Přitom je nám spolu moc dobře. Sice ještě nežijeme v jedné domácnosti, ale s Tomášem, který bydlí asi 50 kilometrů od Prahy, trávíme společně každý víkend.
No a když mám slabou chvilku, řeknu mu to. Hrozně moc bych chtěla dítě právě s ním. Je mu sice o tři roky méně a zpočátku mi to i vadilo. Teď už si na to ani nevzpomenu. Konečně mám totiž pocit, že jsem našla toho pravého, a vím, že on miluje mě. Navíc Tomáš to dítě chce vlastně také.
“Jsi pro mě žena, se kterou určitě ano. Ale až za pár let, vždyť se vlastně známe jenom krátkou dobu,” řekne vždycky. Když se mu snažím vysvětlit, že třeba za těch pár let už dítě nebudu moci mít, protože plodnost se každým rokem snižuje, zdá se mi, že mě vůbec neposlouchá. Jen krčí rameny, a tím mi dává jasně najevo, že nechce měnit svůj názor.
Občas se kvůli tomu pohádáme. No a já si neodpustím ironickou poznámku, kolik by asi bylo na světě lidí, kdyby všichni uvažovali tak hyperrozumně jako on. No a pokračuji tím, že děti se rodily v dobách bídy a také za války. Pak mě popadne vztek.
“Kdyby takhle přemýšleli tví rodiče, tak bys tady nebyl. A já bych nebyla tak nešťastná, protože je to kvůli tobě!” křikla jsem jednou a rozbrečela se. Tomáš to nevydržel, naštvaný se sebral a odejel domů. Druhý den mi telefonoval. Abych prý už nikdy takhle hystericky nevyváděla. Zlobil se, že tohle je vydírání. A že prý bych se podobně hystericky chovala k dítěti.
“Byl by z něj takový malý nerváček, prostě chudák” řekl. No a já se musela hodně držet, abych zase nezačala řvát. Nakonec jsme se usmířili a Tomáš hned další víkend zase přijel. Našemu žhavému tématu jsem se protentokrát raději vyhýbala.
Připadám si jako blázen. Bude mi šestatřicet, beru antikoncepci, a přitom strašně toužím po dítěti. Doktor říká, že mám nejvyšší čas. A já nevím, jak to mám Tomášovi rozumně a bez průvodních hádek vysvětlit. Přitom on by byl skvělý táta, o tom jsem přesvědčena.
Jednou jsme hlídali děti mé sestřenice a já si moc dobře všímala toho, jak se k nim chová a jak ho hned začaly brát jako kamaráda. Olina, se kterou si často o těchto věcech povídám, mi radí, že se mám na názor Tomáše vykašlat. Prostě vysadit antikoncepci a pak mu nějak jemně oznámit, že jsem přišla do jiného stavu.
Podle kamarádky Aleny je to tím, že je Tomáš mladší a po dítěti netouží tak jako já. Prý bych se s ním měla rozejít, jinak se budu za čas trápit. Čím více se radím s přáteli, o to složitější mi tenhle problém připadá. Vždyť to snad ale není tak těžké pochopit. Zkrátka nechci přijít o Tomáše a také chci dítě.
1. Mám opravdu bez ohledu na jeho názor vysadit antikoncepci?
2. Mám se s Tomášem kvůli tomu rozejít, i když ho miluji?
3. Mám na Tomáše přitlačit a pohrozit mu, že se s ním rozejdu?
4. Nebo nemám tak tlačit na pilu a počkat, až se Tomáš rozhoupe?
5. Mohla bych ho také brát často na návštěvu ke známým a příbuzným, kteří mají děti.
6. Také bych mohla nějakou nenásilnou cestou zinscenovat setkání s jedním mým známým doktorem, který by mu vysvětlit chod biologických hodin.
