Rozhovor do novin klidně plyne, když sebou zpovídaná žena trhne, přidá na razanci v hlase a zamračeně se ohradí: „Rozhodně nejsem typická ženská!“ Dostane přitom nevinnou otázku, čím chtěla být v dětství, případně co ji v životě baví. Jenže, bože, chraň, aby si někdo myslel, že se chová nebo uvažuje jako žena! Ne, ona vždycky patřila do zábavnějšího mužského světa a ženské klevetění nebo parádění je jí cizí.
Modelka Renata Langmannová: „Nejsem typická ženská, do nákupů musím mít chuť.“ Herečka Vanda Hybnerová: „Vůbec nepraktikuji typické ženské činnosti a záliby. Třeba nehty si někdy střihám nůžkami na papír.“ Takže stříhání nehtů nůžkami k tomu určenými je typicky ženská záliba?! Manažerka Diana Rádl Rogerová: „Nejsem typická ženská. Nikdy jsem neměla princeznovské šaty ani sny, jezdila jsem na kole a házela kameny do vody.“ |
Proč některé ženy tímto způsobem shazují ženství jako něco méněcenného, za co je nutné se stydět a od čeho je lepší se distancovat?
„Nemají dostatek sebevědomí a přetrvává v nich pocit viny, že se nechovají podle očekávání okolí, ale podle svých vlastních představ, tužeb a přání,“ vysvětluje Džamila Stehlíková, psychiatrička a propagátorka rovných příležitostí mužů a žen.
Vystoupit veřejně s tím, že se cítíte jako žena, myslíte jako žena a chováte se podle toho, totiž v některých situacích vyžaduje odvahu – můžete se stát terčem posměchu. Ve společnosti je stále hluboce zakořeněná představa, že žena má být především poslušná a obětovat se pro druhé, a proto bývají tradiční role a vlastnosti spojované se ženami hůř hodnocené. Když se přihlásíte k ženství, podle představy mnoha lidí to znamená, že se hlásíte k slepičímu uvažování a chování, jisté slabosti, omezenosti a povrchnosti. A tak je pro mnoho žen jednodušší říct, že se cítí být mužem.
„Správný muž je aktivní, dominantní, má tah na branku, je s ním zábava, je přímý a poradí si v každé situaci. Typická ženská je pasivní, křehká, hledá ochranitele, čeká na prince na bílém koni a v mezičase klevetí a kuje pikle. Jsou-li karty rozdány takto, je jasné, že se proti ženství budeme jako ženy vymezovat, protože se s ním v této podobě nechceme ztotožnit, a není se čemu divit. Řešením však není vymezit se proti tomu, být typická ženská, ale definovat své unikátní ženství bez toho, abychom se za ně styděly,“ říká ředitelka organizace Gender Studies Helena Skálová.
Zpátky na stromy
Vraťme se ještě do archivu nejrůznějších časopisů, skrývají totiž další perličku. Jakmile se v rozhovorech stočí řeč na dětství, dozvíte se, že téměř každá žena si v dětství hrála s kluky a především – lezla po stromech. Až to navozuje pocit, že v dobách socialismu byly stromy v Československu obsypané holčičkami, které nikdy neoblékly barevné šaty, zato měly neustále roztrhané větrovky. Jenže kdyby to byla pravda, dávno by zbankrotovala většina výrobců panenek, holčičích šatů a dětských kočárků, ledaže by si s nimi potají hráli kluci.
Snaha zdůraznit, že moje vlastní dětství nebylo nudně růžové, ale naopak dobrodružné, se opět odvíjí od stereotypního vnímání mužských a ženských rolí. A ty mužské jsou podstatně lepší.
„Co dělají muži v kterékoliv fázi svého života, je lépe hodnoceno než to, co dělají ženy. Kdyby to bylo naopak, každý druhý muž by se rád chlubil, že si hrál v koutku s panenkou a nejraději ji přebaloval a vozil v kočárku,“ říká Jana Valdrová, odbornice na genderovou lingvistiku a spoluautorka knihy Gender ve škole.
V rovnosti platů je ČR na 119. místě ze 142 zemí světa
Dětskými hrami to podle ní začíná a končí rozdíly v platech – Česko je aktuálně na 119. místě ze 142 zemí světa. Tyto a další rozdíly v rovnosti pohlaví udržují nízké sebevědomí žen, a tak se není čemu divit, když se pak známé ženy zdráhají přiznat, že jejich nejoblíbenější zábavou bylo vaření plyšákům.
Buďme však k celebritám spravedliví. Neznamená to, že automaticky lžou všechny, které řeknou, že se v dětství převlékaly za Tarzana.
