Změna bolí, proto bývá těžké vydržet, říká Aleš Neusar
Psycholog Aleš Neusar
Je možné dát si nějak do pořádku zlomené sebevědomí, se kterým většinou z takových vztahů odcházíme?
Samozřejmě. Ale je to často cesta na dlouhé měsíce, ne-li roky. Někdy je k tomu potřeba i nějaké vedení, například terapeuta či duchovního. A často bohužel vidím, že klienti odcházejí předčasně, v průběhu procesu změny k lepšímu. Že je pro ně jednodušší zůstat v toxickém vztahu, než se nějak opravdu měnit. Každá změna bolí. Hroutí se vám dosavadní svět. Musíte se leckdy postavit na vlastní nohy. Můžete se bát. Vždy něco ztratíte. Ale beze změn, a často i opravdu velkých a hlubokých, to bohužel nepůjde. A změna není tím, o co usilujete. Změna je jen první krok. Mnohdy ještě těžší je nový, lepší život dlouhodobě udržet.
Aleš NeusarMá soukromou psychologickou praxi, kromě toho působí také na Katedře psychologie v rámci Filozofické fakulty Ostravské univerzity. |
Skutečně platí, že se k nám ostatní chovají tak, jak jim dovolíme?
Ano. Kromě výjimek typu, že nás někdo přepadne v parku. Tam nemáte možnost reagovat na to, co se stalo dříve. Hrozné věci se občas stávají kdekomu. Ale pokud na vás třeba váš partner jednou velmi hnusně křičí a pak se to stane podruhé i potřetí a vás to ničí, potom se na tom podílíte i vy. Jednoduše tím, že s takovým partnerem zůstáváte. Že to nezastavíte a neřeknete: „Tak já jdu ven, tohle nebudu poslouchat!“ Že nepoložíte telefon a nadávky posloucháte dál. Neprohlásíte, že v takovém vztahu už nezůstanete. Nebo že si sice „stěžujete“, ale nikdy se neodvážíte opravdu vzdálit.
Jaká je vůbec hranice mezi empatií, soucitem a tím, že už jsme chyceni a sloužíme manipulátorovi?
Základem dobrého vztahu je láska a respekt. Pokud však děláte něco ze strachu, když neumíte partnerovi něco odmítnout, protože se bojíte následků, pak žijete ve vztahu, který je nemocný. Soucit je v pořádku. Ale ani ze soucitu byste si neměli ničit život, i oběť pro druhé by měla mít svoje hranice. Pak nemá zničený život jen člověk, kterému soucit projevujete (např. když pečujete o někoho blízkého), ale rovnou dva lidé.
Co dělat v případě, že toxické prostředí vytváří kolem sebe třeba náš šéf? Lze se tomu nějak asertivně bránit?
Vždycky je možné se bránit. Ale také musíte mít v hlavě fakt, že se může stát, že „nevyhrajete“. Šéfa může držet „nadšéf“ a může se stát, že nepohrozí šéfovi, ale vyhodí vás. Pokaždé říkám svým klientům nebo lidem v korporátu, že nikdo není nad nimi ani pod nimi. Všichni jsme si rovni na lidské úrovni. Nikdo na nás nemá co řvát, ponižovat nás, něco nám autoritativně nařizovat. Vždycky na cokoliv můžete říci „ne“, ale samozřejmě také za to ponesete důsledky. Nejste otroci. A nejste něčí majetek. Vždy máte možnost se bránit. Někdy třeba i soudem až po vyhození z práce, ale vždy se dá něco dělat (pokud vyhodnotíte, že se tím chcete zabývat). Jestliže má třeba se šéfem podobný problém více lidí, mohou se zaměstnanci také spojit. V mase je síla. Firma si nemůže dovolit ztratit kvůli jednomu špatnému manažerovi celé oddělení spolehlivých pracovníků.
Přečtěte si na další stránce příběh Petry.
