Proč vás oslovilo právě tohle téma?
Role svobodné ženy se v posledních letech hodně proměnila, respektive vnímání její podstaty. Ještě nedávno byla "stará panna" obluda s fousem a nevyrolovanou natáčkou. Dnes je "single" prototypem svobodné ženy, která si může dělat, co chce. I když si o ní starší generace i nadále myslí, že je totálně neschopná, protože nemá chlapa.
Přitom málokterá svobodná zřejmě dnes zůstává pannou...
Ba právě naopak.
Zůstaly vámi zpovídané ženy svobodné z přesvědčení, souhrou životní náhody, nebo se obětovaly starým rodičům, sourozencům, svému povolání...?
To i to. Většinou to nebyl jen jeden důvod. Roli hrály různé důvody. Osobní, rodinné, náhodné, náboženské, dokonce i politické. Když mezi vás natáhnou hranici nebo vás pošlou střílet za nepřátelskou zem do ciziny, nejde s tím moc udělat.
Může vůbec heterosexuálně zaměřená žena prožít plnohodnotný život bez mužského protějšku?
Myslím si, že ano. Dokonce i šťastněji a plnohodnotněji než ta provdaná. Láska má hodně podob a pokud někteří lidé nebazírují na tělesném kontaktu, věřím, že city, které dokážou sdílet třeba s Bohem, mohou být ty nejkrásnější.
Barbora Baronová* Letos oslaví 29. narozeniny. |
Být single se vším všudy a zůstat v očích společnosti dámou není úplně jednoduché. A mnou oslovené ženy dámy jsou. To mě na nich láká. Síla a umění překonat vše sám. Ne vždy to byla volba těch žen. Přesto z nich nečiší žádná nervozita, žádné zapšklé výčitky. Maximálně smutek, že nemají děti.
Jak jste na toto téma přišla?
Jednou mi ho přihrála máma. Měla kamarádku, která si po čtyřicítce uvědomila, že nemít děti je něco strašného. Jenže na změnu už bylo pozdě. Byla by určitě jednou z těch, které bych oslovila. Měla zajímavý život. Bohužel ve svých 48 letech zemřela.
Vše se odehrává formou rozhovorů. Byly vámi oslovené ženy ochotny otevřeně hovořit o tak soukromých a pro některé možná i bolavých věcech?
Když jsem k ženám přišla poprvé, možná byly zvědavé jako já, a proto mi věnovaly pozornost. Když viděly, že mě jejich život zajímá a že je poslouchám, osmělily se. A při další návštěvě, kde jsem jim kladla důvěrnější otázky vycházející z prvotního tápání a hledání námětu jejich životního příběhu, odhalily to, co v sobě nosí bolavého. Možná jsem byla příliš drzá, nevím. Možná řekly víc, než chtěly. Možná neřekly všechno. Některé věci ale nechávám být – některé příběhy zůstávají nedořečené. Své ženy se snažím chránit. I před mou vlastní zvědavostí, která by jim mohla ublížit.
Jak jste si získala jejich důvěru?
Možná i proto, že jsem před nimi sama odkryla karty. Řekla jsem jim o svých škobrtnutích, ostudách, vztazích. Na rovinu jsem jim řekla, že nechci skandální odhalení. Nejtěžší bylo ustát jejich občasné rozpaky a rozpálené tváře, když jsem je duševně vysvlékala. Nešlo to jen tak odmávnout a dát si pauzu. Pořád jsem jim opakovala: máte možnost kdykoliv říct stop, dál už nejdu. Zatím to neřekla ani jedna. Až potom, když jsem diktafon vypnula, hlasitě si oddechly. Obdivuji je, že to nevzdaly.
Kolik je vašim dámám let?
Zatím můžu říct jen to, že nejstarší ženě je 84 let. Dolní hranici budu znát, až vyzpovídám poslední z žen. Třeba mi ještě nějaká zajímavá zkříží cestu. A nevylučuji, že se v knize objeví muži.
Můžete určit, jaký věk je pro ženu zlomový? Myslím tím, kdy žena překročí věkový práh, kdy je jí jasné, že už se jí sňatek netýká?
V drtivé většině případů vzdávají svobodné ženy svůj osud po pětačtyřicítce. V okamžiku, kdy se vytrácí jejich schopnost ještě porodit dítě. Hodně žen podstupuje gynekologické operace. V té době jako by jim docházel dech. Je to smutné a sama se toho věku děsím. Ale třeba je to jen další názorový stereotyp, kterým se budu zabývat v příští knížce.
