Nejdůležitější věc o mateřství mi řekl chlap. A je to už pěkně dávno. Strach jsem měla v životě mockrát. Když jsem se ovšem onen květnový den roku 1991 doploužila na objednanou audienci k rektorovi, téměř jsem slyšela, jak mi ve své pracovně instaluje gilotinu.
Přišla jsem mu totiž oznámit, že na roční stipendijní stáž do Holandska nepojedu. Ano, přesně na tu, kvůli které jsem ho minulých několik měsíců neustále otravovala. Pro kterou jsem vyplňovala stohy papírů a téměř metala kozelce, jen abych se z dlouhého seznamu zájemců dostala na první místo. Několikrát mě kvůli ní na ulici skoro přejelo auto, protože jsem permanentně chodila s walkmanem na uších a hustila si do hlavy anglická slovíčka.
Jenže teď tu byl jeden malý problémek. Tedy on se neobjevil sám od sebe... rostl mi v břiše a za sedm měsíců dostal jméno Daniel.
Bylo mi hrozně. Já totiž vůbec nebyla "maminózní" typ, ale ctižádostivá holka s vizí úžasné zahraniční kariéry!
Čekala jsem od rektora přednášku o nezodpovědnosti. Čekala jsem, že obrátí oči v sloup a utrousí: "Aha, další slečna, která zabrala místo talentovanému klukovi, a teď snažení školy půjde do kopru (nebo spíš podělaných plínek)." Na univerzitní obor, který jsem studovala, se totiž každoročně hlásilo o stovky více studentů, než mohla škola přijmout.
Čekala jsem všechno. Jen to ne, že se rektor usměje a řekne: "Posaďte se. Víte, že je úplně jedno, co si o vašem těhotenství myslím já, jiní profesoři, vaši spolužáci a dokonce i rodiče? Jediné, o co opravdu jde, je, abyste si od teď jako ženská nelhala. Abyste přesně odhadla moment, kdy kariéru neděláte, protože vás vážně tak vytěžuje péče o rodinu. A kdy ji neděláte, protože byste na ni - ať už s dítětem nebo bez něj - neměla. Schovávat profesní neschopnost za zástěrku mateřství je na nic stejně jako utíkat se do kariéry před prázdnem v soukromém životě."
Řeknu vám, že jsem na něj v tu chvíli koukala jako krtek do flašky. Zvlášť když ještě dodal: "A koukejte se po mateřské vrátit do školy. Nemusíte končit s červeným diplomem. Stačí, když prolezete s odřenýma ušima. Když totiž tuhle svoji kapitolu neuzavřete, nikdy nevíte, kdy se postaví mezi vás a vaše dítě. A nebo mezi vás a otce toho dítěte."
Školu jsem po mateřské skutečně dodělala. Ne na červený diplom, spíš mě dodnes pálí ty odřené uši. Přesto to nebylo vůbec lehké. Dokonce si troufám tvrdit, že to byla vlastně nejtěžší věc, kterou jsem kdy dokázala. Navíc se průběžně vynořovali lidé s potřebou mi sdělovat, že jsem sobec. Že bych měla méně studovat a víc makat. A víte, co je zvláštní? Většinou to říkaly ženy.
Možná že jste si toho už také všimly: pánové nás až na výjimky do ničeho neženou a od ničeho neodrazují. To spíš my samy sobě navzájem dáváme lekce stylu: "Když já jsem nemohla, tak ty taky ne." Až po letech jsem se dozvěděla tajemství. Ten obávaný rektor svoji manželku a zároveň spolužačku z vysoké přivedl do jináče ve svých dvaadvaceti. A zatímco se dál věnoval akademické kariéře, ona ze školy odešla a celý život mu dělala zázemí.
Z tohoto setkání před lety v rektorově pracovně jsem si odnesla dvě pravdy. Za prvé: někdy vítr vane z míst, ze kterých bychom to naprosto nečekali. A za druhé: dítě není problém, ten totiž bývá schovaný někde úplně jinde...
 Autorka Denisa Prošková je novinářka (pracuje pro časopis JOY) a spisovatelka. V roce 2003 získala s textem Titulovaná blbost cenu v soutěži Evropský fejeton. Loni jí vyšla kniha Chuťopis: O cestách a lásce k jídlu, kterou napsala spolu s Jitkou Rákosníkovou z časopisu Apetit. Pracuje na knize o neobyčejných babičkách dnešních žen. |
