RECENZE: Tady máš soudničku, ať je v tom kus Žižkova a nějaký cákanec krve!

Po Krvavém Bronxu je tady Krvavý Žižkov! Druhá kniha z produkce brněnského nakladatelství Druhé město, která si vzala za výchozí bod specifickou lokalitu, spíš okraj než centrum, a jako žánr pak povídku. Někdy kriminalistickou, někdy psychologickou, jindy mysteriózní a ještě jindy pak třeba trochu hororovou.

Novinka sebrala pod jednu střechu čtrnáct autorů – od Simony Bohaté a Petry Hůlové přes Radku Denemarkovou po Jakubu Katalpu nebo Miloše Urbana –, kteří se utkali po svém s jasným zadáním. Tady je výstřižek z novin, soudnička z přelomu 19. a 20. století, a rozepiš ji do povídky; ať je v tom kus Žižkova a nějaký ten cákanec krve!

Jenže tohle je od počátku trochu problém. Zaprvé: Proč vlastně „republika“ Žižkov, proč ne z Prahy a okolí minimálně stejně svébytné a nosné, ne-li ještě pozoruhodnější lokality, jako Josefov, Staré Město, Smíchov, Karlín anebo Košíře? A zadruhé: Když už Žižkov, proč tady nejsou spisovatelé současné české literatury, kteří mají s touhle čtvrtí dlouhodobě co do činění, minimálně fakt, že tady žili nebo žijí, jako Irena Dousková, Stanislav Komárek, Emil Hakl, Patrik Ouředník? Anebo Zuzana Kultánová, která ve své novele Augustin Zimmermann zpracovala na výbornou snad nejohavnější mord, co se kdy v těchhle končinách odehrál – čtyřnásobnou vraždu vlastních potomků a sebevraždu k tomu?

RECENZE: Krvavý Bronx vypráví o Brnu přesvědčivě, Praha se krčí v pozadí

Možná je ale důležitější jiná odpověď: Kdo napsal pro Krvavý Žižkov co, a jak se mu to povedlo. Těch čtrnáctero povídek má společné jedno: Žižkov je v nich maximálně jako kulisa, samotné příběhy by se mohly odehrát kdekoli, třeba v Brně. Specifickou atmosféru kopcovité čtvrti, bohaté na zeleň, hospody, hřbitovy a ještě před půlstoletím taky na dominantní starou zástavbu, sledují autoři minimálně. Víc jdou po zápletce, vesměs tragické – stejně jako je většinou tragické finále. Jenže ani tohle není nic typicky žižkovského: sociální okraj, bída a hlad, nemoci a smrt, psychické i fyzické strádání, alkoholismus a zoufalství pouličních holek – toho byly na přelomu předminulého a minulého století plné všechny ty výše jmenované čtvrti, co dneska skládají „velkou“ Prahu. A jistě nejen ty.

Krvavý Žižkov

70 %

autor: kolektiv, autorů, Martin Rainer (ed.)

nakladatelství: Druhé město

Na té antologii je vlastně nejzajímavější, jak se autoři vzpírají zadání, jak si prosazují navzdory vymezenému rámci svou, jak svým rukopisem tu výchozí novinovou soudničku válcují. Anna Bolavá vzala do kola další „divnou“, vychýlenou postavičku; Sylva Fischerová předvedla opět žonglérské číslo s odstíny mluvené řeči; Markéta Pilátová znovu prošpikovala realitu mysticko-mysteriózními prvky; Jaroslav Rudiš přihodil do své sbírky další „storku“; Jiří Padevět vytáhl na světlo další malý osud, rozdrcený pod koly velkých dějin. Nejpřekvapivější povídky jsou zřejmě ty, kde autor najednou píše jinak. Třeba Lucie Faulerová. Ta nechala ve své novele Smrtholka zmarnit kde co: postavy, příběh i samotnou řeč. Ale v Krvavém Žižkově nabízí překvapivě happy-end, výchozí tragédii přelije do finální grotesky.

Nakonec ta kniha není ani moc žižkovská, ani moc krvavá. Vizitkou je spíš pro autory než pro editory. Devatero českých spisovatelek a patero spisovatelů, co se tady sešli, totiž říkají docela přesvědčivě: Jsme tady. Každý za sebe, každý po svém. A příště zvládneme klidně Krvavou Ostravu!