Jmenuji se Lukáš, je mi 35 let a několik let pracuji v reklamní agentuře. Už jsem měl několik delších vztahů, ale vždycky tak nějak vyšuměly do prázdna. Přiznám se, že mi nikdy ani nevadilo, že jsem stále svobodný a bez závazků. Víc jak já to řeší moje sestra a máma, obě by mě nejradši viděly usazeného, s manželkou a alespoň dvěma dětmi po boku. Já takovou potřebu zatím nemám.
Život svobodného muže mi vyhovoval
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Single život má taky něco do sebe. Dokázal jsem si pořídit vlastní byt, moderně ho zařídit. Pravda, splácím hypotéku, ale i při tom se mi daří něco ušetřit.
Se svou současnou přítelkyní jsem se seznámil díky práci. Připravoval jsem reklamní kampaň pro jednoho klienta, u kterého Marika pracuje jako asistentka. Zaujala mě na první pohled svou živostí a bezprostředností. Navíc je moc hezká. Marice je o deset let míň než mně.
Pozval jsem ji na kafe a ona souhlasila. Netrvalo dlouho a byl z nás pár. Marika bydlela s kamarádkami ze školy v pronajatém bytě. Pochází z vesnice, nikde v okolí nemohla sehnat práci. Podobně na tom byly i její kamarádky, spolužačky ze střední školy. Domluvily se, přestěhovaly se do Prahy, pronajaly si byt a práci si postupně našly všechny čtyři.
S Marikou jsme se zpočátku scházeli venku, když to mezi námi začalo být vážnější, pozval jsem ji párkrát k sobě. U ní doma jsem byl asi třikrát, ale necítil jsem se tam zrovna dobře. Holky tam měly všude roztahané oblečení, samé plyšáky, šminky, voňavky. Bylo to zkrátka takové holčičí doupě.
To já mám byt zařízený veskrze moderně, všechno má své místo, nikde žádné zbytečnosti. Nesnáším různé kýče, kterými se lidé obklopují, suvenýry z dovolených a tak podobně.
S Marikou jsem už po několika měsících cítil, že by to konečně mohla být ta pravá. Je nekonfliktní, hodná holka, empatická, nesnáší hádky, je prostě milá. Nevím, jak bych to mohl všechno přesně popsat, to člověk někde uvnitř cítí, že to je to ONO. Rozumíme si, vím, že i ona to cítí stejně.
Tak jsem jí jednoho dne řekl, že bychom mohli žít spolu, že by se třeba ke mně mohla nastěhovat. Zpočátku byla zaskočená, ale viděl jsem, že jí to udělalo velkou radost. Domluvili jsme se, že to probere s kamarádkami, že za sebe musí do bytu najít náhradu. Neplatily tam málo a když ona odejde, holky by to měly dost těžké.
Společné bydlení není podle mých představ
A pak jednoho dne se Marika nastěhovala a s ní i několik kufrů plných oblečení, velké zrcadlo a toaletní stolek. Domluvili jsme se, kde bude mít své věci, uvolnil jsem jí skříně, zásuvky. Chtěl jsem, aby měla pocit, že je doma, ne na návštěvě. A tak jsem jí to i řekl, ať se u mě cítí jako doma a podle toho, ať se chová. Netušil jsem, že to vezme opravdu doslova.
Snacha mě připravila o synaVlaďka synovi napsala, že ho a svá vnoučata ráda uvidí, ale je pod takovým pantoflem, že jí ani neodpověděl.  (Ilustrační snímek) |
Marika celý můj byt změnila. Na zdi pověsila obrázky, pořídila poličky a na ně postavila hromadu sošek slonů a koček, které sbírá od dětství. Její maminka našila závěsy, povlaky na polštáře, ale tak šílené barvy! Pro mě je to vrchol nevkusu, jenže jí to nedokážu říct. Chodím kolem těch nových věcí a je mi na zvracení.
Marika má také ve zvyku nechat všude povalovat svoje oblečení. Přijdu z práce a přes židli jsou její šaty, které měla na sobě v práci. Když jsem se jí zeptal, proč si je neuklidí, tak mi řekla, že to udělá ráno, než se bude oblékat do něčeho jiného. Já na tohle nejsem zvyklý. Můj byt byl vždycky téměř sterilní, ale teď jsem jak ve vetešnictví.
