Anna Nováková
|
Urazí vás, když vám někdo řekne, že jste světská?
Vůbec ne, my s bráchou máme oba vysokou školu a babička na to byla náležitě hrdá, přesto mi věčně kladla na srdce: „Anynko, ty jsi ale stejně světská.“ A já jí se smíchem odpovídala: „Babi, já vím, ale civilizovaná!“ Světský je široký pojem, může to být komediant, cirkusák, kolotočář i kramář a já si jako komediantka vážím, že mezi tuhle skupinu patřím, protože to světský lidi teď mají těžký. Aby se uživili, a přitom svoje řemeslo dělali poctivě, je to hrozná dřina.
Posmívali se vám někdy lidé kvůli původu?
Jen jednou, když jsem začala chodit do školy. Dodneška si pamatuju jméno té holčičky. Byla jedináček z doktorské rodiny, vodila ji babička a ta tehdy směrem ke mně pronesla: „Komediantka jedna!“ a koukala na moje nové, krásné a vesele pruhované manšestráky. Mě se to tenkrát šíleně dotklo, bolelo to, protože to řekla zle. Doma jsem brečela a máma s tátou mi hezky vysvětlili, proč se kvůli tomu nemám trápit. A pak už mi to bylo jedno. Ani nevím, jestli jsem to ještě někdy slyšela, nebo jestli jsem to nevnímala. Když mi dnes někdo řekne, že jsem komediantka, lichotí mi to, je to ta největší pocta.
Jaké jste měla dětství?
Krásné. Brácha Matěj je o rok mladší, do nějakých mých čtyř let s námi byla máma doma a táta jezdil hrát se svojí rodinou. Jednou za čas se vracel a dodnes mám schované všechny jeho dopisy, které psal. Jsou plné lásky, stesku po domově a po nás. A pak jsme začali kočovat s rodiči. Bydleli jsme v bytě v Novosedlicích u Teplic, ale vždycky od jara do podzimu jsme jezdili naším obytným autobusem po štacích.
Líbilo se vám to?
Mám na to jen samé krásné vzpomínky, i když jsou jen útržkovité, ale podpořené tím, že nás táta od narození natáčel na osmičku kameru. Ty filmy pořád máme, a když si je pustím, vybaví se mi dětství. Pamatuju si, jak jsme vyráželi brzy ráno, my s bráchou ještě vzadu na posteli spali, máma seděla vedle táty.
Proč jste se pak usadili v Hradci Králové?
Rodiče chtěli, abychom s bráchou nemuseli kvůli ježdění měnit školy, abychom měli ucelené vzdělání. Kvůli nám ukončili kočovný život, abychom ho my měli trochu jednodušší než oni.
Táhlo vás to pak na cesty?
Celý život jezdíme přes prázdniny pod stan do kempu v Kostelci nad Orlicí. Příští rok to bude 40 let! Teď už máme věk a jsme pohodlnější, takže jsme ubytovaní v penzionu, ale ty roky předtím pod stanem. Děti to tam milovaly. Poslední školní den jsme rozbalili stan, byla v něm lednička, vařič, normální domácnost, utábořili jsme se u řeky a poslední den prázdnin jsme se vraceli do Prahy. Jezdila tam celá naše rozvětvená rodina od táty i od mámy, naši kluci jsou tam odkojený.
Geny se nezapřou.
Ne. Když se nám narodil Rostík, byla jsem šťastná, spokojená, ale najednou mi něco chybělo. Tak jsem ho dala do kočárku, sedla do tramvaje a jela na jednu stranu Prahy, pak zpátky a měla jsem pocit, že jezdím, že se přesunuju. Krev potřebovala proudit, cestovat. Kočovný život mám v krvi, je tam dodnes, a i proto s Rosťou celý náš společný život hrajeme pimprlové divadlo a jezdíme po republice.
