Jmenuji se Eliška, je mi 32 let, jsem svobodná a už tři roky žiju u přítele.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích, nebo z mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Klape nám to, máme se rádi a plánujeme společnou budoucnost. Na svatbu ani děti zatím nespěcháme. Ještě máme nějaký ten rok čas. Marek je stejně starý jak já, poznali jsme se v práci, ale přímo kolegové nejsme, to bychom asi ani jeden nedali. Oba máme za sebou jeden delší, ale nepodařený vztah.
Z domova jsem odešla zhruba ve dvaceti, měla jsem to daleko do práce, tak jsme se s kamarádkou domluvily, že si pronajmeme malý byt a zkusíme žít samy bez rodičů, já ovšem jen bez mámy. Pro mě to nebylo nic složitého, byla jsem víceméně zvyklá na hodně samostatný život, uměla jsem se o sebe postarat, uvařit i zařídit si spoustu věcí.
Život jen s mámou
Žila jsem jen s maminkou, táta od nás odešel, když mi byly dva roky. Našel si prý jinou ženu a odstěhoval se na druhý konec republiky. Občas mi poslal pohled k narozeninám, mámě posílal peníze, které mu soud určil, a to bylo vše. Chyběl mi, ne že ne, záviděla jsem kamarádkám, že mají táty a já ne. Ale máma mě vždycky usadila, že prostě to tak je, že se s tím mám smířit. Ona sama o žádného jiného muže nestála. Navíc se našla ve své práci, byla lékařkou na neurologii, v mužském kolektivu to neměla jednoduché a aby obstála, zakázala si jakoukoliv slabost.
Ale máma byla skvělá. Kdykoliv jsme byly spolu, věnovala se mi na sto procent. Hodně jsme si povídaly, mohla jsem se jí svěřit s čímkoliv, nikdy z ničeho nedělala žádnou vědu. Mohla jsem s ní mluvit o škole, ale i o klukovi, který se mi líbil. Máma mi nikdy nekázala, nezlobila se, když se mi něco nepovedlo. Věřila mi a já ji nechtěla nikdy zklamat. Když jsem byla ještě hodně malá na to, abych zůstávala sama doma, když byla máma v nemocnici, hlídala mě sousedka, mámina dobrá kamarádka. Měla dvě dcery o pár let starší než já, taky žila sama, ale jí manžel zemřel. Teta a její holky byly skvělé, ani mi nevadilo, že mamka není doma. Když jsem už byla větší, dokázala jsem se postarat sama o sebe, ale i o domácnost, uvařit a uklidit.
Mamka byla vždycky i dost akční, ráda sportovala, dokud ji nezačala bolet kolena, chodila běhat. Volný čas jsme často trávily spolu na výletech. Když na ty roky vzpomínám, jsem ráda, že byla taková, jaká byla, naučila mě samostatnosti, nefňukat, když se nedaří. A ten táta mi ani nechyběl.
Když jsem odešla z domova, mamka to vzala naprosto v pohodě, vlastně jsem ani nečekala, že by byla nějak špatná z toho, že jsem vylétla z hnízda. Vídaly jsme se, jak jen to šlo, volaly jsme si téměř denně. Já měla svůj život, ona svůj, ale obě jsme o sobě věděly. Mamka se dokonce začala scházet s kolegou z práce, vdovcem, ale prý jen chodili do divadla a na víno. On byl starší a mámě to takhle vyhovovalo. Když jsem už byla pryč a ona měla volno, nedokázala sedět doma.
Nemoc jí zabránila pracovat
Před dvěma lety se všechno změnilo, mamince se v práci udělalo špatně. Musela na vyšetření, kde jí zjistili, že prodělala infarkt. Naštěstí se z toho dostala, ale po poradě se svou lékařkou se rozhodla, že je čas jít do důchodu. Už pár let přesluhovala, tak si řekla, že v nejlepším se má přestat. Já jí to schvalovala, přece jen už měla na odpočinek nárok. Jenže mi nedošlo, že to zas tak jednoduché nebude. Mamka najednou nevěděla, co s volným časem. Byla zvyklá být pořád v nemocnici, doma, zvlášť když jsem se odstěhovala, se moc nezdržovala a teď najednou tam měla být už napořád.
