Prostá otázka na začátek – proč je potřeba pomáhat s nákupem umění?
Mnozí by si umělecké dílo rádi pořídili, ale vůbec netuší, jak na to – s čím začít, kam jít. Nechtějí se vydávat za galeristy sami, protože mají pocit, že do galerie nepatří. Nechtějí vypadat hloupě a ještě hůř – svým nákupem se spálit.
Jak velká je šance, že se spálí?
Nějaká pravděpodobnost tu je, pokud ale pracujete s odborníkem, je tu jasně daných několik parametrů uměleckého díla, které se dají poměrně dobře uhlídat a vypovídají o jeho hodnotě.
O jaké parametry jde?
Je dobré sledovat tři věci – jestli se vám dané dílo líbí a promlouvá k vám, jestli nějak vypovídá o době, ve které žijeme a jestli má investiční potenciál. A s tím může poradit nezávislý poradce nebo galerista. Právě ten vytváří cenu, ví jak má správně růst, jak se dílo zhodnocuje a podobně. Galerista má být vlastně takový hlídač cenotvorby. Samozřejmě mimo jiné.
Přesto se galeristy mnozí snaží obcházet a nakupovat přímo od umělce.
Je pravda, že Češi se mě často ptají, proč si nemohou koupit obraz přímo od autora... A já pokaždé odpovídám, že správné nastavení v takovém řetězci je takové, kdy galerista zastupuje umělce, se kterým se dohodl na určitých podmínkách. Mají pak jasně nastavená pravidla.
Umělci je za to odměnou rozvoj povědomí o jeho díle, čímž se zvyšuje pravděpodobnost, že se bude zhodnocovat v čase. To je výhodné pro něj i potenciálního kupce. Dobrý galerista mu dokáže zajistit výstavy, katalogy, propagaci, účast na veletrzích, jedná s institucemi a podobně. Pokud se mu podaří dostat umělce do institucionální nebo významné soukromé sbírky, hned jeho dílo nabývá na jiné hodnotě…
Kdy může z hlediska hodnoty nastat opačná situace?
Riziko hrozí, když cena umělce vylétne vysoko tak rychle, že jeho dílo reálně přestane mít kupce. Neprodává se… Často ale říkám, že pak sběrateli na zdi zůstane alespoň něco hezkého, pro umělce je to horší, může mu to zkazit kariéru.
Jsou umělci, kteří služby galeristy odmítají?
Jsou tací, kteří se rozloučili s galerií a dělají si vše po svém. V Česku je jich docela hodně a bez oficiálního zastoupení například fungují i umělci, jako je třeba Josef Bolf.
Mluví se o vlně mladých začínajících sběratelů umění, třicátníků a čtyřicátníků. Co je jejich motivací?
Pozoruji, že je je pro ně důležité, aby dílo, které si pořizují, nějak vypovídalo o současné době a jejích problémech. K tomu pak ještě silně vnímají, jak podstatné je ze společenské perspektivy uměleckou scénu podporovat. U mnohých je důležité i investiční hledisko.
Plná cena vašeho kurzu je 28 tisíc korun. To je pro mnohé částka, kterou si za 12, respektive 13 lekcí, nemohou dovolit. Kdo je tedy cílovou skupinou?
V tuto chvíli se na mě obracejí především lidé z byznysu. Tak od třicítky do padesátky. Jsou často z managementu větších firem, nebo naopak startupisti a zakladatelé nových firem. Takže ano, lidé, kteří si takovou službu mohou dovolit. Osobně si ale nemyslím, že by ta cena byla přemrštěná.
V Christie’s, kde jsem se starala o vzdělávací programy, se cena týdenního kurzu pohybuje okolo 50 tisíc korun. Účastí v půlročním programu pak samozřejmě naše spolupráce nekončí. Chci budovat komunitu lidí, kteří se budou nadále vídat v galeriích i na dalších akcích a pořádat pro ně zájezdy za uměním po Česku i do zahraničí.
