Váš muž působí jako dominantní člověk, který moc nesnese odpor. Je takový i doma?
Vůbec ne. Je úplně jiný. Navenek působí jako tvrdý manažer, ale je to citlivá duše.
Vizitka
|
Přesto se doma asi dostáváte do situací, kdy se neshodnete. Kdo spíše ustoupí?
Jak kdy. Aby manželství fungovalo, měli by být partneři rovnocenní. My jsme oba dva palice dubový, takže když dojde k nějakému názorovému střetu, vyříkáváme si to. Někdy ustoupí on, jindy já. Je důležité se umět i omluvit, když něco přeženete. A usmiřování je pak strašně hezký.
Je u vás doma někdy Itálie?
Ano, taky. Ale jak jsem zmínila, je mnohem lepší si umět všechno hned vyříkat, i když třeba emotivně, než to v sobě dusit. Moji rodiče takhle fungují šťastně už téměř padesát let.
Pro co si manžela vážíte?
Pro jeho pracovitost i určitou cílevědomost. Líbí se mi, že má smysl pro humor. A také mě hned od začátku zaujalo to, jaký má hezký vztah ke svým rodičům, bratrovi a dalším příbuzným.
A čím vás štve?
Zlobí mě některými svými vlastnostmi, jako je paličatost. Ale já jsem taky paličatá, takže většinou na sebe narazíme.
Kdy jste se s Vítem Bártou poprvé setkala?
Když mi bylo šestnáct. Přivydělávala jsem si na střední škole jako uvaděčka ve Státní opeře, kde působila jeho začínající ABL jako studentská pořadatelská služba.
Už tehdy se vám líbil?
Tehdy ne. V té době jsme byli úplně někde jinde. On studoval medicínu a rozjížděl úspěšné podnikání, já byla středoškolská rebelka.
A kdy proběhlo osudové setkání?
To mi bylo pětadvacet. Jako přivýdělek k vysoké škole jsem dělala hostesku na jedné akci a jeho firma tam zajišťovala ostrahu. Tam už jiskra přeskočila.
Sbalil on vás, nebo vy jeho?
On mě.
Věděla jste už tehdy, že je to ten pravý?
To rozhodně ne. Nic jsem neplánovala, netušila jsem, že to bude nakonec můj životní partner, že spolu zůstaneme tak dlouho a že si ho vezmu.
Oba dva jste časově velmi vytížení. Máte na sebe vůbec nějaký čas?
Politika je opravdu hrozný požírač času. Obdivuji lidi, co mají už děti a jsou schopni to zvládat. Přes týden na sebe čas nemáme, snažíme se spolu ráno aspoň snídat, ale to je také často komplikované. Vynahrazujeme si to o víkendech, kdy se snažíme jezdit někam za Prahu, na kolo, se psy.
Prolíná se politika do vašeho partnerského vztahu?
Od začátku jsme se snažili se doma o politice nebavit, ale občas se stane, že k tomuto tématu spadneme.
Radíte se spolu?
Některé věci spolu probíráme a často míváme na věci rozdílné názory.
Dovedla byste si vedle sebe představit muže z jiné politické strany?
Ne, to by nešlo. To by byla skutečně věčná Itálie, tak tolerantní bych nedokázala být.
Proč jste si nechala po sňatku jméno Klasnová? Nebo jste nezvolila alespoň Bártová Klasnová.
Bártová Klasnová by mělo jistou výhodu. V případě negativních titulků v novinách by se tam nevešlo tolik slov. Ne, teď vážně. Nás Klasnů moc není, tak jsem se rozhodla, že si své jméno nechám. V budoucnu to ještě můžu změnit.
Děti zatím nemáte. Plánujete je?
Samozřejmě ano, zatím trénujeme na našich dost nevychovaných psech.
Když jste se seznámili s manželem, byl úspěšným, finančně zaopatřeným podnikatelem. Co se změnilo?
Myslím si, že doteď držím Vítka spíše při zemi. Ale tramvají ho jezdit nepřinutím, to ne. Ze začátku jsem poznávala jeho oblíbené drahé podniky, ve kterých jsem se ale necítila dobře. Našli jsme tedy nějaký kompromis. To znamená místa, kde se líbí jemu i mně. Často jsem ho ani nedoprovázela na některé akce, protože se mi do určité společnosti prostě nechce. To trvá ostatně doteď.
Vy tramvají jezdíte?
Ano, jezdím.
A autem?
Mám nárok na dvě auta s řidičem. Ale to jsem od začátku odmítla. Ani ne tak z důvodů úspor, ale abych "nezpapaláštěla". To je totiž strašně snadné. Když se člověk začne vozit v limuzíně se šoférem, přestává si všímat, zda venku prší, jestli jsou na nebi mraky, zda kvetou kytky. A do takové fáze bych se nerada dostala. Koneckonců, bydlím v Praze 1 a domů to mám pěšky kousek.
