Dětská duše je krásná a čistá. Touží po lásce a bezpečí. Žasne nad zázraky života, jež touží prozkoumat do nejmenších detailů – společně s lidmi, kteří jsou pro ni středobodem vesmíru. Je však také velmi křehká a snadno se zlomí, když nečekaně přijde velký třesk.
Odpověď na otázku, co pro dítě znamenají rodiče, existuje jen jediná: celý svět. Vytvářejí mu bezpečné zázemí (domov, kam se stále vrací), milují ho, pečují o něj, učí ho poznávat život a pomáhají mu osvojit si spoustu důležitých dovedností. Čtou mu před spaním pohádky, stavějí si s ním domečky z různých kostek, vaří mu jeho oblíbená jídla, v lese s ním hrají šiškovou bitvu, a když si rozbije koleno, okamžitě přispěchají s nepálivou dezinfekcí a náplastí s veselými obrázky.
A hlavně jsou tu pro něj. Kdykoli to potřebuje. A vůbec nic za to nechtějí. Snad jenom úsměv nebo pusu na dobrou noc. Tak nějak vypadá život na růžovém obláčku. Hotový ráj na zemi. Něco, po čem touží bez výjimky všechny děti.
Ne každé má ovšem možnost něco takového prožít. Pro některé je tento ráj absolutně nedostupný, jiné se z něj těší pouze do chvíle, než dovnitř vtrhne tsunami a rozmetá tu čarokrásnou oázu na milion kousků, které už nikdy nikdo znovu neposkládá. Dokonce ani máma s tátou – dva silní a všemocní bohové, kteří tu rajskou zahradu kdysi sami postavili.
„Moje malá sestřička se z toho tenkrát nervově zhroutila. A když se vzpamatovala, už to nebyla ona. Z kdysi veselé a věčně rozesmáté holčičky se srdcem na dlani se stala sobecká a arogantní bytost. Její oči byly najednou chladné a cizí. Dnes je jí pětatřicet a nic se nezměnilo.“
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
