Vdávala jsem se ve dvaceti za mnohem staršího muže. Do Vladimíra jsem se zamilovala na první pohled, on mou zamilovanost bral tak trochu se shovívavým úsměvem. Mohl být mým otcem. Je pravda, že já jsem v něm zpočátku asi otce hledala, protože jsem svého nikdy nepoznala.
Poraďte se s odborníkemMáte problémy ve vztazích? Poraďte se na našem webu s psycholožkou Jitkou Douchovou - ZDE. |
Když jsem otěhotněla, vzali jsme se. Narodila se Verunka. Já tenkrát ještě studovala. Po vysoké jsem pak nastoupila do školství, pracovala jsem jako učitelka na druhém stupni.
Bohužel manžel onemocněl a za pár let zemřel. Zůstaly jsme samy. Verča měla rok po maturitě a v té době už chodila se svým pozdějším manželem Jirkou. Ve 23 letech otěhotněla, mladí se vzali a narodila se jim dvojčata, dva krásní kluci Péťa a Pavlík.
Bydleli jsme všichni společně v rodinném domku, který jsme s manželem zdědili po jeho rodičích, celý jsme ho zrekonstruovali. Můžou v něm bez problémů bydlet dvě rodiny. Já mám byt v přízemí a mladí měli celé patro.
Zůstali jsme se zetěm a vnoučky sami
Dceři jsem od počátku s dvojčátky pomáhala. Už skoro deset let jsem doma, pracuji jako překladatelka ze španělštiny, také mám několik soukromých žáků. Nebyl tedy žádný problém se o děti starat společně s Veronikou i Jirkou.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Rok před tím, než šli kluci do první třídy, dcera přebíhala frekventovanou silnici, neodhadla vzdálenost i rychlost jedoucích aut a pod koly jednoho z nich zemřela. Byla to strašná rána, Jirka se úplně zhroutil, dokonce strávil několik týdnů v nemocnici. O kluky jsem se musela postarat já, jeho rodiče byli prakticky "nepoužitelní". I když jsem smrt dcery také nesla hodně těžce, cítila jsem, že hlavně kvůli dvojčatům se musím vzchopit. Dlouho jsem jim suplovala mámu i tátu.
Jirka začal fungovat až po víc jak půl roce. Pomohli mu psychologové i jeho synové. A snad i já, mohl se na mě ve všem spolehnout. Hodně času jsme trávili povídáním o Verunce. Na vlastní kůži jsem zažila, jak je dobré se se vzpomínkami na zemřelého neuzavřít do sebe, ale mluvit o něm.
Postupně se naše domácnost dostala do relativně normálních kolejí. Jirka bydlel s dvojčaty v jejich bytě, já ve svém. Ale na jídlo chodili ke mně a také kluci byli po dobu, kdy byl táta v práci, se mnou, nahrazovala jsem prakticky jejich matku.
Občas jsem Jirku nutila, aby žil svůj život, aby se nestranil přátel, aby šel s kamarády sportovat, na pivo. A i když mi to nešlo moc přes pusu, doporučovala jsem mu, ať se nebrání i ženské společnosti. Nebylo by přirozené, aby zůstal sám, je mladý, život má před sebou.
Jirka se zamiloval
Nakonec si Jirka našel přítelkyni, rozvedenou matku s malou holčičkou. Je pravda, že ji pár týdnů přede mnou tajil, bál se, jak ji vezmu. Jenže já brzy poznala, že se v jeho životě objevila nějaká žena, takže musel s pravdou ven.
Prvního seznámení jsem se docela bála, aniž jsem Michaelu znala, už jsem žárlila. Nakonec to proběhlo docela v pohodě. Přišla i s malou Míšou, která si hned porozuměla s dvojčaty. Obě nás začaly celkem pravidelně navštěvovat. Když jsem viděla, že si mladí hodně rozumí, berou za své i děti toho druhého, navrhla jsem jim, aby se Michaela s dcerou nastěhovaly k nám do domku, což se stalo. Michaela pronajala svůj byt a začali jsme žít společně.
Společné bydlení ale brzy přestalo klapat. Zjistila jsem, že Michaela je úplně jiná, než jsem ji poznala z jejích návštěv u nás. Je zbytečné popisovat všechny naše neshody, pár slovy asi stačí říct, že se v mém domě začala roztahovat a komandovat mé vnuky i mě. Já byla zvyklá na pohodu, na to, že kluci u mě trávili hodně času a často s sebou brali i malou Míšu. Jenže to Michaela nechtěla, zakazovala jim ke mně chodit, že prý mě jen otravují a já je moc rozmazluji. Bohužel jsem nenašla zastání ani u Jirky, je do Michaely hodně zamilovaný.
Odstěhovali se, vnuky skoro nevídám
Po jedné hádce mezi mnou a Michaelou mi Jirka přišel říct, že se během týdne odstěhují. Michaela má po nájemnících zase volný byt a prý bude pro nás všechny lepší, když budeme žít každý zvlášť.
Na jednu stranu se mi ulevilo, že Michaelu neuvidím denně, ale na druhou stranu bych strpěla i to, kdyby se mnou žila v jednom pokoji, jen abych nepřišla o své vnuky. Tušila jsem, že bude problém se s nimi vídat. A nemýlila jsem se. Abych se s nimi viděla, musím se prakticky doprošovat a ani Jirka mi nevyjde vstříc. Je tolik ve vleku své ženy (ano, už jsou manželé), která o všem rozhoduje.
Péťu s Pavlíkem jsem neviděla už měsíc, jenom jsem s nimi telefonovala. Oběma jsem koupila mobily, abych je aspoň slyšela. Jirka mi mockrát slíbil, že se zastaví, ale vždycky volal, že jim do toho něco vlezlo. K nim domů mě nikdy nepozvali a já zatím nenašla odvahu zazvonit u jejich dveří.
Anna
Názor odborníka: Smiřte se s rolí babičky
Po smrti své dcery jste nahrazovala svým vnukům matku. Jistě bylo v tomto těžkém období pro chlapce velmi důležité, že jste se vzchopila a byla tam pro ně. Postupem času se však objevila další žena, která přijala roli matky vašich vnoučat a vy jste přirozeně pocítila žárlivost, protože jste se v této roli také cítila.
Řešení vaší situace vidím zejména ve změně vašeho vnitřního postoje a přijetí role babičky. Dopřejte nově vzniklé rodině čas na to, aby pocítili, že respektujete jejich hranice a rozhodnutí. Vyhněte se pokud možno pozici ukřivděné a vyčítající, která pomohla a teď za to něco očekává. Vyčkejte, kontakt, o který vy stojíte, si nelze vynutit. Promluvte si s manželi a řekněte jim, že se vám po dětech vaší dcery stýská, jistě i jim po vás.
Můžete nabídnout pomoc s vnoučaty, ale nenaléhejte. Pomáhejte, až když o to budete požádaná. Z této pozice máte větší naději, že se vztahy ve vaší rodině dostanou do rovnováhy a pro vás se znovu otevře možnost se s vnoučaty přirozeně vídat.
Ludmila Hudcová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 17. února 2012. Anketa je uzavřena.
