S manželem se známe prakticky od dětství. Jirka byl kamarádem mého staršího bratra. Oba byli zapálenými fanoušky rychlých aut a motorek. Dokud jsem trochu nevyrostla, moc si mě nevšímal. Až když si všiml, jaká ze mě vyrostla kočka, začal k nám prý chodit hlavně kvůli tomu, aby mě mohl vidět.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskuzích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jednou se osmělil a pozval mě na rande, bylo mi 16 a Jirkovi 19. Začali jsme spolu chodit. Bratr to nesl nelibě, protože Jirka už neměl tolik času na to jejich ježdění na motorkách po kopcích. Mnohem raději se po těch kopcích u nás za domem procházel se mnou. I když nám nikdo nedával víc než pár měsíců, vydrželi jsme spolu chodit několik dalších let. Já jsem si mezitím udělala si maturitu a začala pracovat. Jirka je vyučený zedník, pracoval ve firmě svého táty, kterou po něm po několika dalších letech převzal.
Pohodový život a tragédie
Bylo mi 22 let, když jsme se brali. I když jsme o tom mluvili už od mých osmnácti, počkali jsme, až Jirka společně s tátou a kamarády postaví náš domek. Do roka se nám narodil syn Jirka.. Za další dva roky jsme se opět rozrostli, tentokrát o malou Adélku.
S manželem nám bylo dobře. Firma prosperovala. Kolem našeho městečka se hodně stavělo, práce tak měl můj muž dost. Já si, jakmile děti trochu povyrostly a mohly chodit do školky a později i školy, našla práci v jedné menší firmě v sousedním městě. Nastoupila jsem na pozici asistentky ředitele. Šéf byl fajn a dost mi vycházel vstříc. Respektoval, že mám děti a manžel hodně pracuje a doma moc nebývá.
Jenže jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Manžel při návratu domů z oslavy padesátin svého kamaráda způsobil autonehodu, nedal přednost v jízdě a po srážce zemřel řidič druhého auta. Jirka nebyl vysloveně opilý, ale alkohol v krvi měl. Odsoudili ho na pět let do vězení. Muž, který při nehodě zemřel, byl otec dvou malých dětí. Jeho žena navíc byla těhotná. A ještě ke všemu bydleli na druhém konci našeho města.
I když manžel svého činu litoval, život tomu mladému muži už nikdo nevrátí. Tenkrát jsem se Jirkovi snažila být oporou. Znám ho celý život, vím, že je to rovný a hodný člověk. Ale pořád náš vztah zahaloval stín, že zabil člověka v opilosti. Nechápala jsem, jak mohl opilý sednout do auta. Nikdy takový nebyl a u jiných to odsuzoval. Nedokázal mi to vysvětlit, sám to prý nechápal.
Opovržení
Manžel byl ve vězení, my však museli dál žít. Bohužel se našli lidé, kteří se ke mně chovali, jako kdyby to neštěstí byla moje vina. Dokonce jsem na dveřích našeho domu jednoho dne našla nápis VRAH. Tenkrát jsem uvažovala, že dům prodám a odstěhuji se.
Naštěstí děti už domů jezdí jen na víkendy a někdy ani to ne, obě studují v Praze a také tam bydlí. Nemusely tedy v prvních týdnech a měsících po nehodě snášet opovržení jako já. Byla jsem na všechno sama. Ale mám štěstí na bratra, jeho rodinu i pár přátel, kteří mi tenkrát hodně pomohli. Pochopitelně všechno chce čas. I v našem případě se situace po nějaké době uklidnila.
Manžela jsem ve vězení navštěvovala. I když mě hodně zklamal, nemohla jsem ho jen tak nechat, bylo mi ho líto. Myslela jsem, že mu dokážu odpustit a nechávala jsem tomu čas. Jenže pořád mi to nejde. Mám stále před očima tu uplakanou mladou vdovu u soudu, její dvě děti. Už v našem městě nebydlí, musela dům prodat a odstěhovala se prý někam k rodičům manžela, kteří si je vzali k sobě.
Můj muž bude mít trest brzy za sebou a já stojím před rozhodnutím, jak dál. Nedokážu si náš další společný život představit. Bojím se, že ho začnu nenávidět. Nevím, co mám dělat.
Mirka
Názor odbornice: Kdo je bez hříchu, ať hodí kamenem
Vážená Mirko! Váš muž svým jednáním zabil člověka, za což byl odsouzen k trestu vězení. Jak píšete, způsobil velkou a nevratnou tragédii. Tátu a manžela té druhé rodině nelze ničím nahradit. Těžko si představit bolest, kterou zažívali a zřejmě celoživotně zažívat budou, čas zde léčí pouze velmi pomalu. Avšak i Vás muselo stát spoustu sil zvládnout situaci ve vašem bydlišti, kde to nebyl Váš manžel, ale Vy, kdo nesl po jeho odchodu do vězení největší stigma.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Zvládla jste nejen ustát rozbouřené reakce sousedů, ale také dojíždět za mužem do vězení a být mu oporou. Nyní celkem přirozeně přemýšlíte, jak a jestli vůbec lze spolu pokračovat po návratu Vašeho muže z vězení. Píšete, že si nejste jista, zda manželovi budete schopna odpustit.
Trochu bych se pokusila nahlodat Vaše uvažování. Ač jste se bez vlastního přičinění dostala na stranu viny, nemyslím si, že byste to měla být Vy, kdo manžela bude soudit. I když je pochybení Vašeho muže těžko srovnatelné s chybami, kterých dnes a denně dopouštíme každý z nás, vzpomeňme si na biblické „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem“. Váš muž byl potrestán způsobem, jak jen my, lidé, dokážeme potrestat trestný čin. Troufla bych si říct, že horším trestem než pobyt ve vězení pro něj bude nést celoživotně svou vinu.
V celém příběhu však nejste jen vy dva s manželem. Máte dvě děti, které potřebují oba rodiče. V partnerském vztahu si také pamatujete na dobu, kdy bylo vaše soužití velmi hezké. Nikdo Vám neslíbí ani nezaručí, že vaše manželství tuhle přetěžkou situaci ustojí. Ale vzdávat se dopředu kvůli vlastní potřebě odsoudit, mi přijde nešťastné.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 2. dubna 2018. Anketa je uzavřena.