Existuje nějaký rozdíl mezi sběratelem a investorem do umění?
Sběratel umění je někdo, kdo cíleně buduje sbírku a vnímá celospolečenský přesah své činnosti. Prvotní motivací investora pak je primárně zhodnocení díla v určitém časovém horizontu. I z takových investorů se ale nakonec často stávají vášniví sběratelé, protože jim umění změní život.
Jsou teď ve sběratelství nějaké trendy?
Začalo vznikat hodně sbírek, které jsou zaměřené na ženské umění, pak je také oblíbené africké umění. Je dobře, že to tak je, protože to jen dokazuje, jak podstatnou funkcí umění je reflexe dění ve společnosti. Na českém trhu to ale zatím tolik neplatí.
Mluvilo se o tom, že po pandemii možná dojde k menším investicím ze strany galerií do prezentace na veletrzích i do cestování obecně. Vnímáte to stejně?
Ano i ne. Podle globálních statistik příjmy galeristů z veletrhů činí až 45 procent. To je obrovské číslo, které jen tak online prodejem nahradit nejde. Upřímně – jak dlouho vydržíte u obrazovky a jak dlouho vydržíte pít šampaňské a korzovat na veletrhu?
Přesto tu ale asi nějaká hybridní forma prodejů bude pokračovat, ale spíše pro lidi z druhé strany zeměkoule. Teď mi třeba má spolupracovnice v Londýně říkala, že na blížící se veletrh Frieze v Londýně se američtí sběratelé obávají kvůli restrikcím cestovat.
Co omezení cestování kvůli tématu udržitelnosti?
I to se do trhu umění promítá. Lidé se začínají rozmýšlet, jestli má smysl letět deset hodin kvůli třem dnům stráveným na veletrhu. Hovořilo se kvůli tomu i o větší regionalizaci akcí.
Tolik pandemie a veletrhy – co ale pandemie a umění obecně. Kde vy vnímáte posun?
Pandemie napomohla dvěma věcem. Lidé začali znovu více vnímat umění jako vhodné uložení peněz v době krize, a také jak trávili více času doma, chtěli tam mít něco, co jim dělá dobře a příjemněji se s tím žije.
Divadlo či hudba tu měly přednost před výtvarným uměním, míní galeristka |
Několik let jste pracovala na vysoké pozici v ČEZ. Ve třiceti jste se pak rozhodla odejít do Londýna a ještě na stáž. To chce kuráž.
Samozřejmě to nebylo tak, že bych se ráno probudila a chtěla hned odjet pracovat do Londýna nebo snad přímo do Christie’s. Já jsem tehdy amatérsky malovala, celkem úspěšně jsem zastupovala jednoho umělce, a tak jsem přemýšlela, kde se toho můžu naučit víc a Česko se tehdy nejevilo jako ideální prostředí. A tak jsem se začala snažit získat v Londýně práci, až se mi povedlo dostat do Christie’s na program Work Experience.
Dá se z příjmů z takového programu v Londýně uživit?
Z této pozice určitě ne, naštěstí se objevila možnost další stáže a nakonec i ona pozice globální manažerky komunikace pro vzdělávání.
Jaká pro vás taková změna prostředí i z hlediska postavení byla?
Bylo to hodně nekomfortní, začínala jsem úplně odznova. Nemít v Londýně sestřenici a její podporu, tak nikdy neodjedu. Naštěstí pak kolegyním v tiskovém oddělení Christie’s přišly mé zkušenosti z energetiky zajímavé, tak jsme se vzájemně obohacovaly. Je to sice jiný byznys, umění a energetika, ale pořád stejné nástroje komunikace a PR.
Bylo vám při výběrovém řízení překážkou, že nemáte vysokoškolské vzdělání v umění?
