Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskuzích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
S přítelem jsme se dali dohromady před třemi lety. Oba jsme rozvedení. Já mám dva dospělé syny, on dceru. Jak moji kluci, tak jeho dcera vzali naprosto v pohodě, že si rodiče našli nového partnera.
Po rozvodu jsem zůstala bydlet v bytě, který jsme měli společně s manželem. On si nechal chalupu, tedy spíš velký statek na Vysočině, auto, a ještě jsem ho vyplatila. Když kluci dospěli a já poznala svého přítele, rozhodli jsme se, že byt vyměním za dva menší. Jeden pro mě a druhý pro kluky. Nakonec jsem ale oba byty přepsala na syny a přestěhovala se k příteli. Mám sice „pojistku“, že kdybychom se rozešli, mohu se do jednoho z bytů vrátit, ale asi bych to řešila jinak.
Bydlíme v minibytě
S přítelem tak žijeme v malé garsonce, je to skutečně minibyt a poslední dobou nám je čím dál víc těsný. Je nejvyšší čas, abychom naše společné bydlení co nejdříve vyřešili. Máme se rádi, plánujeme spolu zestárnout a otázka společného bydlení, tedy spíš toho, kde budeme jednou žít, je tak nanejvýš aktuální.
Já jsem vyloženě městský člověk, vyhovuje mi, že mám po ruce obchody, že mohu vyrazit kdykoliv za kulturou, večer se zdržet a neřešit, že mi ujel poslední autobus. Pochopitelně přírodu mám ráda, však jsme se s dětmi něco najezdili na naši chalupu na Vysočině. Ani práce kolem domu, na zahradě se nebojím. Svým způsobem mě uklidňuje, ale nemohla bych ji dělat denně. Vím, co je kolem domu práce. To je pořád dokola, na jednom místě skončíte a abyste zase na druhém začali.
A v tom je právě velký rozpor mezi námi. Já prostě chci zůstat ve městě. Koupit byt o dvou pokojích s hezkou kuchyní, to by mi naprosto stačilo. Ale přítel to vidí naprosto jinak. Zamiloval se do velkého domu, chalupy na polosamotě u lesa, daleko od lidí. Do nejbližší vesnice, kam jezdí i autobus čtyřikrát za den, je to dva kilometry. A už to není jen představa, je to prý splnění jeho snu. Po takovém místě prý vždycky toužil.
Vysněný dům na samotě
Pořád mi to líčí, jak nám tam bude spolu dobře. Jak si to hezky zvelebíme, nikdo nás nebude otravovat. Žádní protivní sousedi kolem. Když mu oponuji, že ta samota je až moc velká, od autobusu je to dálka, tak mi řekne, že máme přece auto. To sice ano, ale jednou ho řídit přestaneme, až budeme natolik staří, že se na to nebudeme cítit.
Navíc starost o tak velký dům a zahradu nás v důchodu bude zmáhat, nebudeme na to mít síly. Na to mi řekne, že máme tři děti a určitě nám budou pomáhat. Jednou budou šťastné, že mají kam s rodinami jezdit. Jenže jak znám svoje kluky, ti mají úplně jiné představy o životě i plány, jak s ním naložit. Neříkám, že by nám nebyli ochotní občas pomoci, ale aby se to stalo pravidlem, že každý víkend přijedou „makat“ na chalupu, to ne.
Přítel neslyší ani na to, že široko daleko nejsou žádné obchody, ani lékaři. On se prostě teď cítí plný sil, ten dům vidí jako velkou výzvu a nepřemýšlí o tom, co bude za pár let. Všechny moje argumenty pokaždé smete ze stolu.
Už si nevím rady. Poslední dobou se pořád jen dohadujeme a nejsme schopni se na ničem shodnout.
Radka
Názor odbornice: Souhlasit byste měli oba
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Radko! Po tříletém vztahu s přítelem řešíte společné bydlení. Lišíte se v názoru na to, zda je výhodnější bydlet ve městě či mimo civilizaci. Zdá se, že Vy zkušenosti s domem na venkově máte, zažila jste na vlastní kůži, že práce okolo domu sice může být naplňující, nikdy však úplně nekončí. Zdá se, že jste schopna uvažovat dopředu - jednou nebudete řídit, budete potřebovat větší lékařskou péči, nebudete mít tolik sil. Přítel jako by nevnímal, že nebude vždy plný sil, spoléhá také na to, že se o vás a venkovský dům postarají vaše dospělé děti.
V pomoc potomků sice můžete doufat, ale připadá mi málo prozíravé na ni spoléhat jako na jedinou možnou cestu. Nemusíme si hned představovat nezvedené dítě, které není pro stárnoucího rodiče ochotno hnout prstem. Dospělé děti mohou bydlet daleko, mohou být zaměstnány péčí o své malé děti, mít časově náročné zaměstnání atd., což jim neumožní být vám k dispozici vždy, když budete potřebovat.
Zdá se, že s přítelem o bydlení hovoříte, setrváváte však oba na svých pozicích, které jsou každá na opačném konci pomyslného spektra. Zajímalo by mne, zda jste spolu uvažovali i o nějakém kompromisním řešení? V neposlední řadě bych se Vás určitě ptala, zda a jak máte dohodnuto financování nové nemovitosti, jelikož nejste manželé.
Než vyřešit bydlení definitivně hned (a neuspokojivě pro jednoho z vás), třeba by stálo za zkoušku mít možnost víkendově vyzkoušet péči o nějakou menší nemovitost mimo dosah civilizace. Každopádně byste s dohodou o tom, jak v bydlení dál, měli souhlasit oba. Bylo by nešťastné, aby se jeden z vás po celé čáře přizpůsobil tomu druhému.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 9. dubna 2018. Anketa je uzavřena.
