Melmoth je pro Sarah Perryovou třetím románem a přichází po úspěšném titulu Nestvůra z Essexu, který autorce přisoudil nejen uznání laiků i kritiky, ale také přezdívku novodobý Charles Dickens. Z viktoriánské Anglie se Perryová tentokrát přesouvá do současné Prahy a na gotické atmosféře znovu nešetří.
Umělci Prahu díky všudepřítomné historii a tajemné atmosféře milují, prý je velmi inspirativní. Platilo to i pro vás?
Ano, v Praze by se po týdnu rozepsal i autor s největším spisovatelským blokem. Jednoduchá práce to však nebyla. Své předchozí romány jsem zasadila do rodné východní Anglie, prostředí, které znám velmi intimně. To o Praze rozhodně říct nemůžu, a nemohla bych, ani kdybych tu žila dvacet let. Zbyla mi tedy jediná možnost, psát o ní z pohledu okouzleného cizince, respektive cizinky.
Obálka knihy Melmoth
Takže perspektiva Čechů ani nepřicházela v úvahu.
Všechno by to byl „pokus o český pohled na Prahu od jedné Angličanky“. To by se vám nelíbilo, protože by bylo jednoduché rozeznat, že taková Praha ve skutečnosti není. Pro hlavní hrdinku Helenu Franklinovou, stejně jako pro mě, je to město úžasné, neznámé i strašidelné zároveň a já doufám, že čeští čtenáři to pocítí také.
Co vás vlastně k Česku přivedlo?
Jako malá jsem byla trochu posedlá Mou vlastí od Bedřicha Smetany, pořád jsem si hrála Vltavu na piano. Nevěděla jsem však tolik o České republice jako spíše o Čechách - Bohémii, kraji velmi odlišném od nudných britských ostrovů. Zemi plné básníků, kde lidé žijí ve starých městech, povídají si u večeře, filozofují a kouří. Když jsem pak plánovala napsat Melmotha, věděla jsem, že nechci zasazovat příběh znovu do východní Anglie. Že potřebuji jiné místo s gotickou architekturou a atmosférou. Až najednou přišla výzva na literární rezidenci v Praze. Dostala jsem byt hned vedle Národního divadla, dívala se na Vltavu... Dodnes nezapomenu ten první moment, kdy jsem se vyklonila z okna, zapálila si cigaretu a na notebooku poslouchala Smetanu!
O Česku jste tedy rozhodně věděla mnohem víc než průměrný cizinec, přesto to musela být náročná historická a společenská rešerše.
Bylo pro mě zvláštní ocitnout se najednou v krajině, která tolikrát překreslovala své hranice, zvykala si na cizí jazyky i vlivy. Británie je v tomto slova smyslu od pradávna velmi izolovaná, teď možná ještě více než dřív. Taky jsem netušila o poválečném odsunu Němců, to jsem se dozvěděla až při návštěvě Terezína. Rychle mi došlo proč. Často se na historii díváme raději černobíle, určíme si hrdiny, zrádce a u toho zůstaneme. Jenže život ani lidé nejsou černobílí a o tom Malmoth je. Lidé se nerodí jen hodní nebo zlí. Rodí se různí a někteří z nich bohužel v životě katastrofálně selžou. Nehledě na jejich původ nebo jazyk. Ten za to nemůže.
Téma holokaustu se v knihách objevuje často jako hlavní motiv, u vás je spíše mezi řádky. Proč?
Někdy mi přijde, že se holokaust používá skoro jako marketingový tah. Nakladatel zmíní na obálce knihy Osvětim, což zvyšuje prodeje a nikdo už pak neřeší, jestli se autor opravdu zvládl s tak náročným tématem vypořádat zodpovědně.
RECENZE: Kdyby Dickens vstal z mrtvých, v Sarah Perryové by měl konkurenci |
Psát o zlu může být pro spisovatele velmi náročné. Musela jste se někdy zastavit, nadechnout se a připomenout si, že svět není jen špatný?
Musím přiznat, že napsat Melmotha bylo těžké. Měla jsem tehdy zdravotní problémy, brala hodně léků na bolest i sedativa (což ale nakonec možná pomohlo k tomu, abych nebyla tak ve stresu). Skutečně to ale byla první kniha, která mě při psaní děsila. Probouzela jsem se v noci a byla přesvědčená, že u mě v ložnici stojí Melmoth. A to i když jsem rozsvítila a viděla, že se bojím jen hromady oblečení. Někdy se mi to stává ještě teď...
Tak snad si v příští knize naordinujete trochu víc klidu. Pracujete na něčem?
Ano a díky bohu se to od Melmotha hodně liší. Pořád to bude trochu gotická kniha, tentokrát však nemám vůbec žádný zájem na tom, aby byla strašidelná. Hodlám se v ní zabývat astronomií, což je pro mě jako amatérského astronoma velká zábava.
