S Františkem jsem se seznámila před 15 lety. Bylo mi tehdy 22 let, on je o sedm let starší. Pracoval tenkrát jako účetní v jedné středně velké firmě. Já do ní nastoupila jako asistentka ředitele a majitele v jedné osobě.
Pocházíme z různých prostředí
Naše seznámení proběhlo tak, že mi přišel vynadat, proč jsem už dávno neodevzdala nějaké podklady pro účtárnu. Hrozně mě tenkrát naštval a považovala jsem ho za nesnesitelného suchara. Já byla mladá rozlítaná holka, práci jsem brala jen jako nutné zlo. To František byl pravý opak. Svou práci nade vše miloval a byl v ní opravdu dobrý.
Napište nám i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Potkávali jsme se na chodbě, já si ho moc nevšímala, byl pro mě vzduch. Až jednou na nějakém večírku, kde kolegyně slavila padesátiny, jsme se dali do řeči. Zjistila jsem, že Franta je vlastně docela milý kluk. Navíc jsem se mu konečně poprvé pořádně podívala do očí a bylo. Zamilovala jsem se jako blázen a on taky. Z večírku mě doprovodil domů, ráno jsem nemohla dospat, až ho uvidím.
Začali jsme spolu chodit. Pochopitelně se to brzy rozkřiklo, kolegové nám sice fandili, oba jsme byli docela oblíbení, nicméně nám nedávali příliš mnoho šancí. Byli jsme (a jsme pořád) tak odlišní. Jenže mně Františkovy vlastnosti, jeho smysl pro pořádek, začaly vyhovovat. Konečně mi někdo ukázal, že se dá žít i jinak, ne jen od minuty k minutě, jak jsem byla zvyklá.
Vyrostla jsem totiž v rodině, kde jsou oba rodiče výtvarníci. Jsem jedináček a společně s rodiči jsem prožívala naprosto bohémský život. Naši mě měli hodně brzo, mámě bylo sotva dvacet a tátovi o rok víc. Nikdy se neřešilo, co bude druhý den, jestli někdo nakoupí, co budeme jíst, zda vystačíme s penězi, jak se mi vede ve škole. Žilo se prostě okamžikem.
Naši mě mají moc rádi, ale brali mě jako sobě rovnou, jako třetího parťáka v rodině. Lásky mi dali hodně, ale nějakému řádu jsem se od nich nenaučila. Prožila jsem krásné dětství a odnesla si do dalšího života pravý opak toho, co František. Vyrostl v rodině dvou učitelů a je nejmladším ze tří dětí. Rodiče ho měli na stará kolena, sestry jsou téměř o generaci starší.
Po roce jsem otěhotněla
Asi rok po tom, co jsme spolu začali chodit, jsem otěhotněla. S Františkem jsme se vzali a já se nastěhovala do domku, kde žil společně s rodiči. Moc se mi k nim nechtělo, ale neměli jsme jinou možnost. Nemělo smysl si brát hypotéku a kupovat nějaký byt, když dům bude jednou Františka. Rodiče se postarali o každé ze svých dětí a Franta měl dostat dům.
Zpočátku naše společné soužití bylo dost hrozné, ale nakonec jsme se nějak srovnali. Naštěstí jsme měli svůj malý byt se samostatným vchodem. Dnes už jsme v domku sami, rodiče před pár lety zemřeli.
Po narození dcery jsem prožívala hodně krušné období. Musela jsem se naučit žít jinak, než jsem byla zvyklá. Franta vyžadoval teplé večeře, doma muselo být naklizeno, všechno na svém místě. Postupně jsem se to naučila a přizpůsobila se jeho životnímu stylu. Hodně jsem okoukala od tchyně, pochopila jsem, v čem Franta vyrostl a bylo mi jasné, že to asi ani jinak nepůjde.
Manžel si z nás udělal své podřízené
František je hodný člověk, má rád mě i dceru, ale je prostě jiný než já. Naše manželství jinak probíhalo v lásce, i v sexu jsme si rozuměli, trávili jsme hodně společných chvil. Píšu v minulém čase, protože poslední zhruba rok je to hrozné.
František totiž odešel z firmy, ve které jsme se seznámili (já jsem se tam po rodičovské taky nevrátila). Sice se tam časem vypracoval na pozici šéfa účtárny, ale dostal velmi zajímavou nabídku a pochopitelně ji přijal.
Jeho kamarád z vysoké mu dohodil místo finančního ředitele v jedné velké mezinárodní společnosti. Má vysoký plat, ale hodně práce a málo času. A co je ze všeho nejhorší, začal se k nám doma chovat jako ke svým podřízeným.
Neustále nás s dcerou úkoluje, kontroluje, nedá nám chvíli vydechnout. Sice je doma hodně málo, ale nikdy nezapomene nechat lísteček, co máme udělat. Když má volnou chvilku, tak telefonuje, jak si vedeme v plnění jeho úkolů. I když měl od začátku docela přehled nad chodem domácnosti, valnou část věcí nechával na mně. Neřešil, kdy umyju okna a kdy udělám velký nákup. Teď ale "kecá" úplně do všeho. Kontroluje i stav lednice či zda je vyžehlené prádlo.
Mám milence
Sice se za to tak trochu stydím, ale našla jsem si milence, ke kterému utíkám před manželovým řízením. Je to normální chlap, vdovec a má v péči desetiletého syna. Je mi s ním tak dobře a volně se mi dýchá.
Občas si představuji, že tvořím rodinu s ním. Ale Františka mám stále ráda a vím, že není zlý. Je to dobrý chlap, má nás moc rád, jenže dost dobře nerozlišuje, kdo je jeho manželka a dcera a kdo jsou podřízení.
Jana
Názor odborníka: Ujasněte si, co chcete
Dobrý den, s manželem se znáte patnáct let. Podle toho, co píšete, bylo čtrnáct let pěkných a až poslední rok je to horší. Sama dáváte jeho změnu do souvislosti se změnou práce. Asi by se tedy dalo předpokládat, že váš manžel není "zlý od přírody", možná je to jen v souvislosti s jeho pracovním stresem. Těžko očekávat, že stres, který člověk zažívá v práci, se bude projevovat jen tam. Samozřejmě se projeví i v jiných oblastech života.
Podle mého názoru je škoda, že dříve, než jste se to s manželem nějak pokusila řešit, promluvit si, přemýšlet o pomoci třeba manželské poradny, jste si raději našla milence. Myslím si, že teď je třeba, abyste si sama ujasnila, co vlastně chcete. Manžela? Milence? Oba? Až se rozhodnete v tomto, budete rázem vědět, co dělat dál. Držím palce.
Pavel Král, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 3. prosince 2012. Anketa je uzavřena.