A když potřebujete jet někam dál?
Mám své auto Mini Cooper. Někdy je to legrační. Třeba když jsem byla pozvaná na setkání s Livií Klausovou do Lán. Všude samé limuzíny a mezi nimi moje malinkatý miniautíčko. Ale pro jízdu po Praze je ideální.
Vystudovala jste religionistiku a dějiny náboženství na teologické fakultě. Proč jste se rozhodla právě pro tuto školu?
Už na střední škole elektrotechnické jsem věděla, že nejsem technicky nadaná a že nechci v oboru dál na ČVUT pokračovat. Na střední jsme tehdy byly asi jen čtyři holky. Tíhla jsem spíše k humanitním oborům, čímž jsem přestala kráčet ve šlépějích mých rodičů, kteří mají oba technické vzdělání. Po střední jsem se tedy vydala jinou cestou. A proč religionistiku a dějiny náboženství? Vždy mě to hrozně zajímalo.
Jak je to s uplatněním absolventů této fakulty? Co jste chtěla poté dělat?
Uplatnění a konkurenceschopnost absolventů humanitních oborů obecně je problém. Ale já měla hned od začátku jasno: chtěla jsem zůstat na vysoké škole jako pedagog. V době studia se to však změnilo. Několikrát mě profesoři dokonce přemlouvali, abych zůstala, abych si udělala velký doktorát, ale v tu dobu jsem už chtěla z akademického života odejít. To ovšem neznamená, že bych se tam někdy nemohla vrátit.
Co jste tedy šla dělat?
Záhy jsem se pustila do komunální politiky a brzy jsem se spojila se stranou Věci veřejné, už je to devět let. Dělala jsem časopis Pražan jako fotoeditorka, redaktorka i šéfredaktorka. Pak se tým začal rozrůstat, přidali jsme magazíny, které začaly vycházet před volbami do Evropského parlamentu. Takže mám za sebou poměrně intenzivní novinářskou etapu.
Po volbách jste z časopisu definitivně odešla?
Bylo to těžké rozhodování, práce mě bavila. Líbí se mi sledovat, jak stránky vznikají pod rukama, je to takový pěkný hmatatelný pocit. V politice výsledky takto hmatatelné nejsou. Je to na dlouhé lokty, dlouhá jednání, výsledky na sebe nechávají dlouho čekat. Ale musela jsem toho nechat, funkcí mám hodně a nemohla bych se práci v časopisu věnovat zodpovědně.
Jste mladá žena, je to pro politiku výhoda?
Těžko říct, jak by měl vypadat správný politik, jaké vzdělání by měl mít, jaký věk, vzhled... Je pravda, že u nás ve vysoké politice chybí ženy. Je to i tím, že politické strany nedávají ženám moc příležitostí se prosadit. Věci veřejné jsou v tomto ohledu výjimkou. Politika je ale spíše mužský svět a panují tam zákonitosti, které nutně musí lézt ženám na nervy. Proto tam mnohé ani samy nechtějí. Ale jiné přístupy žen a mužů jsou patrné.
Jaké vlastnosti jsou pro politiku dobré? Máte je? A jaké jsou naopak vaše slabiny?
Začnu slabinami. Jsem netrpělivá, nedělá mi dobře, když se o něčem musí jednat desetkrát v rámci politických her. Taky se při osobních jednáních s některými politiky velmi těžko oprošťuji od toho, jak negativně jsem si je zafixovala v minulých letech, to se týká třeba Miroslava Kalouska. A nechci se příliš chválit ani ironizovat jiné politiky, ale myslím, že jsem docela pracovitá, což není v této branži vždy úplně běžné.
Drží ženy v politice spolu?
Je fakt, že někdy najdeme společnou řeč, zanadáváme si na pány, kteří exhibují v Poslanecké sněmovně, čímž se promrhají neskutečné hodiny času. Jsou to takové kohoutí zápasy. Ale nedá se říct, že by existovala nějaká ženská a mužská klika.
Našla jste si v politice kamarádky?
Příliš se s žádnými kolegy nedružím, jsem netykavka. Střežím si svoje soukromí, střežím si své kamarády, ale nejsou to přátelé z politiky či z byznysu. Na politické scéně, ale nejen tam, je mojí nejlepší kamarádkou Karolína Peake, která mi šla na svatbě i za svědka.
Jak se v roli političky líbíte rodičům?
