Vítězslava Kaprálová se narodila v roce 1915 v Brně a zemřela za války ve Francii. Byla múzou a studentkou Bohuslava Martinů, manželkou syna malíře Alfonse Muchy Jiřího, a hlavně ženou neuvěřitelného talentu. Hudbou žila a posouvala její dobové hranice. Své konzervativní profesory tím vytáčela, ale nakonec jí právě to pomohlo ke studiím ve Francii. Málokdo jí dokázal říct ne. Stejně jako všichni muži, které v životě potkala. S výjimkou jediného – jejího otce.
Chybí jí lidská tvář
Obálka knihy Vitka
Kateřina Tučková život Kaprálové vměstnala do dvou jednání. V prvním diváka seznamuje s dospívající Vítězslavou, Vitkou. Skáče z jejího dětství ke studiím na konzervatoři, od rodinných hádek k mileneckým setkáním, až se z toho režisérovi při zkouškách zatočí hlava. To by až tak nevadilo. Iritující je zkratkovitost, s jakou Tučková mladou Kaprálovou podává.
Je neustále veselá, sebejistá, plná energie a přitom rozhodná a nebojácná. Až se člověku před očima vybaví Nataša Gollová poletující před kamerou v prvorepublikových filmech.
Vitka ze začátku představuje tak dokonalý koncept feminismu, až je to protivné, a hlavně jí to ubírá na věrohodnosti. Lidštější tvář jí dodává až příchod Bohuslava Martinů na scénu. Její motivace, které byly do té chvíle záhadou, začínají nabývat na obrysech. Ano, asi je těžké promítnout do dialogů charakter Kaprálové komplexně, možná právě proto by ale bylo lepší držet se zvládnutého románového žánru.
Mucha byl mužem jejího života
Sílu začíná příběh nabírat v druhém jednání, kdy Československo obsazují německá vojska a Vitka žijící v Paříži zůstává oddělena od své rodiny. Najednou, zničehonic dospívá a přispívá k tomu i přítomnost Jiřího Muchy na scéně. Ten byl totiž navzdory obecnému přesvědčení skutečným mužem jejího života. Obecně jsou však muži ve hře spíše jakýmsi katalyzátorem děje, ve světle reflektorů od začátku do konce stojí Vitka a její touhy.
VitkaKateřina Tučková Host, 2018, 176 stran Hodnocení: 60 % |
Je dost pravděpodobné, že se brzy vyrojí hlasy kritizující jazyk, který Tučková ve hře zvolila. Zatímco v korespondenci hrdinové mluví dobově, v dialozích přecházejí k moderní češtině. Za to však autorku netřeba pranýřovat. I klišé typu „píšu muži rtěnkou adresu na ubrousek“ se dají přežít.
Navíc, Tučková do hry díky znalosti nejen brněnské historie promítá i dobové problémy a reálie. Ať už jde o nenávist k Židům nebo nezdravé uctívání Leoše Janáčka. Jen je to všechno taky zmíněno až moc okrajově, včetně setkání s Janem Masarykem.
V románu by to jednoduše všechno vyznělo velkolepěji a dravěji. Pak by teprve klidně mohla vzniknout divadelní hra.
