Jmenuji se Alena a je mi 32 let, mám hodného muže a dvě děti. A aby toho nebylo málo, mám ještě milence, bývalého spolužáka.
S manželem jsme svoji už osm let, před tím jsme spolu pár let žili. Když jsem otěhotněla s první dcerou, vzali jsme se. Můj muž je fajn, máme se rádi. Když tak o tom přemýšlím, nemám vlastně nic zásadního, co bych mu mohla vytknout. Pochopitelně všude je něco, i v našem manželství to občas zaskřípe, ale nikdy jsme neměli žádnou velkou krizi. Občas se chytneme, to ano, ale jsou to jen maličkosti.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Když byly naší první dceři tři roky, měla jsem sraz se spolužáky po maturitě. Moc jsem se na ten večírek těšila i z toho důvodu, že večírek byla vlastně moje první větší akce za dobu, co jsem byla s dcerou doma.
Manžel odjel s dcerou ke svým rodičům na venkov, abych se po večírku mohla doma v klidu vyspat. Setkání se spolužáky se opravdu povedlo. Sešli jsme se skoro všichni. Zábava byla skvělá, měla jsem si s každým co říct. Nejvíc času jsem ale trávila s Tondou, klukem, kterého jsem si ve škole téměř nevšimla, ale teď jsem jím byla okouzlená. Pak mě vyprovodil domů a před domem políbil, ale ne jen tak kamarádsky, bylo v tom mnohem víc. A já husa pitomá mu řekla, jestli nechce jít dál.
Mohl za to alkohol, dobrá nálada, nebo já nevím. Ale cítila jsem, že oba chceme to samé. A to jsme oba dostali. Bylo to rychlé a krásné. Tonda pak asi po dvou hodinách odešel domů za ženou a synem, ale slíbili jsme si, že si zavoláme.
A začali jsme se stýkat. Trvalo to asi rok. Bylo nám fajn, nic jsme si neslibovali, oba jsme byli zadaní a nechtěli na tom nic měnit, a když nad tím tak uvažuji, byla jsem to spíš já, kdo byl iniciátorem našich schůzek. Manžel naštěstí nic netušil, asi by ho ani nenapadlo, že bych mohla mít milence. On je moc hodný a věří mi.
Pak jsem otěhotněla, vím, že Tondovo dítě být nemohlo, používali jsme ochranu. Bylo to pro mě sice hrozné, ale s Tondou jsem se rozešla. On to chápal, ale přesto mi občas zavolal.
Rozchod
Když se narodila druhá dcera, naše kontakty jsem přerušila úplně. Ani jsem o něm nic nevěděla. Bolelo mě na něj jen pomyslet, byla jsem do něj hodně zamilovaná. Ale nikdy jsme spolu nemluvili o tom, že bychom se snad rozvedli a žili spolu. On o své rodině mluvil hezky i o ženě a já také nechtěla od manžela odcházet. Prostě jsme se museli rozejít my dva.
Další tři roky utekly jako voda. Na Tondu jsem téměř zapomněla, naštěstí jsem po celou dobu, co jsem byla doma s dcerou, o něm neměla žádné zprávy. Jenže necelé dva měsíce po návratu do práce mi zavolal, že by se se mnou chtěl vidět, že mi musí něco říct.
Chtěla jsem odmítnout, ale zároveň jsem byla zvědavá, co mi chce. Byla jsem přesvědčená, že my dva jako pár jsme dávnou minulostí. Přesto jsem se na něj docela těšila.
Začali jsme znovu
Tonda měl pro mě velké překvapení. Řekl mi, že na mě nemůže zapomenout, že sice respektoval mé přání náš vztah skončit, ale pořád věřil, že to nemůže být konec. A když jsem se tak dlouho neozývala, měl strach, že to opravdu myslím vážně. On ale prý beze mě nemůže být, chce jenom mě.
Dokonce se prý rozvedl, později ale přiznal, že to bylo vzájemné, jeho žena si prý někoho našla a jemu se to docela hodilo. Byla jsem v šoku. Tohle jsem opravdu nečekala. Nikdy jsem neměla pocit, že o mě tak stojí. Myslela jsem, že je se mnou jen kvůli těm hezkým intimním chvilkám, protože víc jsme toho ani nezvládli.
Uplynulo už několik měsíců a my se dál scházíme, je mi s ním fajn, těším se na každé naše setkání. Jenže on na mě hrozně tlačí, chtěl by, abych odešla od manžela. Chtěl by být stále se mnou, nechápe, že mám dvě malé děti, manžela, který o nás neví. A já ani nechci, aby se o nás dozvěděl.
Já ale vlastně nevím, co chci. Mám hodného muže, hezkou rodinu a také milence, kterého miluju. Chtěla bych to všechno, ale vím, že to nejde. Budu se ale muset rozhodnout.
Alena
Názor odborníka: Podívejte se do minulosti
Milá Aleno, dostala jste se do nesnadné situace a jste nucena se rozhodnout mezi manželem a přítelem. Zkusím vám položit pár otázek, které by vám mohly při rozhodování pomoci. Nechci „moralizovat“, kdo si neobul boty druhého člověka, těžko pochopí, v jaké situaci skutečně je.
Napadá mě, jestli jste někdy v minulosti řešila nějaké dilema a jak jste se tehdy rozhodovala? Co vám pomáhalo při rozhodování? Můžete podobnou strategii použít i nyní? Proč ano, proč ne? Koho všeho se vaše rozhodnutí dotkne a jak budou dotyční reagovat? Manžel, přítel, děti, vaši rodiče, tchán s tchyní, rodina přítele Tondy, kdo ještě? Jak budou fungovat vaše rodiny po rozdělení, jak budou fungovat děti? Kde a s kým vidíte sama sebe za rok? Dovedete si to do největších podrobností představit, kde, v jakém domě žijete, kdo tam je za partnera, jak je to s dětmi, kde pracujete, s kým se stýkáte, co vás a vaše okolí naplňuje radostí a štěstím?
Držím palce na dobré rozhodování.
Stanislava Ševčíková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 28. února 2016. Anketa je uzavřena.
