Před třemi lety jste v Show Jana Krause přiznala, že bojujete s nízkým sebevědomím. Platí to stále?
Jé, tak teď jste si naběhla (směje se), protože to je moje téma a musím ho tedy trochu rozvést. Je to důležité, protože bych moc ráda pomohla těm, kdo mají podobné starosti. Opravdu to totiž došlo docela daleko, takže bylo potřeba s problémem už něco udělat. Začala jsem zjišťovat, co pocit nízkého sebevědomí vyvolává, a zjistila jsem, že všechno vychází ze mě a z toho, jaké lidi pouštím do svého života. Měla jsem to nastavené tak, že ať se ke mně choval kdokoliv jakkoliv nepříjemně, tak jsem to snášela jen proto, aby „jako“ byl klid. A že na tom stejně určitě něco bude a že jestli chci, aby mě měli ostatní rádi, musím to přejít. Jenže ono se to ve mně pak „štosovalo“ a výsledek byl, že jsem si nevěřila už skoro vůbec v ničem.
Nakonec jste to překonala?
Chtělo to dost odvahy, ale udělala jsem zásadní krok. Lidé, kteří ve mně vyvolávali pocit, že jsem divná, když nemám dítě, že žiju s maminkou jak stará panna, že se rouhám, když chci ve své branži dostávat velké úkoly a něco dokázat, že když chodím málo do společnosti a nepiju alkohol, tak jsem nudná, že žiju neakční život a spoustu jiných, subjektivních blábolů, tak ty prostě museli z mého života odejít. Rozhodla jsem se, že se budu obklopovat jen těmi, kteří jsou ke mně laskaví, vedle nichž se cítím být výjimečná, kteří ocení, když se k nim chovám slušně, kteří mě podpoří, když na sobě makám, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem, nehodnotí mě, nemají potřebu řešit, jak žiju. No prostě ve mně nevyvolávají pocit, že je s mým životem něco v nepořádku.
A víte, co se stalo?
Jsem konečně svobodný člověk, věřím si a je mi jedno, co si o mně ti nesprávní lidé myslí. Je to velká úleva. Takže pokud má někdo podobné problémy jako já, přeji mu, aby dokázal udělat to samé.
Nejen u Jana Krause jste zmínila, že vás životem provází četba motivačních knih a sepisování předsevzetí. Nemyslíte, že někdy udělá lepší službu naslouchání vlastní intuici?
No jasně, že ano. Ale každý si k tomu musí dojít sám. Četla jsem motivační knihy a snažila se podle nich žít, protože slibovaly, že se mi změní život, který bude už jen šťastný. Jenže jsem nějak zapomněla právě na tu intuici, která mi „říkala“, že kdyby byl život pořád jen bez problémů a překážek, tak bychom se my lidi nikdy nedostali dál a výš. Známé rčení „chybami se člověk učí“ je tedy, podle mě, naprosto přesné.
Také jste bez skrupulí přiznala, že si osudově vybíráte špatné muže a že proto pořád zůstáváte sama. To jste nezažila ani jednu velkou lásku?
Zažila jsem několik lásek, ale jen dvě z nich byly, jak se říká, opravdové. Víte, já jsem říkávala, že si vybírám špatné muže a přitom jsem si je vůbec nevybírala, ale prostě přišli sami. Tedy ty dvě lásky mi do života spíš vtrhly (směje se). Miluju ten pocit, kdy vám to tak zvláštně šimrá v břiše... A nejen tam (směje se) a pořád se vám chce smát. Ale nechci mít někoho za každou cenu, jen abych jako nebyla sama! Vždyť je to šílený, jakkoliv kalkulovat, co se týče citů. Láska tě potká vždycky. Buď v podobě milujícího muže, dětí a vlastní rodiny, anebo v podobě lásky k životu a všemu, co k němu patří, i bez milujícího muže, dětí a vlastní rodiny. Vím, že lásku mám a rozhodně v mém životě nikdy nechyběla. A muž? Tak třeba už nějaký na cestě ke mně putuje...
