Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Manžela jsem poznala před patnácti lety, bylo nám dvacet a oba jsme dělali vedoucí na dětském táboře. Zamilovala jsem se do něj prakticky okamžitě, imponovalo mi, jak si rozumí s dětmi. Byla jsem tenkrát hodně mladá, o rodině jsem zdaleka neuvažovala, ale když jsem viděla, jak se chová, zatoužila jsem mít děti jednou s ním.
Michal si mě po celou dobu tábora příliš nevšímal, alespoň ne tak, jak bych si přála. Bavili jsme se spolu, ale pouze v kamarádské rovině. Vše se změnilo o pár měsíců později, kdy jsme se všichni vedoucí sešli v hospodě. Tam konečně i z jeho strany přeskočila jiskra a začali jsme spolu chodit. Oba jsme tenkrát studovali vysokou školu. Michal bydlel s rodiči, já na vysokoškolské koleji. Po studiích jsme se vzali, nějakou dobu žili v pronájmu a později jsme si pořídili vlastní byt. Máme dvě děti, syna (10 let) a dceru (7 let).
S tchyní jsme si nesedly
Michal je jedináček a v počátcích našeho vztahu to bylo dost znát. Jeho rodiče se v něm vidí, hlavně matka. Opravdu dost nelibě nesla, že má Michal vážnou známost. Občas mi dala nepokrytě najevo, že pro něj nejsem dost dobrá. Nevím, koho si vedle něj představovala, spíš asi nikoho. Možná doufala, že Michal zůstane pořád s nimi doma.
Michalův táta je tak trochu pod pantoflem, ale na rozdíl od mámy mě celkem brzy přijal do rodiny. Nakonec jsme si s tchyni na sebe časem zvykly. Ona pochopila, že nemá cenu mě ignorovat, viděla, že se máme s Michalem rádi a že nám to klape. Dalo by se říci, že když se narodily děti, začaly mezi námi panovat přátelské vztahy.
Náš život se však totálně změnil před dvěma lety. Michal jel s kolegy ze služební cesty a cestou měli nehodu. Následky byly fatální, jeden kolega zemřel a můj muž byl těžce zraněný. Nějakou dobu mu lékaři nedávali příliš velké naděje na přežití. Ale měl velkou sílu žít a přežil. Ovšem následky úrazu byly takové, že je odkázán na vozík, nemůže chodit a částečně má ochrnutou i levou ruku.
Těžký úraz
Pro naši rodinu byly ty dlouhé měsíce nejistoty, jak to s Michalem nakonec dopadne, strašné. S dětmi jsme se snažili být mu co nejvíce na blízku. Také jsem doma udělala nějaké úpravy, aby pro něj byl pohyb s vozíkem co nejsnazší. Cítila jsem, že ho miluji ještě víc, než když byl zdravý. Věděla jsem, že bude na mě odkázaný a chtěla jsem mu být co největší oporou. Při každé návštěvě v nemocnici i v rehabilitačním centru, kde strávil několik týdnů, jsem ho ubezpečovala, že to spolu zvládneme.
Manžela pochopitelně často navštěvovali i jeho rodiče. Táta byl hodně silný, ale matka mu stále plakala na rameni a litovala ho. Věděla jsem, že její návštěvy Michala deptají a snažila jsem se s ní o tom promluvit, ale vždycky mě odbyla, že je to její syn a jak je to pro ni hrozné vidět ho v takovém stavu.
Těšila jsem se na den, kdy se Michal vrátí domů. Jeho léčení trvalo skoro dva roky. Všechno bylo doma připraveno, sehnala jsem i ošetřovatelku, která by k nám podle potřeby docházela. Počítala jsem i s tím, že to bude všechno finančně náročnější, ale Michal dostal peníze z pojistky i odškodnění z práce. Věřila jsem, že to prostě zvládneme.
Domů se nechce vrátit
Jenže Michal mi udělal velkou čáru přes rozpočet. Rozhodl se, že se domů nevrátí, že prostě nemůže. Prý mi nechce být přítěží. Už navždy bude mrzákem a já jsem moc mladá na to, abych si ho uvázala na krk. Prý bude nejlepší, když se rozvedeme a já si zařídím život podle svého a bez něj. Byl to pro mě šok. Mě ani ve snu nenapadlo, že by jeho úraz mohl být příčinou konce našeho manželství. A to nemyslím, že bych s ním chtěla zůstat z lítosti, já ho stále moc miluji, je to muž, se kterým mám děti, nechci žít bez něj. Ale on se prý rozhodl. Chce se nastěhovat k rodičům, jeho máma se prý o něj bude starat.
Jsem z jeho rozhodnutí zoufalá. Když jsem to chtěla probrat s jeho rodiči, matka mě usadila, že mu to sama navrhla. Prý s nimi jim bude lépe než s námi. Ona se o něj může starat od rána do večera. A prý je jí naprosto jasné, že s mrzákem bych stejně dál žít nechtěla, tak určitě bude pro nás všechny lepší, když se rozvedeme. Po rozhovoru s ní mi bylo všechno jasné, tak dlouho do Michala hučela, až ho přesvědčila. Konečně zase bude patřit jen jí. Tchán je ale na mé straně, řekl mi, že se mu to nelíbí, ale když to chce i sám Michal, nebude jim stát v cestě.
Markéta
Názor odbornice: Respektujte svého muže
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
Vážená Markéto! Dopřejte Michalovi čas na jeho vlastní rozhodnutí. Bolí vás, jak se rozhodl, je to však jeho krok. Nehodnoťte jej, ani nekritizujte, ale velmi jasně a srozumitelně mu sdělujte, jak moc je pro vás důležitý a jaké city k němu chováte. V neposlední řadě jde také o děti, které tátu potřebují.
Nezáleží tolik na tom, jestli je táta na vozíku či jinak hendikepovaný. Důležité je, zda je schopen zde pro děti být a sdílet s nimi jejich každodenní starosti a radosti.
I kdyby se Michal rozhodl jít ke své matce, opakovaně jej ujišťujte, že na něj doma čekáte a chcete jej tam, neboť je důležitou součástí vaší rodiny. Michal se nyní bude potýkat s množstvím různých emocí. Je dobré, aby věděl o tom, že jej milujete a stojíte o něj, ať je v jakémkoliv stavu.
Nebojujte s jeho matkou, bude vás to zbytečně stát spoustu energie s nejistým výsledkem. Jednejte dospěle s respektem ke svému muži a nechejte jej, aby se i on sám dospěle rozhodl. Využijte každé příležitosti, jak lze s mužem trávit čas bez ohledu na to, kde bude bydlet. Snad po počátečních turbulencích zvítězí ta správná verze soužití pro vás, vašeho muže i vaše dvě děti.
PhDr. Magdalena Dostálová