„Část žen, odhadem asi tak desetina, má opravdu vyšší hladinu testosteronu, a tedy více mužské, průraznější chování. Tyto ženy jsou logicky ambicióznější, soutěživější a budou mít vyšší šanci na vyniknutí. Současně jim ten zbytek může připadat poměrně slepičí, a já přiznávám, že to mám taky tak – u velmi ženských žen mě irituje mlhavé, nekoncentrované myšlení, lpění na malichernostech nebo jak se často nechávají zaplavit emocemi až k ochromení. Jenomže tyto vlastnosti mají dost často i muži...“ říká spisovatelka a jedna z průkopnic feminismu v Česku Eva Hauserová.
Zlobivý kluk, hodná holčička
Prapůvod toho, proč své vlastní dětství líčíme dobrodružněji, než jaké ve skutečnosti bylo, hledejme ve výchově a obecně v přístupu k dětem. Těm je odmalička – mnohdy nevědomky – vštěpováno, že dobrodružství a jistá dávka rebelství je určená klukům, holčičky jsou vedeny k poslušnosti. Ačkoliv chlapcům učitelé do jisté míry tolerují, když zlobí (jsou to přece kluci), dívka je tu od toho, aby si potichu četla. Když se někdy rozeběhne po třídě, bývá napomenuta, že snad ví, jak se má chovat správná holčička.
„U chlapců je více podporována jejich iniciativa a rozvoj osobnosti. Dívky bývají vychovávány nikoliv k tvůrčímu myšlení a rozvoji svých vrozených schopností, ale především k poslušnosti a pasivitě. Jejich spontánnost je tlumena, a proto jim pak v dospělosti často chybí sebejistota, samostatnost, odvaha realizovat své vlastní nápady a projevovat svůj kreativní potenciál, riskovat změnu a volit pro ženu netradiční dráhy,“ podotýká Džamila Stehlíková.
Rozdíly ve výchově dělají i rodiče, neboť pro většinu z nich je důležité, aby jejich dítě vycházelo se svým okolím. Jana Valdrová tak upozorňuje na výzkumy, které dokázaly například to, že rodiče přerušují dívky ve hře několikrát častěji než chlapce – když chlapec nereaguje na druhé zavolání, nechají ho hrát si. Učí tím dívky citlivě reagovat na požadavky okolí a chlapce soustředit se na hru. A ve škole to není lepší.
„Diskriminace dívek začíná pokyny k cvičení v mužském rodě a dívky si na toto oslovení zvykají. Pokračuje to nedostatkem slavných žen z různých oborů v učebnicích a stereotypním způsobem zobrazení žen a mužů,“ vyjmenovává Jana Valdrová genderové nedostatky české výuky. Děti se tak už od dětství učí, že většinu důležitých objevů učinili muži, kteří byli zároveň schopnými vojevůdci, mořeplavci, panovníky, zatímco ženy se hrabaly v ohništi a klábosily. To je dost pro pozdější pocit, že ženy jsou v životě ty méněcennější bytosti.
Podezřelí šmoulové
Nemusíte však pročítat učebnice, abyste zakopávali o stereotypy, stačí zapnout televizi. Filmy z 80. let jsou přímo ukázkové, třeba tolik oblíbená trilogie Slunce, seno... Všimli jste si někdy toho, že všechny mužské role jsou tady k politování, neboť musí snášet ženské klevetění a omezenost, hysterické výstupy a šikanu? A když se přesuneme k dětským filmům – kolik najdete takových, kde prožívá dobrodružství skupina dívčích hrdinek nebo aspoň smíšená parta holek a kluků?
Většinou jde o pánskou společnost, kam je sem tam vpuštěna osamocená hrdinka, a to i když zabrousíte do animovaných pohádek a komiksů. Čtyřlístek má jediný ženský prvek v podobě Fifinky (jak jinak než růžové) a soužití Šmoulinky s desítkami šmoulů je vyloženě podezřelé.
Každý rok pak na obrazovky míří další veleúspěšný film, který je postaven na tom, jaká je s táty legrace, zvlášť když se dostanou dál od svých úzkoprsých manželek. Komedie století S tebou mě baví svět. Nic proti ní, film je místy hodně vtipný, jenže je v podstatě utkán hlavně ze samých předsudků: matky se hodí na obyčejnou práci kolem dítěte, otcové si s nimi umějí hrát. „Vede to bohužel k tomu, že otcové se po rozvodu často musí spokojit (a mnozí se spokojí) s návštěvou dítěte jednou za čtrnáct dní. Nikdy jsem například neslyšela protestovat svaz mužů proti každodennímu šíření stereotypu, že matka je především pečovatelka,“ podotýká Jana Valdrová.
