A tak zvedla telefon a rozhodla se to zjistit.
„Trošku jsem se bála. Ujistila jsem se však, že alespoň na výtvarné scéně jsou lidé, kteří situaci nevidí černobíle,“ říká. Rozhodla se proto uspořádat charitativní salon, v rámci kterého se setkávají díla umělců nejen českých, ale i ukrajinských a ruských.
„Pro mě jsou po ukrajinských hrdinech velkými hrdiny také ti, kteří protestují proti režimu v Rusku. Ráda bych řekla, že je to Putinova válka, bohužel jsou ale ruské hlasy proti stále v menšině. Tím, že bychom zcela vyřadili nebo zakázali ruské umělce, bychom přišli o cenné protiputinovské hlasy, které by měly být slyšet,“ upozorňuje po dotazu, jak se jí dotkla výzva ukrajinského velvyslance Jevhena Perebyjnise k bojkotu ruského umění (resp. filmařů), kterou pronesl na Českých lvech.
V průběhu našeho setkání se Karpuchina opakovaně ujišťuje, zda její vystupování nepůsobí jako obhajoba Ruska či snad stěžování si.
Zmiňuje i další projekty, které se snaží pomáhat prostřednictvím umění.
„Jsme si společně oporou. Každý má jiný dosah, jiné klienty a v nabídce jiná díla,“ vysvětluje. Její charitativní salon našel své improvizované sídlo v jinak nevýstavních prostorách a kanceláři Karpuchina Gallery. Ukrajině už pomohl asi třemi sty tisíci korun. Peníze nákupčí posílají rovnou na účet Člověka v tísni. Galeristka pak umělecké dílo vydává na základě potvrzení.
„Snažila jsem se co nejvíce diverzifikovat nabídku, aby si díla mohli koupit naši zavedení sběratelé i lidé, kteří do galerie přijdou poprvé. Máme zde i levnější a menší práce v řádu tisíců korun,“ popisuje.
Otto Placht s obrazem Zelená transfuze
Zakoupené umělecké dílo, kterým se dá zároveň pomoct, může podle Karpuchiny v člověku zanechat nejen potěšení, ale stát se i jakousi připomínkou toho, že „jste v životě něco udělali správně a ještě vás to doma může těšit dlouhá léta“. S větší trochou nadsázky a ironie se to dá shrnout jako „hezká památka na hroznou věc“.
Pomáhat co nejdéle
Z českých umělců svá díla v rámci salonu nabídli třeba Krištof Kintera, Josef Bolf nebo Anna Slama a Marek Delong, kteří mají v galerii nyní zároveň i autorskou výstavu.
Z ukrajinských tvůrců svými díly přispěli Serhij Ďakiv, student malby na UMPRUM nebo Alexandr Martsynyuk, absolvent AVU (jeho dílo na fotce). Rusko na akci zastupuje Philipp Kolyčev, multimediální umělec, také absolvent AVU.
Alexandr Martsynyuk: Vzpřimovač
„Nacházíme se v hodně těžké situaci, kdy lidstvo opět čelí nepředstavitelnému zlu. Zároveň je to okamžik, kdy se sjednocujeme, zapomínáme na triviální egoistické potřeby a pomáháme lidem, kteří každou noc počítají sekundy do rána. Přispěním svého díla vyjadřuji solidaritu s ukrajinským lidem a zároveň se stavím do jasné pozice. Nehodlám se smířit se lží, násilím a jednáním s lidmi jako s objekty. Sláva všem, kdo se podílejí na tomto nelehkém boji, sláva Ukrajině,“ osvětlil Martsynyuk motivaci nabídnout své dílo do charitativního salonu. Pomáhat uměním Ukrajině by si Alexandra Karpuchina přála co nejdéle, dokud bude zájem umělců i sběratelů.
Rodinu přivézt nestihla
Ačkoliv je galeristka v Rusku v kontaktu spíše už jen s rodinou, sleduje z profesních důvodů i situaci na tamní galerijní scéně.
