Projde kolem. Jako by vycítil, že nás zaujal, zamíří rovnou k nám na parapet. „Můžu si přisednout?“ ptá se americkou angličtinou. A začne vyprávět. Evidentně si chce povídat, ale není vlezlý ani nemá pouliční odér. Hlavně má neskutečné charisma a nakažlivý optimismus, který z něj čiší od prvního slova.
Tvídové sako doplňuje stylová helma, pod ní má ukryté delší šedivé vlasy. Cyklopoustevník Spojených států evropských cestuje po Evropě už dvaadvacet let. Jen s bicyklem a pár nezbytnostmi v tom, co na něm odveze.
„Jezdím podél řek, sem a tam. Někde zůstanu déle. Odkud jste? Z Česka? Praha je fantastická. Naposledy jsem tam dojel od Lince, přes Vyšší Brod, Český Krumlov...“ popisuje osmapadesátiletý filozof z Bostonu. Opravdu filozof vzděláním a profesí, ne pouliční mudrc na útěku před sebou samým. „Jsem Nelson, mám i jiné jméno, ale to znají jen někteří,“ říká a vypráví svůj příběh.
Před víc než dvěma dekádami dorazil do Evropy a už tu zůstal. „Začínal jsem a měl velké náklady, cestoval jsem draze. Postupem času se to obrátilo, cestuji hodně a neutratím nic. V Česku máte lahve zálohované, že?“ naznačuje svůj byznysmodel.
„Byl jsem všude, častokrát. Ale nebyl jsem třeba v Pobaltí. Směrem k Rusku se mi jet nechce,“ povídá. Smyslem jeho putování nejsou sportovní výkony. Je to opravdová pouť, na které potkává lidi, poznává různá místa. Poutník a poustevník dohromady.
Ale není to obejda. Oblečen je ve stylu omšelého gentlemana, pod sakem má košili, k tomu festovní kožené kalhoty, které toho očividně už hodně zažily, jsou rozpraskané a rozedrané. Na rukou má pracovní rukavice, ty vydrží víc než fajnové cyklistické. „Všechno jsem objel na tomto jediném kole. Všechno si na něm opravím, je skvělé,“ ukazuje na bicykl, na kterém v šeru pouličního nočního klubu v posprejovaném Neustadtu není poznat, jestli je fakt starý, nebo jen retro.
Nelson v drážďanském Neustadtu
„Být filozof je nejlepší práce. Čtete si, povídáte. Druhá nejlepší práce je zahradník,“ přemítá s nadšením. Povídá nám o Kantovi, zmíní i Patočku. Není to blábolení vyřízeného bezdomovce. „Abych mohl cestovat takovým způsobem, neexistuje u mě žádný alkohol, žádné cigarety,“ říká muž s mladistvým úsměvem, sršící optimismem a uvolněností člověka, kterého nic netíží.
Vypráví o daních („máte je tu v Evropě strašně vysoké“), politice („Madeleine Albrightová byla z Československa, byla skvělá“) a Spojených státech evropských. „Proto tu máte všechno tak drahé, když má každá země svou vládu a svoje zákony, v Americe stačí jeden prezident a jedny zákony,“ říká. Má obrovský přehled, je kultivovaný, nenajdete u něj ani náznak nervozity nebo vyšinutí, které si lidé z pobytu na ulici nebo v jeskyni často odnesou.
„Byl jsi za ty roky někdy zpátky v Americe?“ ptám se. „Nebyl, jsem tady a poznávám vaše Spojené státy evropské,“ odpovídá neurčitě. Pas má dozajista dávno propadlý, na mobilní telefon nebo emailovou adresu ho netipujeme, neptáme se. Ten poutník proplouvající moderním světem na starém kole vypadá, jako by ho tu zapomněl analogový čas. Stále víc jsme Nelsonem fascinováni. A asi navždycky mu budeme závidět.
Zkoumavě si nás prohlíží a jako by do nás viděl, tipuje, co jsme zač. Dost to sedí, shodneme se pak. Byla to taková psychosociální analýza za deset minut v jednu v noci v kulisách drážďanské ulici s pařícími turisty a domorodci.
„Chceš lahve na vrácení?“ dopíjíme pivo a míříme se uložit ke spánku. „Není třeba. Užijte si to. Dobrou noc,“ mává Nelson. Jak se vlastně jmenuje a jestli se nám to všechno jen nezdálo, si nejsme jistí. Každopádně na toho cyklopoustevníka, který na své staré herce proplouvá moderním technosvětem, jen tak nezapomeneme. Když ho potkáte, pozdravujte ho.