Nemají v této situaci muži výhodu? Nezdá se vám, že starému mládenci ženáči obyčejně spíš závidí jeho svobodu, zatímco o neprovdané ženě s útrpností říkají, že zůstala na ocet?
Spojení, že někdo zůstal na ocet, mě vytáčí. Ten vztek, který mě při tom popadá, je možná dalším důvodem, proč tuhle knížku píšu. Ano, máte pravdu: zatímco o starém mládenci se hovoří v rovině "moudrosti", o neprovdané ženě v rovině "neschopnosti". Kde to žijeme?
Nechvalně známý společenský titul "stará panna" už má pejorativní nádech. Vnímají se některé vaše ženy i jako "staré panny"?
Víte, co je šílené? Že v dnešní ateistické době je už pejorativní i samotné slovo panna. A je jedno, kolik jí je. Být pannou je stigma. Ale co je komu do toho? Nechápu, jak se tento stav mohl stát nějakým hodnotícím kritériem. Čeho?
Žena bez životního partnera je zvláště v menších obcích stále divná...
To je bohužel pravda. A přitom je to taková blbost. Co je komu po tom? Přesně kvůli takovým stereotypům jsem přišla mnohdy o hodně zajímavé příběhy. Ženy tím strachem a "další možnou ostudou" byly tak prolezlé, že se na zveřejnění svého příběhu bály byť jen pomyslet.
Nejhorší je, když vás kvůli tomu terorizuje vlastní rodina.
Začíná to tak ve dvaceti hloupými poznámkami: "Alena někoho má, kdy si někoho najdeš ty? A strč si tu košili do sukně." Pokračuje o pár let později jízlivými poznámkami kolegyň v práci: "Měla by ses trochu upravit, zajít si ke kadeřníkovi a malovat se!" Ve třiceti zaútočí tetičky: "Měla by sis pospíšit, i Jitka už má dítě." Okolí se na ni pořád dívá jako na tu, která zklamala, která se neumí nalíčit a upoutat muže, která je pasivní a neschopná. Ostatní nerespektují její názor. Třeba má ráda samotu, nebo nechce mít děti, či jí muži nic neříkají, anebo má v životě jiné plány... Obdivuji ženy, které z tohoto prostředí dokázaly vyrůst v houževnaté a vyrovnané bytosti.
Nejsou svobodné ženy příliš sobecké a ponořené jen samy do sebe a svých problémů?
Sobectví? To v žádném případě! Často "kopou" za hvězdné týmy – věnují se dětem bez domova, charitě, starají se o nemocné rodiče, protože ostatní sourozenci měli "svých starostí dost". Zůstat sám je obrovská odvaha. Člověk nese těžší břímě, než se na první pohled zdá.
Myslíte, že jsou bez partnerské opory zranitelnější?
Snad zpočátku, v nižším věku. Ale život je často obrousil. Víc než citově jsou zranitelné byrokracií, netolerantním chováním okolí, hloupými řečmi. Většina z nich měla v životě suplující oporu – Boha, rodiče, přátele. A zvládly toho tolik samy. Vyhrály nad zákeřnou nemocí, smířily se s tím, že nemají vlastní děti. Možná se některé z nich zraňují samy. Výčitkami, že ve svém životě víc nebojovaly za život s partnerem a dětmi.
A naopak: nemá svobodná a bezdětná žena lepší šanci udělat kariéru?
Snad ano. Ale to bychom se bavily o ženách, které daly přednost kariéře. Ženy, kterých jsem se ptala, by vždy daly přednost rodině.
Mají osamocené ženy větší strach ze stáří než ženy, které založily rodinu, měly děti a mají rodinné zázemí?
Hodně neprovdaných žen mi řeklo: "Já nejsem sama." Žijí z lásky své rodiny, svých přátel, z víry. Oč je samota neprovdaných žen horší než to, když se vás třeba zřekne vlastní dítě? Jedna neprovdaná žena má sestru, která už je třikrát vdovou a dva ze čtyř synů jsou po smrti. Kdo se musí víc bát samoty? Ten, kdo si na ni zvykl za celý život, nebo ten, kdo náhle všechno ztratí? Je to relativní.
Troufla byste si sama žít bez partnera?
Mívala jsem takové choutky. Byla jsem hrdinka a klidně se vydala sama na půl roku na druhou stranu zeměkoule. Teď žiji s člověkem, který můj život naplnil, takže sama už bych být nechtěla. Jsou ovšem ženy, jimž to nevadí a samotu nesou lehčeji, než už bych ji nesla já.
