Petr Pudil v rozhovoru pro Financial Times zmínil, že Kunsthalle Praha je “za téměř sto let prvním nově vybudovaným prostorem v centru Prahy, který je zasvěcen umění”. Odkazoval tím k Mánesu, který byl otevřen v roce 1928?
Ano, odkazoval k tomu, že v historickém centru Prahy od té doby nevznikla nová budova, která by byla věnována umění, tak jako byl třeba Mánes.
Byl pro Kunsthalle ve hře někdy jiný prostor než bývalá Zengerova trafostanice u zastávky Malostranská?
Já k projektu Kunsthalle přišla až ve chvíli, kdy bylo jasno, že to bude Zengerova trafostanice. Pudilovi mi ale prozradili, že o jiném prostoru neuvažovali, neboť právě akvizice této unikátní budovy byla momentem, který začal formovat vizi Kunsthalle. Bývalé trafostanice nebo elektrárny jsou v zahraničí místy, které se často proměňují v galerijní prostory. Třeba výhled z naší terasy má jistou paralelu s výhledem z budovy Tate Modern v Londýně.
 |
Kunsthalle se připravovala šest let. Jak přípravy v těch posledních dvou letech ovlivnila pandemie?
Především se prodloužily stavební práce a také se zdražovalo. Mysleli jsme si, že budeme mít půl roku rezervu před otevřením, ale realita byla jinde.
Když přijde na současné umění, panuje v Česku stále trochu ostych ze strany veřejnosti. Jsou tu snahy jej přiblížit, jak se k tomu hodláte postavit vy?
Současné umění je často vnímané jakou součást bubliny, do které mohou vstoupit jen vyvolení. My bychom chtěli, aby lidé začali vnímat současné umění jako partnera. Jedním z našich cílů je přinášet inspirativní zážitky i těm, kteří si k umění cestu teprve hledají. Chceme proto konkrétně odstraňovat bariéry různých druhů.
Například?
Třeba prostřednictvím výstavního a doprovodného programu. Chceme ukazovat umění v kontextu s jinými obory, zapojit návštěvníky více do dění v galeriích, aby se, budou-li mít zájem, mohli stát součástí galerijní komunity. K aktuální výstavě Kinetismus: 100 let elektřiny v umění máme třeba digitálního průvodce, ve kterém si návštěvník může zvolit prohlídku vizionářské nebo naopak hravé trasy. Jde si zkusit digitální graffiti, je tu prostor, ve kterém mohou rodiči s dětmi reflektovat, co viděli. Plánujeme různá společenská setkání nebo filmové projekce, chystáme kurzy umění, máme podcast, publikace… Způsobů je hodně. A abych nezapomněla – velkým lákadlem je samotné sídlo Kunsthalle. Architektonicky zajímavé místo, kam snad lidé budou chodit rádi i jen tak, na kafe nebo si prostě posedět.
Dokáže si na sebe Kunsthalle v budoucnu vydělat?
Provozní náklady v tuto chvíli odhadujeme na 60 až 100 milionů korun. Přesná částka se bude odvíjet od jednotlivých výstav. Nadace Pudil Family Foundation bude financovat provoz budov a náklady na pracovní tým. Během několika let pak počítáme tím, že z prodeje vstupenek, členství a dalších příjmů, dokážeme financovat výstavní činnost a vzdělávací program. Chceme se co nejrychleji postavit na vlastní nohy.
Už dříve jste uvedli, že stát o finanční příspěvky žádat nehodláte. Proč?
Jsme neziskovou a nevládní organizací, která si chce udržet nezávislost a nechce soupeřit s dalšími institucemi o už tak nízké příspěvky na kulturu a umění. Umožňuje nám to jistou svobodu a také menší administrativu.
Kunsthalle má 30 zaměstnanců – plánujete do budoucna tým rozšiřovat?
Třicet lidí je takové jádro, které se věnuje tvorbě a realizaci výstavního programu, restaurování a provozu sbírky, komunikaci, vzdělávání, administraci, financím, publikační činnosti a podobně… Máme tu ale ještě velkou skupinu lidí na částečný nebo poloviční úvazek - kustodi, recepční… Reálný počet lidí, který pro nás pracuje, je vyšší. Navíc chceme na projektové bázi zapojovat i další lidi.
Když to shrnete – kolik tedy celý projekt Kunsthalle stál?
Když vezmeme investici do budovy a rekonstrukci, tak ta se pohybuje okolo 850 milionů korun. Program pak vychází na 60 až 100 milionů ročně. Odvíjí se to od specifikace výstav.
Výstav plánujete šest až osm ročně – jaké další chystáte?
Další velká výstava bude věnována dílu Gregora Hildebrandta, který dosud neměl velkou institucionální retrospektivu. Vytvoří pro Kunsthalle i nová díla. Všeobecně pak chceme střídat tematické projekty a výstavy zaměřené na individuální umělce z Česka i ciziny. Usilujeme o dramaturgický balanc.
Nový prostor pro umění Kunsthalle Praha zahájil provoz velkou multimediální výstavou Kinetismus: 100 let elektřiny v umění. (18. února 2022)
Umělci, kteří u vás budou vystavovat si sami musí zajistit nějaké prostředky?
Od umělců neočekáváme, že by měli za výstavu jakkoliv platit. Když se výstava realizuje, tak za ni bereme organizační i finanční odpovědnost my. Je to přece jen součást našeho programu. Financujeme i výzkumnou fázi, abychom mohli vystavovat projekty inovativní, jež by bez poskytnutého času a prostředků nevznikly.
