Příběh Michaly: Přítel je o 20 let starší, mé okolí to nedokáže přijmout

Skoro rok mám přítele, který je o dvacet let starší než já. Znám ho odmalička, je to kamarád mých rodičů. Rozumíme si a je nám spolu dobře. Ale naše okolí, hlavně moji rodiče, se s tím nemohou smířit.

Ilustrační snímek

Jmenuji se Michala a je mi 23 let. Studuji vysokou školu a zhruba půl roku bydlím u svého přítele. Aleš má vlastní byt, který si koupil po rozvodu. Rozvedl se před pěti lety a má desetiletého syna, který bydlí s mámou na druhém konci České republiky. Aleš si ho tak jednou za měsíc bere. Je to fajn kluk, docela si s ním rozumím.

Jsem jedináček, moje máma měla se mnou hodně ošklivý porod a další děti už mít nemohla. Narodila jsem, když bylo rodičům dvacet let. Oba chodili na vysokou a já s nimi na koleji prožila pár let. Věřili, že zvládnou studovat i s malým dítětem. Dnes jsou oba vystudovaní inženýři ekonomie. 

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskuzích, nebo z dopisů, které posíláte na [e-mail]. Respektují vaši anonymitu.

Rodiče měli na vysoké partu kamarádů, trávili spolu hodně času. Moje máma byla jako první těhotná a kamarádi jí se mnou dost pomáhali. Prarodiče totiž žili daleko. Měla jsem krásné dětství. Pamatuji si, že kolem mě bylo pořád hodně lidí. 

Po studiích se rodiče se svými kamarády dál stýkali, postupně se i jim narodily děti. Rodiče jsou hodně sportovně založení, spoustu času jsme trávili na horách, na různých výletech a vždycky v partě ostatních lidí. Jedním ze spolužáků mých rodičů byl i Aleš. Znám ho odmalička. Pamatuji si, že s ním byla vždycky velká legrace. Když mi bylo asi dvanáct let, přestal se s rodiči i jejich kamarády stýkat. Oženil se a odstěhoval. 

Já jsem studovala nejdříve na gymnáziu a po maturitě jsem šla na vysokou. Rodiče si přáli, abych pokračovala v jejich stopách a mě ekonomie rovněž lákala. Za rok bych měla studium končit.

Vrstevníci jsou mamánci

Měla jsem pár známostí, ale všichni ti kluci, moji vrstevníci, mi přišli naprosto nemožní. Připadala jsem si, že jsem dospělá a oni takoví mamánkové, kteří by se nejradši drželi máminy sukně. Nevím, jestli se na tom podepsala moje výchova, kdy jsem vyrůstala v okruhu dospělých, a i moji rodiče mě vždycky brali jako sobě rovnou.

A pak jsem se jednoho dne potkala s Alešem. Naši slavili narozeniny a rozhodli se, že pozvou přátele na celý víkend na horskou boudu. Jelo nás tam tenkrát hodně a přijel i Aleš se synem. A já se zamilovala. Celý večer jsme si povídali a bylo nám spolu dobře. Já ho měla plnou hlavu, přesně takového muže bych chtěla mít vedle sebe. Proto jsem se vůbec nebránila, když se mě při odjezdu zeptal, jestli mi může někdy zavolat, že bychom v tom milém povídání mohli dál pokračovat.

Konečně ten pravý

Aleš se přestěhoval zpátky do našeho města. Začali jsme se stýkat, nejdřív jen na popovídání a časem se z toho vyvinula velká láska. Po pár měsících mi nabídl, abych se k němu nastěhovala. Okamžitě jsem souhlasila. Do té doby rodiče nevěděli, že spolu chodíme. Já tušila, že to neprojde úplně snadno. Ale když jsme měli spolu začít žít, musela jsem jim to říct.

Vzali to, jak jsem předpokládala. Máma brečela, táta se rozčiloval. Připadalo jim to až nechutné, že jsme s Alešem milenci, vždyť mě zná od narození. Nechápali, že já to vidím úplně jinak. Byla jsem šťastná, zamilovaná a Aleš byl pro mě ten nejlepší muž, jakého si dovedu představit. Rodiče to bohužel neakceptovali, podobně i naši přátelé.

S rodiči jsem se rozešla ve zlém. K Alešovi jsem se odstěhovala a bydlíme spolu. Je nám fajn, ale rodiče mi chybí. Štve mě, že náš vztah s Alešem nedokázali přijmout to. Z reakce rodičů mi přijde, že jim nevadí Alešův věk, ale to, že je to jejich kamarád, který mě zná od dětství. Táta řekl, že mu to připadá tak nějak úchylné. Já rodiče chápu, ale Aleš není žádný můj příbuzný, tak o co jde, když nám dvěma to nevadí?

Michala

Názor odbornice: S rodiči nemusíte být zajedno

Vážená Michalo. Ve vašem příběhu bych se spolehla na čas, který leckdy dokáže obrousit ostré hrany rozdílných pohledů. Každá ze stran má tak trochu pravdu. Rodičům přijde divné, že chodíte s mužem, který vás zná od mimina.

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.

Vy v Alešovi vidíte atraktivitu zralého a zkušeného muže, kterému mamánci, vaši vrstevníci, nemohou konkurovat. Vztah s rodiči je pro vás důležitý, aby ne, vždyť se vám v rodině zjevně docela povedl. Rodiče však nemusí bezvýhradně akceptovat výběr partnera svého byť už dospělého dítěte. Ani vy se ve 23 letech nemusíte řídit přáním rodičů, kdo by měl či naopak neměl stát po vašem boku.

Zkuste s rodiči promluvit, že do jisté míry rozumíte jejich rozpakům. Váš názor ohledně Aleše to však ovlivňuje pramálo. Rodiče by často rádi, aby od nich děti převzaly životem nabyté zkušenosti. Jenže každý z nás si to svoje musí odžít, aby ke zkušenostem přišel. Jsou, ať se nám to líbí nebo ne, nepřenosné. Nyní je pro vás důležité, aby stál po vašem boku právě Aleš.

Stejně tak je však pro vás zásadní být v dobrém kontaktu s rodiči. Aktuálně bych nečekala, že si obě strany budou padat do náruče. Vykročte však co nejdříve k obnovení vztahu s rodiči. I s tím, že se názorově nemusíte potkávat na sto procent.
PhDr. Magdalena Dostálová

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 3395

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 16. dubna 2018. Anketa je uzavřena.

1. Mám to nechat být a doufat, že se rodiče jednou umoudří? 2515

4. Mám se s Alešem rozejít? 537

2. Mám rodiče neustále přesvědčovat o tom, že Aleš je ten pravý a že jsem s ním šťastná? 257

3. Mám rodičům říct, že pokud se s Alešem jako mým přítelem nesmíří, nechci se s nimi vidět? 86