Klasikové to mají těžké v celém světě, ale v české literatuře obzvlášť. Každý druhý průměrný absolvent střední školy má dojem, že povrchním nastudováním jedné otázky k maturitě dílo toho kterého autora jednou provždy zvládl a není třeba se jím po zbytek života vůbec zabývat, natožpak jeho práce číst. Pár základních fakt stačí pro jakoukoli diskusi libovolné délky, neboť většina jejích účastníků je stejně vědomostně a zpravidla i názorově vybavena.
Mírná pochvala a nepochopení
Karel Čapek (1890–1938) patří k těm „postiženým“, o nichž se obvykle utrousí mírně pochvalné slovo. A dodá se, že většina jeho děl byla úzce svázána s dobou a k dnešku mají co říct jen jako studijní materiál o předválečné společenské situaci, tehdejších myšlenkových proudech – často zmiňován bývá autorův z gymnázia namemorovaný „pragmatismus“, aniž by často mluvčí přesně věděl, co tento filozofický proud znamená. A přidáno bývá pár nonšalantně pohrdlivých slov o povrchnosti a plakátovosti jeho posledních děl.
Čapek přímo do vašeho uchaStáhněte si audioknihy Karla Čapka jako mp3 a poslouchejte na cestách. Ideální pro všechny školáky s nechutí k povinné četbě. |
Zajímavá situace pak může nastat při setkání třeba se sečtělým a vzdělaným cizincem, zdaleka nejen literárním vědcem, ale prostě pozorným čtenářem, který je schopen Čapka definovat z úplně jiné, u nás vlastně podceňované strany. Kupříkladu jako jednoho ze zakladatelů evropské science fiction.
Edice Česká knižnice, kterou připravuje nakladatelství Host, si vytkla za cíl připomínat opomíjená velká díla české literatury, a to od nejstarších časů až do dvacátého století. Z nedávné doby připomeňme vynikající třídílný výbor z celoživotní básnické tvorby Vítězslava Nezvala. Z Čapkova odkazu už v roce 1998 v této edici, když ještě spadala pod Nakladatelství Lidové noviny, vyšla jeho románová trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život.
Nyní přišla řada na výběr jeho dramatické tvorby. Svazek Tři hry obsahuje dramata ze tří Čapkových tvůrčích období: Loupežník (1920, první verze však už 1911), RUR (1920) a Bílá nemoc (1937). Editorem knihy, který ji také opatřil doslovem, je literární vědec Jiří Holý.
Nejhranější je Loupežník
Nejstarší a také zřejmě – i ve své době – nejméně kontroverzní zde uvedenou hrou je Loupežník, kterého Čapek rozepsal ještě před první světovou válkou s bratrem Josefem, po válce se k němu vrátil a text výrazně doplnil. Podle editora se kupodivu jedná o nejhranější Čapkovo dílo na českých jevištích. Konflikt mládí a stáří (ale třeba i konformismu a jeho opaku), samozřejmě zásadně kolorovaný motivem lásky, je nadčasovým tématem.
Paradoxně z dnešního pohledu hra přece jen tolik neoslovuje, na rozdíl od dvou utopických dramat, která sice vznikla z dobových popudů, ale mají mnohem širší dosah, zasahující i dnešní dobu.
V případě RUR je nejčastěji zdůrazňováno slovo „robot“, které se zde, inspirováno autorovým bratrem Josefem Čapkem, objevilo poprvé a přešlo do světových jazyků. Podstatné však je, že jde o čapkovskou verzi motivu umělého člověka, který se v literatuře objevoval už staletí před ním. Jiří Holý připomíná Homunkula v Goethově Faustovi i Golema vmnoha literárních zpracováních a zdůrazňuje, že RUR „varuje nejen před bezduchým kapitalismem, ale i před revolučním komunismem a všemi dalšími idejemi, které ztrácejí lidskou míru, mravní odpovědnost a tradiční hodnoty lidské duše“. Holý poukazuje na to, že „Čapek vtiskl utopickým a fantastickým látkám nový rozměr. Dokázal je spojit s otázkami obecného dosahu, které vyrostly z krize osvícenskoracionálního světa. Proto stojí spolu se Zamjatinem ajeho románem My z roku 1920 na počátku mnoha dalších děl na toto téma (Witkiewicz, Huxley, Orwell, Clark aj.).“
Teroristický pacifista
„Galén béře do svých rukou rozhodování o životě a smrti, ale to činí dnes i jiní a nemají k tomu často jiné legitimace než tu, že v jejich rukách jest více revolverů. Pokud mne se týká, přiznávám, že snesu dosti klidně pohled na teroristického pacifistu v době, která se hemží teroristickými imperialisty,“ napsal po premiéře Bílé nemoci, patrně světově nejslavnějšího – a z kritického i dobově-společenského hlediska i nejkontroverznějšího – Čapkova dramatu, Ferdinand Peroutka. Myšlenka jednoznačně formulovaného protiválečného díla nemůže být uchopena lépe. I kvůli ní je dobré z díla jednoho z nejdůležitějších českých spisovatelů minulého století alespoň občas pomyslně sfouknout prach.