Oslovujete umělce sami?
Ano, máme třeba výzvy, kdy oslovíme několik umělců a chceme od nich návrh projektu. Jindy jdeme zcela konkrétně za jedním člověkem a diskutujeme o tom, co by se mohlo hodit a co je aktuální. Taky podporujeme rezidence v cizině, umělců i kurátorů. Chceme jim dovolit zkoumat a experimentovat, přičemž nečekáme, že to třeba hned bude mít výsledek. Výzkum má v umění svou významnou roli.
Který z českých umělců by pro vás byl zajímavý?
To teď nemohu prozradit. Pracujeme na několika variantách. Ale už třeba v rámci výstavy Kinetismus se někteří čeští umělci prezentují.
Někteří kritizují provedení rekonstrukce budovy Zengerovy trafostanice. Vy jste však postupovali v souladu s požadavky památkářů?
Každou takovou rekonstrukci provází kritické hlasy. To je normální a myslím, že v minulosti byly tyto hlasy silnější a stál za nimi nedostatek informací o daném projektu. My jsme rekonstrukci intenzivně konzultovali s památkáři a jejich požadavky jsme reflektovali. A to i když byly mnohdy velice náročné. Z našeho pohledu se rekonstrukce povedla a budeme rádi, když lidé přijdou a udělají si na ni názor sami.
Umění je na globální úrovni tvrdý byznys, říká Barbora Půlpánová |
Pak jsou zde protesty části umělecké obce, které vadí, že je Petr Pudil spojen se společností Mostecká uhelná. Že vydělával v odvětví neekologickém. Dostali jste se ke společné diskuzi?
Zatím ne. Trochu mě mrzí, že tyto debaty neprobíhají osobně. Pokud má někdo nějaké obavy či nejasnosti, jsme otevřeni jakémukoliv rozhovoru. Zasloužilo by si to trochu konstruktivnější a poklidnější jednání.
Některá média se musela omlouvat, že Petra Pudila spojila s podílem na trestněprávní činnosti nebo, že uvedla, že ke svému jmění přišel se jako účastník privatizace Mostecké uhelné společnosti.
My jsme ty redakce jen oslovili s předžalobní výzvou, kterou jsme chtěli upozornit na některé nepravdivé informace. Žádali jsme nápravu. To, že to umělecká scéna přijala jaksi vzrušeně, to už záměr nebyl. Já si obecně myslím, že hodně problémů pramení z toho, že zde koluje spousta nepravdivých informací a černobílých pohledů na věc. K uměleckému prostředí už ale prostě tvrdá kritika patří a všechny velké instituce na světě se s ní setkaly.
Nový prostor pro umění Kunsthalle Praha zahájil provoz velkou multimediální výstavou Kinetismus: 100 let elektřiny v umění. (18. února 2022)
V úterý se otevírá. Vstup do Kunsthalle je zdarma. V jakou návštěvnost doufáte?
Očekáváme více než 500 lidí denně a další na večerních akcích, ale jeden nikdy neví. My se každopádně těšíme a všechny zveme. Co se týče roční návštěvnosti tak doufáme v 200 tisíc lidí ročně. Ale je pravda, že to byl náš odhad před pandemií. Teď uvidíme, jaká bude realita.
Podle jakého klíče jste stanovili cenu vstupného a v jaký počet zájemců o vaše členství doufáte?
Chtěli jsme, aby byl zážitek z Kunsthalle přístupný co nejširšímu publiku a vstupné bylo srovnatelné se vstupným do obdobných institucí v Praze. Co se týče členství, tak k dnešnímu dni, tedy ještě před otevřením, máme už 500 mladých členů a 400 členů v dalších kategoriích.
Váš děda byl grafik, vaše matka hudebnice – měla jste sama ambice věnovat se umění?
Jako dítě jsem ráda tvořila a malovala. Nějaký talent jsem asi měla, dokonce jsem si myslela, že budu umělkyní, nakonec to ale dopadlo jinak. Vydala jsem se spíše ve šlépějích svého otce, který byl profesorem ekonomie. Ale jsem ráda, že tu lásku k umění, která mě provázela celý život, mohu naplňovat dál.
Pocházíte z Bulharska. Jaká byla vaše cesta do Česka? Překvapilo vás tu něco?
Je to zvláštní. Když jsem do svých třiceti žila v Bulharsku, tak jsem měla pocit, že jsem tam trochu cizinec a vysvětlovala jsem si to tím, že jsem asi víc Češka po mamince. Když jsem se ale přestěhovala do Česka, tak jsem si uvědomila, že ani tak to úplně není. Za to multikulturní prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, jsem velice ráda. Česko mě teď hodně inspiruje.
Nic vás neotravuje?
Víte, naučila jsem se vážit si i věcí, které nejsou perfektní. Určitě tu máte lepší silnice a lepší metro. A třeba i balanc mezi osobní a pracovním životě je tu jinde. Lidé jsou si schopni ponechat větší část svého soukromí pro sebe. Brání si ho. A na začátku jsem si hodně všímala taky jakési kultury perfekcionismu, který lidi vede k tomu věci hodně kritizovat a být kvůli tomu méně odvážní. Ale generalizovat je nebezpečné, lidé jsou různí a nic není napořád.