Také si k nám občas pozve své kamarádky. Samozřejmě se mě před tím zeptá, jestli mi to nebude vadit. Já vždycky řeknu, že ne, ale pak toho lituji. Nejen, že mě rozčiluje, že tam holky brebentí, chechtají se, a já to musím poslouchat. Sice jsem vedle v pokoji, ale všechno slyším. Marika mi řekla, že si můžu klidně udělat svůj večer, jenže já jsem nervózní, že bych tam nebyl, že mi tam ty holky třeba polijí sedačku vínem. Asi je to hloupost, ale prostě chci mít nad tím kontrolu.
Marika se zdá být se mnou šťastná, řekla mi, že takhle si představuje domov, náš společný život. Já jsem ale den ode dne nervóznější, já si takhle náš život nepředstavoval. Přitom jí samotné nemohu nic vytknout. Ona se nezměnila, je to pořád ta fajn hodná, milá, nekonfliktní, usměvavá Marika, kterou by mi deset z deseti chlapů mohlo závidět. Jenže já se už doma necítím jako doma.
Lukáš
Názor odborníka: Dejte přítelkyni důvěru
Milý Lukáši, jak sám říkáte, není lehké najít partnerku, se kterou byste měl pocit, že by to mohla být ta pravá. Čím starší jsme, tím více ztrácíme schopnost a možná i ochotu se druhému přizpůsobovat. Partnerské soužití nás však takřka každodenně dostává do situací, kde musíme o kompromisu alespoň přemýšlet.
Na „vině“ je jednak výchova v původní rodině, podepisují se na nás také životní zkušenosti, roli hrají specifické osobnostní charakteristiky každého z nás. Ve vztahu s Marikou jste dospěl do bodu, kdy jste jí nabídl společné bydlení. Vztah bez vývoje je určen k zániku, je dobře, že jste se ke společnému bydlení rozhodli.
Poskytl jste Marice prostor na její věci, pobídl ji, ať se cítí jako doma. Nabídl jste jí realitu společného domova. Ten by měl svá pravidla, troufám si však odhadnout, že jste o nich s Marikou příliš nemluvili. Máte-li tvořit společný domov, je dobré, abyste se společně domlouvali, když v něm zamýšlíte učinit nějaké změny. Na druhé straně je dobré, aby každý z vás, umožňuje-li to prostor, měl kout, do kterého mu ten druhý nemluví. V součinnosti zapracujte na tvorbě pravidel společného soužití, kde se konkrétně dohodnete, kdo má v domácnosti co na starosti a s jakou frekvencí je potřeba uvedenou činnost vykonávat, aby doma bylo příjemně.
Zároveň si můžete vzájemně sdělit, co je pro každého z vás důležité, co byste ocenili, aby ten druhý dodržoval (uklízet si své oblečení do skříně). Pobídněte Mariku, aby i ona Vám sdělila, co by ocenila, abyste dělal jinak. Je iluzorní předpokládat, že partneři musí nutně oplývat stejným vkusem. Polštáře a závěsy Mariky a její maminky se Vám líbit nemusí. Ocenila bych jejich úsilí, ale vyjádřila bych svůj názor, že to není můj šálek čaje.
Pakliže však domov má být vaším společným, příliš nerozumím Vaší potřebě kontroly nad Marikou a jejími kamarádkami. Tenhle Váš pseudorodičovský kontrolující přístup nemůže plodit nic jiného, než že se Marika a její přítelkyně zákonitě budou chovat jako rozpustilé děti. Zkuste naopak dát přítelkyni důvěru, že se zvládne o svou návštěvu postarat tak, aby tím váš společný domov neutrpěl. Myšlenka na Váš večer mimo domov (třeba také s kamarády nebo proč nemít čas jen sám pro sebe?) není vůbec od věci. Alespoň Vás nebude popouzet holčičí štěbetání, které navíc není určeno pro Vaše uši. Vaše dospělá přítelkyně jistě situaci zvládne.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 28. března 2016. Anketa je uzavřena.
