V porodnici jako doma
Gábinu (31) znají diváci z předchozích dílů Malých lásek jako sympatickou porodní asistentku, která pomáhá maminkám překonávat útrapy porodních bolestí a miminkům na svět. Tentokrát se ale role obrátily a sympatická blondýnka přišla do své domovské porodnice jako rodička.
Doprovod jí dělal manžel Honza (33), se kterým se poznala na internetové seznamce. „Ty se za to snad stydíš?“ pozastavoval se nastávající tatínek. „No já si vždycky myslela, že se tak seznamují naprostí zoufalci,“ krčila rameny Gábina.
Honza ji po třech letech vztahu požádal o ruku a za sedm let se brali. „Dala mi novou sílu do života, byl jsem zlomený z bývalého vztahu,“ přiznal. „A zjistil jsem, že Gabča je pro mě ta nejlepší. Taková jemná ženská, dobrosrdečná,“ vysvětlil.
Nějaký čas se neúspěšně pokoušeli o miminko. „Nechal jsem si udělat kontrolu, jestli jsem plně funkční,“ přiznal Honza. „A Gabča byla taky na nějakých vyšetřeních. Ale když jsme zjistili, že jsme oba v pořádku, tak jsme už věděli, že je to jenom otázka času, kdy se to podaří. Občas to byl docela maraton,“ smál se. „Ještě řekni, že se ti to nelíbilo,“ čertila se naoko Gábina.
Děti jsou pro Honzu podle jeho slov v životě důležité. „Myslím si, že bez nich by byl život takovej prázdnej, jednotvárnej.“ Jednou už o miminko přišli, ale tentokrát oba věřili, že bude vše v pořádku. „Protože mám poruchu srážlivosti krve a beru léky, tak nemůžeme čekat, až se rozrodím sama,“ poznamenala Gábina.
„Budeme se snažit dělat všechno pro to, abych porodila do 38. týdne,“ dodala s tím, že neřeší, jestli porodí spontánně, vyvolávaně nebo císařským řezem. „Člověk ví, co se u porodu může stát, takže se musím naučit na to nemyslet.“
V porodnici jí byla oporou kolegyně Míša. Ze začátku to ale vypadalo, že ji Gábina ani nebude potřebovat. Sedla si k počítači a začala s „úřadováním“ sama. „Ať to urychlím, ještě vypíšu genetiku,“ oznámila manželovi.
„Míša je moje kamarádka, líbí se mi, jak rodí, a jsme takový podobný povahy,“ vysvětlila Gábina, proč se rozhodla mít ji u sebe ve chvílích, kdy přivede na svět své první dítě. „Určitě se před ní nebudu stydět.“
Zatímco kontrakce sílily a Gábina byla stále vyčerpanější, porod postupoval velmi pomalu. Míša doporučovala, aby se rodička více hýbala a spolu s manželem Honzou se ji k tomu snažili přimět. „Třeba pak odteče voda,“ uvažovala porodní asistentka. „Branka je pořád tři osm,“ hlásila nespokojeně. „Branka tři osm. Zavoláme Petra Čecha,“ vtipkoval Honza. Ale jeho ženě do smíchu nebylo.
Bolestivé kontrakce se snažila prodýchávat, ale pomáhala si také vzdycháním a křikem. „Jsi šikovná! Já vím, že ti to přijde dlouho, ale jsi šikovná,“ chválil Gábinu manžel, který jí byl po celou dobu velkou oporou, stejně jako kamarádka Míša a důvěrně známá lékařka.
Gábina si dělala starosti, že porod dobře nezvládá. „Já vím, že jsem protivná,“ omlouvala se Honzovi. „Při kontrakci nevíš, co máš dělat,“ popisovala. „Já bych se jen tak prodejchala, ale nemůžu se ovládnout. Tři kila a takový práce,“ povzdychla si.
Konečně se po dlouhém trápení přiblížilo finále porodu a Míša Gábinu mohutně povzbuzovala. „Nemručet a pojď,“ vyzývala ji. „Pojď, už je to tady! Smrsknout břicho. Už je vidět!“ „Má vlasy?“ zajímala se rodička. „Má,“ přikývla porodní asistentka. „Trošičku od krve, ale má...“
„Taková prťka malá,“ ohodnotila svého čerstvě narozeného syna Matěje (2 830 g, 49 cm) vyčerpaná Gábina. „Honzíku, my máme miminko,“ sdělila pak dojatému tatínkovi. „My máme miminko, ale opravdový,“ radoval se Honza.
S úlevou se Gábina po porodu objímala se svou kamarádkou a porodní asistentkou v jednom. „Ty jsi moje holka, bez tebe bych to nedala,“ řekla jí. „Za mě to zvládla na jedničku,“ chválila kamarádku Míša. „Ten porod byl skvělej, byl rychlej, rodila poprvý. A hlavně to skončilo všecko v pořádku.“
Na oplátku by ráda měla kamarádku u sebe, až bude jednou ona sama rodit. „Jen se trošku bojím, že až to budu potřebovat, tak bude Gabča na plný úvazek matkou. Ale kdybych si mohla vybrat, tak věřím, že by byla skvělou společnicí při porodu.“
Sama na porod i na děti
Devětadvacetiletá Marcela, která má doma dva kluky (10 a 2), přijela do porodnice sama. Nikoho mít u porodu nechtěla, zvládne to prý sama. Stejně jako následnou výchovu vysněné holčičky, ke které se její tatínek nechce znát.
„Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak se to ve mně lámalo,“ vzpomínala Marcela. „Chvilku radost, chvilku takový to: ještě se to stát nemělo.“ S tehdejším přítelem se bavili o tom, co bude dál. Přišel prý s tím, že má Marcela dát dítě pryč. „A pak přišla esemeska, že na to není připravenej,“ svěřila se. „Byla to rána. Ale musela jsem to nějak ustát. To dítě mi za to stojí.“
Že bude u porodu sama, toho se Marcela nebála. „Já myslím, že to zvládnu i tak,“ řekla. Spíš ji netěší život osamělé matky. „Chybí tam ten chlap, večer si sednout, podívat se na film, popovídat si,“ uvažovala. „Ale nejdůležitější na světě jsou pro mě ty děti a rodina. Já bych za ty děti dejchala.“
Nejhorší minuty v životě rodičů? Když je po porodu ticho a dítě nekřičí |
Porodu se nebála. „Druhý dítě bylo fofr,“ přiznala. „Strašili mě, že to bude jako poprvé, ale on vyletěl! Ještě jsem doma koukala na Ordinaci a pak jsme vyjeli. Za dvě hodiny se narodil,“ vyprávěla. „Ta bolest k tomu patří, pak to o to víc stojí za to. My ženský jsme silný, to dám.“
„Pokud přichází žena k porodu sama a nemá s sebou žádný doprovod, tak porodní asistentka supluje roli partnera,“ vysvětlila porodní asistentka Hana Zemanová, která se Marcele nadstandardně věnovala. „Měla by se vcítit do role té maminky, být jí všemožně nápomocná a ulehčit jí dobu před porodem. Je to hlavně o vzájemné komunikaci.“
„Tak co s vámi vymyslíme? Asi vás tady nechám, pustíme vodu a porodíte. Co vy na to?“ zeptal se Marcely doktor Berezovskiy. „Tak to bych si měla pospíšit,“ oznámila při pohledu na hodiny Marcela. Byly právě tři hodiny a „její“ porodní asistentka měla ten den službu do šesti.
A zřejmě si chtělo pospíšit i miminko, pro které měla maminka už doma připravenou růžovou výbavičku. „Když to bude kluk, tak ho vrátíte zpátky,“ nařizovala porodní asistentce žertem.
Porod se vyvíjel opravdu rychle. „Hlavička nám začíná sestupovat, už je to nějakých osm, tak to jsem rád, že jsem vás hospitalizoval,“ pochvaloval si doktor ve čtyři hodiny. „To dáme do šesti,“ slibovala porodní asistentka.
A opravdu. Všechno šlo ráz na ráz. „Už se tam tlačí hlavička, už to bude,“ hlásila rodičce. „Za chviličku máme po porodu... a je to ta holčička!“
Vysněná dcerka dostala jméno Eliška (3 120 g, 49 cm), a když nebyl tatínek, tak si pupečníkovou šňůru přestřihla sama maminka. Snad nebude na tři děti už dlouho sama. „Do žita flintu neházím,“ řekla Marcela. „Kdyby se našel nějakej hodnej partner, kterej by měl rád děti, a byli bychom velká šťastná rodina,“ zasnila se a dodala: „Jestli nějakej existuje, tak si nás najde.“
Už jsem zapomněla, jak to bolí
Veronika (32) a Patrik (33) se znali ze školy. „Chodil s mojí spolužačkou a já jsem jí tehdy strašně záviděla,“ vzpomínala Veronika. „Protože byl jinej než ti ostatní, takovej milej, pozornej...“ Po škole se několik let neviděli, ale nakonec se dali dohromady. „Nějak to z toho prostě vzešlo,“ dodala nastávající maminka.
„Říkal jsem si: už má dítě, tak to asi bude holka, která už má nějakej rozum, a to je asi to, co jsem hledal,“ vysvětlil Patrik, který pracuje jako řidič kamionu. „Já už jsem nechtěl nějaký bláznění, už jsem se chtěl usadit.“
Nebrala antikoncepci, aby neztloustla, tak se v sedmnácti stala matkou |
Veronika měla z předchozího vztahu jednu dceru, druhou mají spolu s Patrikem. Tentokrát se těšila, že to bude konečně chlapeček. „Jelikož Patrik je pořád v práci, tak já se starám o všechno,“ prozradila Veronika chod domácnosti. „Když to má člověk všechno na starosti – hypotéka a doma skoro tři děti – tak se musí ohánět,“ dodal Patrik na vysvětlenou.
Však si také jeho žena pochvalovala: „Na Patrikovi nejvíc oceňuju starostlivost a spolehlivost.“ On si zase na oplátku považuje toho, že Veronika sama doma všechno zvládá.
„My jsme se báli, že to nevyjde, že u toho nebudu,“ prozradil tatínek, který tráví většinu týdne za volantem. „Že budu na cestách. A ono to vyšlo takhle v neděli...“
Veronika přijela do porodnice s kontrakcemi po pěti šesti minutách. Při sepisování anamnézy si nemohla vzpomenout na datum svatby. Naštěstí si její manžel vzpomněl. „Už je to půl roku,“ vysvětlovala Veronika.
Když ji lékař vyšetřil, tak poznamenal: „Jsme úplně na začátku.“ „No vidíte a my jsme měli strach, že jdeme pozdě,“ notovali si manželé. „Jdete tak akorát,“ dodal doktor. „Uvidíme, jestli ty kontrakce budou zesilovat, nebo ne.“
Zkušenosti z předchozích porodů byly na Veronice poznat. Krásně prodýchávala kontrakce a bolesti snášela statečně. „Já už jsem zapomněla jak to bolí,“ přiznala. Zato tatínek se v porodnici očividně cítil nesvůj a doufal, že už se to brzy narodí.
„A je tu s náma, viď,“ radostně vydechla Veronika, když se malý Sebastián (2 900 g, 45 cm) narodil. „Ježíši, ten je tak krásnej!“ „Já bych řekl, že je pěkně zmuchlanej,“ řekl při pohledu na miminko Patrik.
