Vzpomínky Genea Deitche vyšly ve Spojených státech amerických už v roce 1997 s podtitulem Skutečná lovestory jediného svobodného Američana v komunistickém Československu. Jestli byl Deitch opravdu jediným svobodným Američanem na československém území, nechme k dohadům historikům, není to pro vyprávění až tak zásadní.
Obal českého vydání
Co však zásadní je a v čem tkví výjimečnost celého příběhu, je něco jiného. Na období komunismu, pád želené opony i porevoluční dění totiž Deitch nahlíží pohledem muže, který se narodil v Chicagu s mrakodrapy v zádech. A to se se socialistickým Československem opravdu moc srovnávat nedá. Navíc jsou v knize vůbec poprvé k vidění návrhy Jiřího Trnky na zfilmování Hobita od J. R. R. Tolkiena. Režisér Peter Jackson tak rozhodně není prvním filmařem, kterého převod Tolkienova světa na plátno zajímal.
Studio v Oklahomě?
Stačilo málo a Gene Deitch, který v padesátých letech vedl jedno z nejúspěšnějších animátorských studií v New Yorku, nabídku producenta Williama L. Snydera letět do Prahy a navázat dobré vztahy se studiem Bratři v triku odmítl. A to hned ze dvou důvodů. Když mu tehdy ještě neznámý Snyder oznámil, že by mohl letět do Prahy, napadlo Deitche jako správného Američana nejprve malé městečko Praha v Oklahomě. A zděsil se. Když mu však producent vysvětlil, kterou Prahu má na mysli on, zděsil se ještě víc.
„Není to jeden z těch komunistických států? Tak tam rozhodně nejedu. V žádném případě,“ řekl Snyderovi do telefonu. Pak ale přišel ten nejsilnější argument záletného producenta: „Je tam taková kočka, vedoucí výroby, tu si zamilujete!“
A tak se měl za pár dní Deitchovi změnit život. Během hrkavého přistávání nad omšelou Ruzyní s občerstvením v podobě salámu a piva to tak ale rozhodně nevypadalo.
„Připadal jsem si jako na jiné planetě. V Praze to vypadalo tak, jak by si člověk představoval ‚starou Evropu‘,“ popisuje své první pocity po příletu, kdy okamžitě zamířil do hotelu Alcron, tehdejšího centra zahraničního československého obchodu. Rozený Američan navyklý všem výhodám demokracie a života ve svobodě si tak ale brzy musel pomalu začít zvykat na to, že koupat se bude jenom ve středu a sobotu (a to bude rád), místo velkého fláku masa mu na talíři přistane deset knedlíků a pořádnou kávu nějakou dobu jen tak neuvidí. Vesměs mu to však bylo jedno, láska ke Zdeně, kterou poznal ve studiu Bratři v triku, vše přehlušila.
Byla to možná právě čirá zapálenost pro práci a lásku, co Deitche uchránilo od zájmu tajné policie. „Pokud mě sledovali, pokud mi otevírali poštu, pokud mi odposlouchávali hovory, tak jsem o tom nevěděl – a dosud nevím,“ vysvětluje.
Za vším však podle něj primárně stály peníze. „Představoval jsem pro ně určitou hodnotu: moje práce jim přinášela dolary,“ píše. Na druhou stranu Deitch Státní bezpečnosti nikdy nedal záminku, aby se o něj důkladněji zajímala. Nepašoval sem zakázanou literaturu, nepřátelil se s disidenty, ani nevedl závadné řeči. Složitost situace však spočívala v něčem jiném – obě části jeho okolí, americká i československá, jej považovaly za špiona, agenta CIA. Proč by tu přece jinak dobrovolně byl, kladly si otázku.
Oscara má, ale nepřevzal jej
Pokoutné povídačky však naštěstí Americké akademii filmového umění a věd v roce 1961 nezabránily udělit Oscara Deitchově filmu Munro. O potlesk kolegů i děkovnou řeč ve světle reflektorů však Deitch přišel. Zaprvé byl v Československu a zadruhé jej zastoupil Snyder. Producent, který se Deitche neobtěžoval o úspěchu filmu zpravit ihned, jej totiž přihlásil do soutěže pod svým jménem.
„Přitom film vznikl v mém newyorském studiu ještě předtím, než se Snyder objevil na scéně. Adaptace námětu, zvuková stopa dialogů a grafické přípravy byly v mé režii a byla to také moje firma, která získala práva,“ píše Deitch. Dlouhé roky se tak musel spokojit pouze s kopií oscarové sošky. Ta pravá střežila Snyderův noční stolek. Ať už však došlo či nedošlo ke křivdě, přinesl Deitchovi Oscar hned několik úspěšných obchodů a mezi nimi i zakázku od studia MGM na seriál Tom a Jerry.
Ač v knize často padají jména filmových legend, jakými byli Jiří Trnka nebo Jiří Brdečka, je upřímně nejzajímavější sledovat Deitchovy úvahy o Československu a Češích obecně. A hlavně tu neochvějnou lásku k manželce Zdeně, se kterou se i po šedesáti letech dle svých slov cítí jako tehdy, když mu v zapadlé malostranské hospůdce dala malý řetízek, na kterém bylo napsáno I love you. Nemluvila tehdy ještě moc dobře anglicky, tak mu to raději chtěla ukázat.
