Během studia psychologie si Kristýna Tronečková uvědomila, že se neustále zkoumá, co je s člověkem v nepořádku, místo aby se v lidech podporovalo to dobré. Rozhodla se tak propojit dvě záliby – cestování a psaní – se studiem a vydala se za hranice hledat podstatu štěstí.
Myslíte, že štěstí je teď ve společnosti žádané téma?
Čím dál tím víc. Jsme ve fázi, kdy se svým materiálním zajištěním nemusíme každý den bojovat o přežití. Soustředíme se na sebe a své štěstí.
Fotogalerie |
Netkví však největší problém právě v neustálém řešení vlastní spokojenosti?
To je zajímavá myšlenka. Je pravda, že u nás, na Islandu i v Izraeli se klade velký důraz na individuální štěstí. V Bhútánu je naopak velmi silný koncept komunitního štěstí. Lidé se tam nechovají jako individualisti, jednají za společnost. Ohlíží se na to, co je dobré pro ně i jejich souseda.
To musí být pro člověka, který vyrostl v Česku, celkem šok.
Ano, ale v pozitivním slova smyslu. Kdyby Bhútán neexistoval, musela bych si ho vymyslet. Tak milé a laskavé lidi jsem nikde jinde nepotkala.
Jaké jsou zážitky z jiných zemí?
V každé zemi je nějaká dominantní síla. Bhútán má sílu ducha, tamní obyvatelé se běžně modlí hodinu denně. V Izraeli panuje velká síla mysli, lidé jsou tam otevření a inteligentní. Na Islandu je to naopak příroda, ze které lidé mohou čerpat sílu. Existuje tam obrovská dynamika a člověk se na ni musí naladit. Navíc jsou tam velmi tolerantní. Ty věříš ve skřítky? Tak si klidně věř. Jsi homosexuál nebo muslim? Tak buď.
Nehraničí to někdy až s ignorancí?
Ne, když se tam stane průšvih, postarají se. Stalo se mi, že jsem zastavila na kraji silnice a dívala se do mapy, kam dál jet. Za okamžik už u mě přibržďovali Islanďani a ptali se, jestli chci s něčím pomoct.
Obálka knihy Cesty za štěstím
Nepocítila jste v tu chvíli klasickou českou podezřívavost? Co tím asi sleduje, že mi pomáhá?
Na Islandu ne, ale zažila jsem to třeba v Turecku nebo v Nepálu. Je to dáno asi prostředím a povahou jednotlivých národů.
Zmiňovala jste dominantní síly. Co je českou silou? Humor?
Možná. Je pravda, že když jsem studovala v Norsku, měli jsme předmět mezikulturní komunikace. Učitel chtěl, ať řekneme, z koho si nejčastěji děláme jako národ legraci. Norové mluvili o Švédech, Francouzi o Angličanech a my Češi? My jsme jim řekli, že si nejradši utahujeme sami ze sebe. Divili se.
Myslíte si, že můžete českou náturu jednou knihou proměnit?
Samozřejmě že ne. Každý musí začít u sebe. Já jen otevírám obzory. Chtěla bych ukázat, že se dá žít i jinak. Možná by stálo za to přinést sem trochu bhútánské mentality.
Cesta do Bhútánu je finančně náročná. Není to při hledání štěstí trochu paradox?
Pro turisty je to 250 dolarů na den čili to není úplně málo. Chrání se tak a regulují množství turistů.