Inklinujete stále ke stejným typům?
Ano, přesně tak, vždycky mě zaujmu stejné typy. Jsou hodní, inteligentní, mají smysl pro humor, mají rádi svoji práci, jsou velkorysí, jsou v pohodě, nenáladoví, berou mě takovou, jaká jsem, nechtějí mě vůbec měnit, jsou věrní a milují mě. Tak přesně k těmto typům inklinuji, ale je mi to prd platný, protože jsem ještě nikoho takového nepoznala. A jak muž mých snů vypadá fyzicky, to mě vůbec nezajímá, jen by měl být aspoň o kousek vyšší než já. A to přece není nereálné. (smích)
I já jsem si prošla změnou, říká Martina Randová |
Když vás budu citovat, někde jste doslova řekla, že vás chlapi nechtějí. Tedy ti, které byste chtěla vy. Je to opravdu tak, nebo to jen neumíte správně rozpoznat?
Ale to jsem se vyjádřila špatně, protože jsem to vůbec nemyslela tak, jak to vyznělo. Muži mě chtějí. Mám kolem sebe hodně skvělých atraktivních chlapů. Jenže pak přichází na řadu něco, co už má na starost moje tělo, co už neovlivním, tedy jak se říká chemie. Touha je pro mě moc důležitá, a když se nepřihlásí, vím, že mám jen dalšího dobrého kamaráda. (smích)
Proto, že jste nepotkala „pana Božského“, jste neměla ani děti?
Asi takhle, nepoznala jsem muže, se kterým bych chtěla strávit zbytek života a starat se s ním společně o naše děti. Jen jeden měl to štěstí, že jsem si to už dokázala trochu představit, jenže když jsem se probrala ze „snu“, zjistila jsem, že můj milý to opravdu jako velké štěstí cítí... ale s jinou ženou. (smích)
To vás muselo sebrat.
Přijala jsem to velmi statečně. Pár týdnů jsem pila hodně vína, plakala u smutných písniček a několik let jsem nechtěla testosteron ani vidět. To je hodně statečné, nebo snad ne?
Moderujete druhou řadu pořadu O 10 let mladší. Nejsou „vnějškové“ úpravy jen marnou hrou s časem?
Druhá řada pořadu O 10 let mladší se právě zaměřuje nejen na vnější efekt, ale i na psychiku účinkujících. Věnujeme pozornost příběhům našich „hrdinů“, které jsou někdy až neskutečné. Situace a okolnosti, které je přivedly do našeho pořadu, jsou hodně smutné. My je nejenom zkrásníme a omladíme, ale zároveň se s nimi o všech jejich potížích otevřeně bavíme a společně přicházíme na to, jak to změnit. Jsem přesvědčená, že těm divákům, kteří mají stejný problém, pomůžeme a navedeme je správným směrem. Navíc, pokud chcete zažít hodinu plnou emocí, připravte si kapesníky, protože to, co všechno naši účinkující vydrželi a dokázali, je opravdu hodně dojemné.
Není to úplně taktní, ale blíží se vám padesátka. Jak se s tím smiřujete?
Nevadí mi, že se mi blíží padesátka, protože uvnitř mi je krásných třicet. (smích) Ale přibývající roky docela řeším zvnějšku a nenesu to úplně nejlépe. Najednou jsem začala tloustnout, vrásky nabíraly na síle, víčka začala odpočívat, bradička se zdvojila, tvářičky nafoukly... No však to hodně čtenářek zná také moc dobře. Nechtěla jsem to nechat bez povšimnutí. A protože se znám z natáčení s úžasnou Martičkou Moidlovou, které patří klinika Laser Plastic, tak jsem ji prostě požádala o pomoc. Takže mi tato vynikající dermatoložka vyplnila vrásky na čele a Evička Dřevínková, vynikající plastický chirurg, mi dala do pořádku víčka. A jsem spokojená a vůbec se tím netajím. Když poznáte, co vám zvedne sebevědomí, tak to udělejte! Ale nezapomínejte, že nejlepší krém na světě je úsměv.