Není pro ně jednoduché sledovat, co se ve vysoké politice děje. Když jsem byla v komunální politice, nebylo to takové drama. Teď je. Každopádně mi drží palce.
Nemají tendence vám radit, komentovat vaše rozhodnutí?
Zajímají se, chtějí si povídat, ale neradí mi, co mám dělat, jsou velmi tolerantní. Spíš mi maminka někdy píše, že se o mě bojí. Úporně sledují některé mediální útoky, dokonce odhlásili předplatné novin.
Co když se v dalším volebním období do Sněmovny nedostanete, co budete dělat?
Chtěla bych dál zůstat v komunální politice. A možná bych se konečně vrhla na to, o čem jsem dlouho uvažovala, a to je učení na vysoké škole. Nabídky pořád nějaké mám.
Očima autorkyČekala jsem, že přijde v některém ze svých ne příliš výrazných kostýmků, ale překvapila mě. Měla černé splývavé kalhoty zajímavého střihu s kšandami přes bílou košili s rozhalenkou. Co se týče otázek, odpověděla na každou, ale do hovoru o svém manželství se jí moc nechtělo. Většinou odpovídala stručně, někdy trochu vyhýbavě. Své soukromí si střeží. |
Někde jsem se dočetla, že když jste byla mladší, inklinovala jste k punku. Jak se to projevovalo?
Nebylo to nijak brutální, hlavně jsem poslouchala příslušnou muziku a chodila do klubů, třeba na Chmelnici na Visací zámek. Punk trochu ovlivnil samozřejmě i můj styl oblékání. A taky volbu domácího zvířete - jako správná punkerka jsem si pořídila krysu.
V klubech jste se jistě dostala i do kontaktu s drogami. Bylo pro vás lákadlem také to zkusit?
Snad se politicky neodrovnám, když řeknu, že jsem zkusila trávu. Ale žádné tvrdší drogy mě nikdy nelákaly, nemám ráda pocit, když nad sebou člověk zcela ztrácí kontrolu. To se samozřejmě může stát i u alkoholu, ale jeho účinky jsou přeci jen předvídatelnější.
Punk je spojen s určitou rebelií. Vymezovala jste se nějak proti okolí?
Určitě za tím stála snaha se odlišit od průměru. I když jsem nebyla žádný drsný punker. Ale tím, že jsem studovala střední průmyslovku, kde byli samí kluci, nechodila jsem na žádné holčičí dýchánky a měla jsem asi trochu divočejší dospívání. Rodiče se občas za hlavu chytili, ale naštěstí toto mé období skončilo bez katastrof.
Zůstalo vám něco z rebelie dodnes?
Dodnes mám problém s automatickým uznáváním něčí autority. Lidí si vážím podle jejich práce, ne podle funkcí. A do Sněmovny si občas vezmu svůj oblíbený řetízek a náušnice s lebkami. Ty si beru na kuráž na jednání s některými politiky.
Moc mi nejde k sobě vaše punková minulost, vlasy obarvené na červenozelenou, vytahané svetry a mraky náušnic v uších, a nynější slušivé kostýmky, světlé upravené vlasy, distingované chování. Souvisí ta změna s manželem?
Vlasy jsem měla červené jen krátce, i když se pak ještě postupně vymývaly do růžova. Ale je pravda, že když jsem začala s Vítkem chodit, trochu jsem změnila svůj styl oblékání. Vítek měl jinou představu, než jsou mikiny, džíny a kecky. Například mě tlačil do toho, abych začala nosit boty na podpatku. A dnes už si s nimi ničím páteř pořád. Ale souvisí to i s dospíváním a s tím, jakou práci vykonáváte. Když jsem seděla v kanceláři, chodila jsem jinak oblékaná, než když teď sedím ve Sněmovně, kde je člověk stále pod září reflektorů.
Máte ráda nakupování?
Nemůžu říct, že bych někdy nedostala nákupní horečku. I mě napadne koupit si něco na sebe, ale že bych tím trávila nepřiměřeně dlouhou dobu, to ne. Jsou to takové nárazovky.
Máte nějaké oblíbené značky?
U nás je podle mě docela problém sehnat kvalitní hezké oblečení. A je to tu předražené. To, co je v zahraničí považováno za průměr, si u nás hraje na nějakou značku. Docela se mi líbí italská značka Marina Yachting, zrovna mám na sobě od nich košili. Co ale nesnáším, to jsou shopping centra, nakupuji jen v klasických kamenných obchodech. Často si pořizuju oblečení bez zkoušení a pak ho chodím vracet, protože mi nesedí. Strašně mě irituje chodit do kabinek a svlékat se.
Máte někoho, kdo vám v oblékání radí?
Nemám a někdy to podle toho vypadá.