Typická ženská podle mužů
PATRIK HARTL režisér: Svým způsobem mě přitahují všechny projevy ženskosti. Dráždí mě, a kdybych se s nimi nemohl konfrontovat, chybělo by mi to. Velmi mě přitahují ženy inteligentní, nezávislé, šarmantně nedosažitelné, se smyslem pro humor a potřebou se starat o svého milovaného muže. Odpuzují mě hysterky a přezdobené duté blbky. |
Pokud žijete ve světě, kde je úloha mužů a žen striktně daná a jakékoliv vybočení je nutné si obhajovat, možná vás ani nenapadne, že je něco špatně, když vypustíte větu: Nejsem typická ženská.
Spousta žen tohle zaklínadlo vysloví, aniž by přemýšlely, co vlastně znamená. Vymezují se proti ženám – proti jejich hysterii, sklonu k pomluvám či neschopnosti nadhledu. Jenže jsou takové všechny?
A obráceně – copak mezi muži se nevyskytují tací, s nimiž by se málokdo chtěl ztotožnit? Opravdu jsou všechny mužské vlastnosti lepší než ty ženské? A je správné zapudit jeden svět čistě podle pohlaví?
Než si odpovíte na tyto otázky, zkuste se ještě zamyslet nad tím, jestli se proti ženám nevymezujete jen proto, abyste zapůsobili na opačné pohlaví. Obdiv určitého typu mužů možná získáte, ale nejspíš to nebudou ti, kteří za to stojí. Alespoň se to zdá podle reakcí mužů, kteří o typické ženské zapřemýšleli kvůli naší anketě.
„Kdyby přede mnou nějaká žena řekla, že není typická ženská, asi by to ve mně spíš než zájem vzbudilo podezření, že něco není v pořádku,“ uvažoval Ondřej Liška, bývalý předseda Strany zelených a propagátor rovných příležitostí mužů a žen. „Když to obrátím na muže, jak by asi znělo, kdybych někomu řekl, že nejsem typický muž? Vždyť žádný jiný muž na světě nemá nárok určovat, co jako mužství prožívají jiní. Dívat se skrze genderové stereotypy na druhé lidi je nejen hloupé, ale pokud se to stává společenskou normou, je to dokonce nespravedlivé.“
A jak si pánové představují typickou ženskou, tedy osobu, kterou tolik žen pohrdá a nechtějí s ní mít nic společného?
Fotograf Benedikt Renč to shrnul takto: „Když vejde do místnosti, všichni si jí všimnou. Je vtipná a zábavná. Je jakoby trochu naivní, ale při první větě vidíte, že je to další z žen, která je chytřejší než vy. Umí se v každé situaci dobře zachovat a rozhodnout. Ovládá své okolí tak, že si toho nikdo nevšimne. Nikdy nevíte, s čím přijde, a nikdy si ji nekoupíte, ale ona toho nakoupí hodně. Takže pokud nějaká ženská řekne, že není typická ženská, ztrácí kouzlo. Milujeme typické ženské!“
Střílení do vlastních řad
Za posměch určený některým ženským vlastnostem si můžeme samy. Shazujeme projevy ženství víc, než by si kdy dovolili příslušníci opačného pohlaví. Od inteligentního a vyrovnaného muže málokdy uslyšíte, že by zesměšňoval naši zálibu v nakupování, zkrášlování či účast na dámských jízdách – pozor, neplést si zesměšňování s humorem. Občas si rýpnou, stejně jako my s nadsázkou hodnotíme jejich zálibu v několikahodinovém mlčení u piva nebo na rybách.
Jenže zatímco jejich záliby a způsoby uvažování jsou nedotknutelné, nás společnost neustále tlačí do toho, že být ženou je cosi podřadného. A my, místo abychom tento nesmysl vyvracely, tíhneme k tomu jednoduššímu – proti ženství se vymezíme. Silných osobností, které dokážou veřejně vystoupit a říct: „Jsem žena a nestydím se za to,“ je pořád míň než těch, které lezly po stromech.
„Jsme na dlouhé cestě k tomu, aby se nám povedlo zapracovat na změně negativních postojů k ženství, a k tomu, abychom jej dokázaly naplnit pozitivními obsahy a nestavěly se k němu zády, protože se nám nelíbí, jak nás škatulkuje,“ podotýká Helena Skálová.
Snad v dalších generacích dospěje více žen, které se nebudou chtít vyrovnat mužům, ale zůstanou ženami se všemi jejich vlastnostmi a kvalitami. A že jich je.
„Ženy mají schopnost vidět věci spíše v souvislostech a sítích vztahů než tunelově a lineárně, mezi jejich kvality patří též praktičnost a jistě pečovatelství, což nemyslím vůbec pejorativně. Vezměte si třeba ženy političky, jak se většinou daleko pragmatičtěji než muži přizpůsobí tomu, co je třeba udělat, a nepletou do toho zdaleka tolik své ego. V takových věcech by to ženství opravdu mohlo spočívat,“ dodává spisovatelka Eva Hauserová.
