Tématem vaší knihy je česko-německá minulost. Dá se jí v Brně vyhnout?
Dá. Konkrétně povědomí o pochodu z Brna má moje generace velmi mlhavé. Že došlo k tak masivním excesům a že je u Pohořelic masový hrob, jsem se dozvěděla teprve před třemi lety. Byl to pro mě šok, a to jsem v Brně studovala. Nechci to zveličovat, ale myslím, že by se o tom mluvit víc mohlo a mělo.
Souvisí to nějak s historií, traumaty vaší rodiny?
Právě že ne! Ale bydlím v centru města, kde žila řada německých rodin, po válce vysídlených. Představovala jsem si: tady Němci žili, tudy chodili. Na fasádě domů jsou pořád vidět díry po kulkách.
Popisujete historii věrně?
Pokud možno ano, dodnes zůstává mnoho věcí neobjasněných. K těm jsem se snažila přistupovat z obou stran, objektivně. Řada pamětníků si pamatuje, že německým matkám brali čeští dozorci děti, házeli je do polí a ženy pak stříleli, když za nimi běžely. Pravda, nebo lety zveličená vzpomínka? Ludvík Vaculík podal roku 1995 trestní oznámení na neznámého pachatele, aby byla událost pochodu prošetřena. Skončilo to neurčitě: není možné potvrdit, kolik mrtvých bylo obětí násilností a kolik tyfu a úplavice, které řádily v Pohořelicích. Současní čeští badatelé se shodují na počtu 1 700 obětí, komunikativnější Němci uvádějí pět tisíc a ti militantní deset tisíc mrtvých. Můj román však rozhodně není příspěvek na téma: jak to doopravdy bylo.
Trasu pochodu jste si však prošla.
Chtěla jsem prožít okolnosti vyhnání tak, jak se mohly odehrát, v noci a s plným nákladem. Vyrazila jsem s naloženým kočárkem. Komorní akce se však v Brně rozkřikla a na sraz přišlo asi padesát lidí, i staří Němci. Bylo to napěchované emocemi.
Je postava Gerty skutečná?
Existuje rodina Schnirchů, její potomci žijí v Brně. Ale má kniha nevypráví konkrétně o této rodině. Mluvila jsem s mnoha pamětníky, kteří v Brně zůstali, četla korespondenci odsunutých. Jméno jsem si vybrala vlastně náhodně, ze seznamu odsunutých Němců.
Nesnažili se vás pamětníci nějak ovlivňovat?
Považovali mě okamžitě za důvěrnici, ale snažila jsem se zachovat si odstup, už jen proto, abych je výsledkem nezklamala. Navíc některé věci paměť zveličuje. Mnozí mi tvrdili, že při pochodu viděli na vlastní oči tisíce mrtvol, osázených kolem cesty. Tolik jich být nemohlo.
V názvu své knihy máte slovo vyhnání. Vnímáte tedy odsun jako křivdu?
Rozhodně považuji za chybu způsob, jakým odsun proběhl. Byl živelný a částečně motivovaný i touhou po německém majetku. Ale pokud by událost proběhla podle Postupimské dohody, nenamítala bych nic. Po válce tu Němce nečekala dobrá budoucnost. Na osudu jedné z německých žen ukazuji, že leckdy ke křivdě došlo. Ale leckdy zase ne.