Alexandra KarpuchinaNarodila se v roce 1985 v Moskvě. O šest let později s rodiči odjela do Prahy, kde žije dodnes. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, navštěvovala Ateliér intermediální konfrontace Jiřího Davida. V roce 2016 založila vlastní galerii White Pearl Gallery. V současnosti provozuje Karpuchina Gallery v pražské Rybné ulici, kde došlo k prvnímu oficiálnímu nákupu uměleckého díla prostřednictvím kryptoměny. |
„Cenzura se tam galeristů dotýká dlouhodobě. Stávalo se, že se zavíraly výstavy pro svou údajnou nevhodnost. Politický tlak tam byl logicky cítit mnohem dřív, než tohle vypuklo. Minimálně deset let tam Vladimir Putin usilovně pracoval na tom, aby potlačil jakékoliv hlasy, které byly proti jeho politice. A bohužel se mu to povedlo,“ míní.
Z reakcí tamních galerií na situaci zmiňuje třeba konec činnosti jedné z největších soukromých výstavních institucí v Moskvě – Garáže. Svou činnost pozastavili s vysvětlením, že „nemohou podporovat iluzi normálnosti“.
„A pak je tu jedna menší galerie, má oblíbená, Anna Nova Gallery v Petrohradě, která sdílela práci Bioism mezinárodně uznávaného ukrajinského autora Aljoschi s podtitulem ‚stop insanity, seek for kindness‘. Ve své činnosti dále pokračují, podle komentářů v příspěvku se už ale i to považuje v Rusku za odvážné. Sledující jim děkují za svobodný projev názoru,“ popisuje.
Své příbuzné z Ruska chtěla Alexandra Karpuchina dostat do Prahy co nejdříve. Než se k tomu ale dostala, zjistila, že již odcestovat nemohou.
„A takové příběhy se množí, slýchám jich čím dál víc,“ uvádí. Sama přímo v rodině aktivní odpůrce protiputinovského režimu nemá. „Jsou staršího věku, s režimem samozřejmě nesouhlasí, ale často už jsou rezignovaní nebo mají strach něco změnit,“ vysvětluje.
„Teď to ve mně všechno skřípe. Upřímně jsem ve skrytu duše navzdory tomu, že jsem chodila na české a anglické školy, byla hrdá, že jsem z Ruska a že patřím k bohaté ruské kultuře. Teď mi to ale nějak nejde,“ přiznává.
Rodiče galeristky se rozhodli ze své domoviny odejít už roku 1991. „Ačkoliv perestrojka byla krokem k lepšímu, tak rozhodně nebyla, jak se česky říká, sametová. Otec byl proti různým věcem, tak raději řekl, že odejdeme a začneme znovu,“ vzpomíná. Nevraživost kvůli svému původu údajně v Česku občas pocítila, nikdy však příliš výrazně. „Možná spíše jako dítě. Jsem ráda, že se toho, co se dnes děje, se můj táta nedožil,“ dodává.
„Teď to ve mně všechno skřípe. Upřímně jsem ve skrytu duše navzdory tomu, že jsem chodila na české a anglické školy, byla hrdá, že jsem z Ruska a že patřím k bohaté ruské kultuře. Teď mi to ale nějak nejde,“ přiznává.
Alexandra Karpuchina
Jako stěžejní nyní vnímá hlavně vytrvalost. „Postupně těm hrůzným obrazům asi budeme přivykat. To otupění ale může být velice nebezpečné. Musíme být vytrvalí. A naučit se zároveň běžně fungovat i pomáhat,“ říká. A následně skoro jedním dechem opakuje: „Všechno, co zažívají Ukrajinci, je samozřejmě mnohem horší. Nechci se jakkoliv srovnávat s jejich situací.“
A pak mi ještě druhý večer po setkání přijde esemeska: „Děda s babičkou byli kozáci, dost pravděpodobně ukrajinského etnika… Doufám v další legitimní existenci Rusů. Snad to celé Putin nezničí.“ Slovo Putin jsem nahradila. Bylo tam jiné. Dosaďte si sami. A netřeba vysvětlovat proč.
