsila.
Nechci zestárnout sama
Říkala jsem si, že na „stará kolena“ by bylo fajn mít vedle sebe milého, hodného a pohodového přítele, se kterým budu trávit volný čas, bude nám dobře, budeme jezdit po výletech, na dovolenou. Večer si budeme spolu povídat, jak jsme se celý den měli, zkrátka se mi už stýskalo po takovém tom normálním partnerském životě.
Jsem hodně akční, ráda sportuji, doma moc nevysedávám, v té době jsem měla i skvělou kamarádku, se kterou jsme hodně jezdily po výletech, podnikaly i s dětmi různé akce, grilovaly a tak podobně. Takže se nedá říct, že bych nějak smutnila, že jsem sama, ale partner mi prostě chyběl.
V práci se mi líbil kolega, o pět let mladší. Znali jsme se jen zběžně, prakticky nic jsem o něm nevěděla. Až se mi doneslo, že je už dlouho rozvedený a zrovna se rozchází s přítelkyní. Kamarádka, která ho znala, mi řekla, že je hodný a pracovitý, peníze nerozhazuje a prý bychom se k sobě hodili. Po čase jsme si domluvili schůzku a vše vypadalo velmi nadějně, zjistili jsme, že máme na hodně věcí stejný názor.
I kamarádka, která našemu seznámení tak trochu pomohla, byla ráda, že jsme spolu. Akorát si po čase posteskla, že už nejspíš na ni nebudu mít tolik času jako dřív, když jsem teď zamilovaná a s přítelem trávím veškerý čas. Netrvalo dlouho a přítel se ke mně nastěhoval, prakticky jen s osobními věcmi. Nic jiného totiž nevlastnil, ale to mi nijak nevadilo, já vlastní byt a zařízený mám, tak nebylo nic potřeba.
Život po jeho boku mě stojí hodně sil
Zpočátku bylo naše soužití bez problémů, byli jsme hodně spolu, jezdili na výlety, po večerech si povídali. Také jsme se dost vídali v práci. Ovšem po nějaké době to mezi námi začalo skřípat, už jsme neměli na všechno stejný názor, začaly mezi námi rozpory.
Tak třeba jsem prakticky přišla o svou nejlepší kamarádku, přestaly jsme se stýkat, přítel řekl, že ji nikdy neměl moc v lásce a já se mu přizpůsobila. Nebo to, že nerozhazuje peníze – on je spíš než šetrný hodně lakomý. Peníze na společnou domácnost mi sice dává, ale každý měsíc je kolem toho takových řečí. Nikdy mi je nedá sám od sebe, pořád řeší, jestli mi nedává moc a jak vlastně s nimi hospodařím. Už opravdu nemám sílu se s ním dohadovat. Například cestou z práce koupí rohlíky, a tu dvacku mu musím dát, vždyť mi peníze přece dává. Obyčejnou čokoládu mi koupí se slovy: „Byla v akci, super cena, tak jsem ti jednu koupil,“ a čeká, jak budu štěstím bez sebe, jako kdyby mi koupil minimálně diamantový prsten. Už mám na tu větu o akci alergii.
Ale co mě dost trápí, je jeho vztah k mým dětem. Neustále na nich hledá jen to špatné a neustále mi to předhazuje, má potřebu to se mnou probírat, kritizovat mě. Přitom sám vůbec nemá ponětí, co to je děti vychovávat, od rodiny odešel, když byly jeho děti malé, prakticky se s nimi nevídal. A když mu to připomenu, je oheň na střeše. On dokonce před mým synem schovává sprchové mýdlo, aby ho náhodou nepoužil. Stejně tak si schovává jídlo, aby mu ho děti nesnědly. Ty na takové chování nejsou zvyklé, vadí jim, jak se chová. Samy už ho mají dost.
On je nejlepší, já jsem nula
Přítel na sebe neustále upozorňuje, chce abych ho pořád chválila, vyžaduje jak moji pozornost, tak i ostatních. Moje zájmy a neakceptuje, naopak mě ve všem sráží, ale ode mě očekává opak, a když ne, je uražený. Začala jsem se věnovat produktům čínské tradiční medicíny, měla jsem nějaké zdravotní problémy a hodně mi to pomohlo. Snažím se to doporučovat dál, mám v této oblasti hodně znalostí, ale nikomu to pochopitelně nevnucuji. A kdykoliv se o tom snažím s kamarády nebo známými mluvit, on mě jen zesměšňuje, sráží a ztrapňuje.
Našel si koníčka v malování obrázků, neustále mně podsouvá, jak je dobrý, že namaloval ten, nebo ten obraz, prostě vyžaduje poplácání po ramenou. Všude se vychvaluje a doma líčí, kolika lidem se to líbí a kdo by chtěl od něj něco namalovat. Vytahuje se, že on něco umí, na rozdíl ode mě, která vnucuji ostatním nějaké trapné výrobky.
Čím dál horší je to mezi námi i v našem intimním životě. Ze začátku to bylo fajn, ale jak šel náš společný život, moje city začaly ochabovat, i období přechodu se na mé chuti na sex podepsaly. Pokaždé když dám najevo, že dnes opravdu tu chuť nemám, dává mi to pěkně, jak se říká sežrat, vyskočí naštvaný z postele, vezme mobil a jde do kuchyně. Nedávno se slovy, že jestli si to chci dělat sama v koupelně, tak on tady nemusí vůbec být. Hodně mě tím urazil. Najednou jsem ho viděla jinýma očima. Žádná úcta k ženám jako takovým, hlavně když má navařeno, vypráno…
Už mě to s ním nebaví, cítím, že i já se měním, dříve jsem měla radost ze života, byla upovídaná, nezkazila jsem žádnou legraci, ale on mě tak uzemňuje a sráží na zem, že se stahuji do ulity. Vždyť on umí jen brát, ne dávat. Takového člověka vedle sebe nechci, ale nechci být ani sama…
Lenka
Názor odbornice: Rozhod je řešení
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Lenko! Mezi řádky se snažím nalézt, co by na Vašem příteli stálo za ocenění a za to, že s ním budete nadále pěstovat partnerský vztah. Ať Váš příběh čtu sebedůkladněji, na nic takového nepřicházím.
Jediným důvodem, proč byste se s přítelem neměla rozejít, je podle Vás strach ze samoty. Když to vyslovíme takhle nahlas, misky vah se na stranu zachování vztahu moc nepřiklánějí. Spíš to zní, že by se Vám ukončením vztahu s přítelem ulevilo, neboť byste se vyvázala z neveselého soužití.
Možná přeháním, ale na základě Vašeho příběhu by se dalo až říct, že chování přítele místy hraničí s málo snesitelným terorem. Není zde spojnice v žádné sféře partnerského soužití, nakonec i v intimní oblasti se cítíte shazována. Odhodlat se vykročit ven ze vztahu se sice může zdát nelehké, avšak další setrvání v soužití bez špetky čehokoliv milého může být daleko ničivější.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 5. listopadu 2018. Anketa je uzavřena.