Ne, protože to byla pozice v oblasti komunikace, ve které jsem zkušenosti měla. Vystudovaný mám úplně jiný obor, politologii. Myslím si, že dokázali ocenit mou univerzálnost, nadšení a ochotu se učit. To jsem koneckonců dělala ještě, než jsem odjela z Prahy. Absolvovala jsem při práci roční kurz v Národní galerii, takovou večerní školu, a pak také zmíněný týdenní kurz o trhu s uměním v Christie´s. Hodně věcí jsem si studovala sama, protože mě celý tenhle svět strašně zajímá. Myslím, že leckdy chuť a nadšení vykompenzují odbornost. Tedy alespoň po nějaký čas, než si ji člověk doplní.
Mnozí by si možná řekli, že mladá Češka se na takovou pozici jen tak nedostane.
To je typicky české uvažování. Navíc jsem v Christie´s nebyla jediná mladá Češka. Jim bylo jedno, odkud jsem nebo kolik mi je. Nejdůležitější bylo, že jsem se ve svých třiceti letech přihlásila na stážistickou pozici a v týmu jsem si rychle našla své místo. Dělala jsem věci nad rámec své pracovní náplně a to je zaujalo. Třeba jsem se starala o větší propagaci Christie’s v Česku. Mluvila jsem s vedením i o další propagaci společnosti ve střední a východní Evropě… S kolegyněmi z tohoto regionu jsme například také začaly pořádat akce pro sběratele.
S umělcem Tomášem Kurečkou na výstavě klauzur na Akademii výtvarných umění
Jak silná je konkurence s aukční síní Sotheby’s?
Samozřejmě jsme s nimi nemohli být moc v kontaktu. Na globální úrovni je PR nedílnou součástí byznysu a veškerých nabídek klientů, tudíž je tam velký konkurenční boj i v tomto ohledu. Kdo dostane zakázku, často závisí na komunikačních a marketingových schopnostech dané společnosti. Je to součástí tvrdých byznysových vyjednávání. Žádná „soft” věc.
Co si z takové práce člověk odnese?
Týmy, ve kterých jsem působila, tvořily z velké části ženy, což byla vítaná změna po práci v převážně mužském prostředí. Pochopila jsem tam, že je možné velice tvrdě pracovat v příjemném, otevřeném a lidském kolektivu. Šéfka na nás sice byla velice přísná, ale pak nám třeba ráda přinesla kafe.
Dá se říct, že energetika je tvrdší průmysl než byznys s uměním?
To nejde dost dobře srovnat, každé odvětví má svá specifika. Každopádně umění je taky velice tvrdý byznys, obzvlášť na této globální úrovni.
Zasáhl do vaší práce nějak brexit?
Christie je globální firma, takže se neustále řeší nějaký problém na různých trzích a firma je na to vybavená skvělými expertními týmy. Mě osobně brexit nezasáhl tolik jako covid… Ještě před pandemií totiž byla predikce vývoje trhu velice příznivá pro střední a východní Evropu, lidé z vyššího managementu na to začali slyšet. Chtěli jsme se prezentaci v regionu věnovat víc, pozornost však byla kvůli pandemii nakonec přesunuta úplně jinam.
Tak možná za pár let?
Doufám, ale v nejbližší době to zřejmě nebude.
Co váš osobní vztah k umění? Co vám doma visí na zdi?
Mám ráda figurativní malbu. Mám obraz od Tomáše Jetely, koupila jsem si nedávno taky dílo Adély Janské. Pro mě splňují všechny parametry, o kterých jsem už mluvila – ráda se na ně dívám, věnují se tématům, která jsou mi blízká, a jelikož třeba Adélu čeká velká výstava v New Yorku, její dílo má i velký potenciál zhodnocení. Dneska jsem si ale třeba vyzvedla malý obrázek, který jsem našla v antikvariátu a nechala si ho zarámovat. Umění je prostě návykové a nemusí být nutně drahé.
