Manžela jsem si vzala hodně mladá, bylo mi sotva jednadvacet. Brát jsme se museli, čekali jsme dceru a já za žádnou cenu nechtěla zůstat svobodná. Začínali jsme od nuly, ale bylo to krásné. Byli jsme oba hodně mladí (mému muži bylo jen o dva roky víc) a na společný život jsme se těšili.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Prožili jsme sice pár krizí, ale nikdy nás nic nerozdělilo, nikdy nás ani nenapadlo, že bychom se rozešli. Společně jsme si dokázali vybudovat pěkný, klidný domov. Jenže z mého akčního muže se stal docela páprda, přitom je tak mladý na to, aby seděl doma. Já raději někde chodím po výstavách, do kina a on je rád doma. Připadal mi nudný.
Zamilovala jsem se
Začala jsem s dcerou chodit na tréninky basketu, ona je hodně sportovně nadaná. Je po mně, já od malička sportovala. Pak na to nebyl čas, až jsem se nakonec začala realizovat v dceři. No a tam jsem se seznámila s trenérem holek. Hrozně fajn chlap, líbil se mi, jak to s děvčaty umí. Sám má dvě dcery. Dost jsme si rozuměli. Jezdila jsem s nimi i na víkendové zápasy. Vláďa je o pět let starší než já.
A jednoho dne tak nějak přeskočila jiskra, holky vyhrály turnaj a Vláďa mě samou radostí objal a v tu chvíli jsme to oba ucítili, přeskočilo to jako elektřina z jednoho na druhého. Zamilovala jsem se. Začali jsme se scházet. Naše tajné schůzky trvaly rok a oba jsme cítili, že to je vážné, až moc vážné. Tak jsme se jednoho dne rozhodli, že nemá cenu nic odkládat a že se rozvedeme. Čekal nás nejtěžší úkol, museli jsme to oznámit doma. Tak moc jsem se bála, až to budu svému muži říkat. Bála jsme se i toho, že to Vláďa neřekne a já ano, že si to na poslední chvíli rozmyslí.
Nakonec to dopadlo, jak jsme chtěli, po dlouhých tahanicích (Vláďova manželka dělala hrozné scény) jsme se nakonec rozvedli. Můj manžel byl hodně zklamaný z toho, jak jsem se zachovala, ale naštěstí se choval rozumně, když viděl, že neustoupím.
Život s novým mužem
Vláďa měl vlastní byt, který zdědil po dědečkovi, pronajímal ho a tam jsme spolu začali žít. Manželce a dcerám nechal jejich společný byt, vzal si jen auto a pár věcí. Mě manžel vyplatil. Dcera zůstala nejdřív s tátou, ale po několika týdnech se přestěhovala ke mně a k Vláďovi a se svým tátou se často stýká. I když ji náš rozvod hodně sebral, přeci jen Vláďu znala, měla ho ráda a časem ho začala brát dost v pohodě. To Vláďovy dcery tátu úplně vyškrtly ze života. S bývalou manželkou se jejich vztahy už celkem srovnaly, i ona si po pár měsících našla partnera.
Zpočátku jsme byli spolu s Vláďou hrozně šťastní, těšili jsme se z toho, že se už nemusíme skrývat a můžeme být pořád spolu. Jenže společný život začaly narušovat věci, se kterými jsme nepočítali. Třeba vztah Vládi a jeho dcer. Sice se s ním vídaly, ale bylo to tak studené. Navíc jsem měla pocit, že si je kupuje. Dával jim peníze, kupoval drahé dárky, přitom alimenty své exmanželce dával opravdu hodně vysoké. A ony si bez skrupulí od něho všechno braly, ale chovaly se k němu hnusně. Když jsem mu to jednou řekla, dost jsme se pohádali a on mi vyčetl, že to kvůli mně se s ním teď dcery nebaví. Kdyby se nerozvedl, měli by i nadále krásný vztah. Chápala jsem ho, ale zároveň mi to bylo líto.
Bohužel podobné scény se u nás opakují docela často. Vláďa mi třeba vyčítá, že se odmítám stýkat s jeho nejlepšími přáteli. Jenže nechápe, že oni mě berou jako něco podřadného, že znají jeho bývalou ženu a já jsem pro ně jen ta, co rozvedla jejich manželství. Oni totiž společně trávili dovolené, různé oslavy, silvestry a od té doby, co jsme s Vláďou spolu, tak to není a mohu za to prý já.
Je ale pravda, že mně taky na něm některé věci vadí, srovnávám ho se svým bývalým. Třeba po sobě nechává velký nepořádek, nebo vůbec nečte, s ex jsme oba velcí čtenáři a rádi jsme si o knížkách povídali.
Prostě nejspíš oba zjišťujeme (já určitě), že se sice máme rádi, ale lépe nám asi bylo v našich manželstvích. Náš vztah je postavený na tom, že jsme mnoha lidem ublížili a to, co nás k sobě přitahovalo, prostě nestačí. Ale zatím si to nedokážeme přiznat. Vláďa tvrdí, že mě miluje, že je šťastný, že jsme spolu. Začali jsme dokonce mluvit i o svatbě, ale já nevím, jestli je to dobrý nápad.
Navíc dcera nedávno přišla s tím, že si myslí, že by táta byl rád, kdybychom zase byli spolu všichni tři. Prý mi to nechtěla říkat, ale když slyšela, jak se s Vláďou zase dohadujeme, tak nemohla mlčet. No nevím, jsme už od sebe dlouho a navíc jsem mu hodně ublížila, jenže je sám, nikoho prý nemá, tak kdoví... Mně se po něm, po tom jeho klidu někdy docela zasteskne.
Jana
Názor odborníka: Srovnávání se vyhneme jen těžko
Dobrý den, paní Jano, ve vztazích je běžné po určité době zjistit, že co jsme milovali původně, byla naše představa o tom, jaký je ten druhý. V této etapě zvažujeme, zda s partnerem či partnerkou můžeme i nadále zůstat. Výsledek takového přemýšlení závisí mimojiné na míře frustrace, kterou v nás jinakost toho druhého vzbuzuje a schopnosti přijmout ho v jeho reálné existenci.
Můžeme se snažit partnera či partnerku přeonačit k obrazu svému. To ovšem nemívá dobré konce. Výhodnější se zdá vytvořit podmínky pro to, abychom společně mohli najít možnost jak zůstat spolu i po onom prohlédnutí. Pro to je třeba otevřeně hovořit o vlastním prožívání v těch oblastech, které vám vyhovujíi i v těch, které nevyhovují. Například: „chápu, že pro tebe udržovat pořádek není tak důležité jako pro mě, ale když necháváš poházené věci po bytě, jsem naštvaná a smutná, protože mám pocit, že ti nezáleží na mé práci v domácnosti“. Dokázala byste si představit, že něco podobného Vláďovi řeknete?
Chápu, že vzpomínáte na vztah se svým bývalým mužem. Srovnávání partnerů se vyhneme jen těžko, zvlášť když si časem uvědomujeme čím dál víc, že kromě toho, co jsme získali dobrého, jsme také něco dobrého ztratili. Je jen na vás, jak se svým vztahem naložíte. S přáním všeho dobrého,
Petr Jarolímek, Psychologie.cz