Zpočátku to ještě šlo, přestavěla pokoje, nechala vymalovat, zkrátka se v bytě vypořádala s dlouho odkládanými resty. Pak se nějakou dobu věnovala knížkám, které měla nahromaděné, že je jednou přečte. Ale jak plynuly dny, týdny, máma začala zjišťovat, že každý den je stejný a ona se nudí. No a já byla po ruce, na koho by se mohla soustředit. Začala vymýšlet, že se o nás bude starat, že nám bude vařit a kdybychom chtěli, přijede nám i uklidit. Denně mi volala, jak se máme, co děláme, co budeme dělat a jestli nechceme přijet na návštěvu, nebo ona že by přijela… Já ji prostě nepoznávala.
Marek má mou mámu rád, hodně si jí váží, proto dostal nápad, že ji vezmeme s sebou na dovolenou. Vyrazili jsme k moři ještě před hlavní sezonou, a i když s Markem nejsme plážoví povaleči, tuto dovolenou jsme takto chtěli pojmout a taky jsme si říkali, že máma to určitě ocení, pár dní na sluníčku, u moře a dobrého jídla a pití jí jen prospěje. Ovšem opak byl pravdou, moje akční maminka byla vyloženě otrávená, že se má jen válet. Pořád vymýšlela, kam bychom se mohli vydat, zlobila se na nás, že klidně takové krásné dny promarníme válením. Nakonec jsme si dovolenou neužil nikdo. Marek dokonce prohlásil, že jí má plné zuby.
Už nevím, co s ní. Mamince otrnulo, cítí se zdravá a nevytížená. Jak byla zvyklá být celý život zaměstnaná, pod tlakem, tak teď najednou neví, co má dělat a veškerou energii soustředí na nás dva. Jenže my si chce žít podle svého.
Eliška
Názor odbornice: pomůže koníček
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
Vážená Eliško! Vaše máma dlouhá léta žila svou velmi zajímavou profesí. Kromě výchovy jediného dítěte a práce jí tak v životě nezbylo místo na nic jiného. Tím něčím jiným mohl být jak partnerský vztah, tak koníček či kontakty s přáteli. Není vůbec neobvyklé, že lidé s náročnou (a zajímavou) profesí pociťují při odchodu do důchodu ztrátu, kterou lze těžko něčím nahradit. Někdo tak nepřestane raději pracovat až do vysokého věku. Výhodou je, že se stále cítí prospěšný a vytížený.
„Profesní šediny“ leckdy znamenají, že dotyčný má svému oboru s přibývajícími léty hodně co dát. Postaví-li se nám do cesty zhoršené zdraví, jako se tomu stalo u vaší mámy, nezbývá někdy, než se profese vzdát. A zde narážíme, někdy se potýkáme až se ztrátou smyslu života.
Pomoci může nalezení koníčku, volnočasové aktivity, která dotyčného těší. Když to nezvládne sám, je dobré, aby jej okolí postrčilo, pomohlo mu najít cestu. Přátelské vztahy rovněž bývají dobrou kotvou, zde můžete mámě pomoci třeba nakontaktováním starých známých, tety, která vás hlídala, či matčiných kamarádek ze školy. Jindy je vysvobozením alespoň částečný návrat do profesního života, práce na malý úvazek, vyučování svého oboru nebo například publikování článků vztahujících se k profesi apod. Každopádně je dobré, abyste byla s maminkou v kontaktu, ale zároveň jí pomáhala rozhlížet se kolem sebe. Smysl života je poměrně nezbytným předpokladem k jeho uspokojivému prožití. Podejte mámě pomocnou ruku, aby našla ten svůj aktuální.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 12. listopadu 2018. Anketa je uzavřena.
