Sir John Eliot Gardiner je živá legenda, zakladatel slavných souborů pro interpretaci barokní hudby. Naše publikum ho zná i díky spolupráci s Českou filharmonií. Jako mnozí hudebníci, kteří vzešli ze světa staré hudby, i on postupně začal využívat tyto své zkušenosti a ozvláštnil jimi díla 19. i 20. století (včetně oper Leoše Janáčka).
Nicméně to, co vykonal pro barokní hudbu a speciálně pro Johanna Sebastiana Bacha, je měřítkem samo o sobě. Ukázal to čtvrteční koncert v Rudolfinu, na němž Gardiner provedl čtyři Bachovy duchovní kantáty se svými ansámbly English Baroque Soloists a Monteverdi Choir, které vede, obměňuje a udržuje ve špičkové kvalitě už několik desítek let.
Gardiner je podle různých svědectví nekompromisní samovládce. Jeho nesmlouvavost se očividně projevuje v takových detailech, jako je důraz na naprosto dokonalou německou výslovnost. Možná, že ani rodilí Němci by nepoznali, že Bacha zpívali Angličané či Američané. Člověk najednou slyšel, k čemu má němčina souhlásky - každá nějak zvýrazňovala obsah.
Všichni sólisté byli vlastně členy sboru, a protože se postupně střídali, nebylo snadné je všechny jmenovitě identifikovat, dokonce ani s pomocí výčtu jmen v tištěném programu. Nicméně podařilo se to aspoň v případě afroamerického kontratenoristy jemného hlasu a niterného projevu Reginalda Mobleyho. Ani jeho, ani žádný další výkon nebyl pěvecky efektní ve smyslu virtuozní oslnivosti, ale o ni u Bacha ani nejde, klíčová je výpověď a ta tu byla, tak mohla tato hudba znít v době svého vzniku. Gardinerův Bach ostatně není ani tak hloubavě analytický jako spíše až tanečně pružný a hybný. Zprostředkovává radostnou naději ve sdílené spiritualitě. Gardiner je autokrat, ale ví, co a proč dělá. A má pravdu.
Housle místo varhan
Dojmy z Gardinerova Bacha, jakož i z dřívějšího hostování Royal Concertgebouw Orchestra s Danielem Gattim ovlivnily i výsledný pocit z pátečního koncertu Varšavské filharmonie a dirigenta Jacka Kaspszyka v Obecním domě. Jistě, každý den není posvícení, ale u Pražského jara nelze slevovat. Ale páteční koncert v Obecním domě jakoby měl jen první polovinu a to ještě díky zvědavosti na světovou premiéru nové skladby Michala Nejtka.
Ten je známý i svými přesahy do jazzu či spoluprací s The Plastic People of the Universe. Ale přibližně dvacetiminutové dílo Ultramarine, podle textu v programu inspirované poezií amerického autora Raymonda Carvera, na první poslech nepřipomíná nic, čemu se říká crossover. Podtitul Songs in the Distance ji asi vystihují nejlépe - působí jakoby „z dálky“. Pomalá, klidná až mystická hudba, na první poslech až nenápadná, na ten druhý sofistikovaně využívající zvukové možnosti a barvy orchestru.
Jestli by více nevynikla v jiném podání, toť otázka, k níž opravňoval i následný průběh večera. Koncert po housle a orchestr č. 2 Karola Szymanowského z roku 1933 se u nás nedá příliš často slyšet. Je to skladba, která neurazí milovníka tradice a nenadchne příznivce odvážnějších postupů – a naopak. Houslista Boris Brovtsyn ji naplnil velkou energie téměř ve stylu romantického koncertu. Do historie se však více zapíše neobvyklým přídavkem z hlediska volby skladby i její délky – zahrál totiž transkripci Bachovy slavné Toccaty a fugy d moll. Poslouchat místo varhan lkající housle byl docela šok. Nic proti aranžím, ale nesmějí dílo zbavit původního účinku. A to se stalo.
Mahlerova Symfonie č. 4, jež vyplnila druhou polovinu, patřila k nejnudnějším provedením hudby tohoto skladatele, jaké se u nás daly slyšet. Málokdy šlo tak krátce po sobě sledovat rozdíl mezi odehráním not a jejich interpretací. Zatímco Gatti a jeho hudebníci byli přesní, ale noty jim sloužily jako základ pro vlastní hudební výpověď, Poláci hráli noty, které nic nesdělovaly. Chyběla skutečná dynamika, agogika, tah kupředu. Orchestr sám o sobě není tak špatný, vina tedy byla spíš na straně dirigenta, jemuž hudba usínala pod rukama a on ji nedokázal probudit. Sopranistka Slávka Zámečníková v sólovém partu předvedla pěkně zbarvený hlas, ale ani v jejím výrazu nemělo Mahlerovo líčení nebeských radostí žádoucí půvab. Možná, že s jiným dirigentem nebo i orchestrem by se rozezpívala k lepšímu výkonu.
Kdo byl Kabeláč
Sobotní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu naopak ukázal, jak schopný dirigent dokáže probudit k životu různé skladby. Marko Ivanović je na české scéně možná poněkud ve stínu jiných kolegů, ale rozhodně umí s orchestry pracovat. Prokázal to hned v doprovodu k cyklu Richarda Wagnera Wesendonck-Lieder (Písně na texty Mathildy Wesendonckové), které zazpívala švédská mezzosopranistka Katarina Karnéusová. Její plný, technicky dobře vedený hlas se nesl do hlediště, rozpínal se a dodával písním na intenzitě.
Perlou večera byla Symfonie č. 6 „Koncertantní“ od znovu objevovaného českého autora 20. století Miroslava Kabeláče, který, ač nestál vyloženě na půdě disentu, nebyl pro své postoje v době normalizace na pódiích vítaný. Neskrývaný vzdor, ba hněv vyvstává z mnoha jeho děl, včetně zmíněné symfonie, do níž navíc vnáší cosi jako dramatický neklid sólový klarinet. Toho se výtečně zhostil Karel Dohnal a celé dílo vyznělo se vší rytmickou burácivostí, přitom nijak tvrdě.
Ivanović je rovněž skladatel (mimo jiné zkomponoval úspěšnou dětskou operu Čarokraj) a na koncertě představil svůj nový písňový cyklus Little Words (Slovíčka) na texty americké básnířky a scenáristky Dorothy Parkerové. Inspiroval se různými hudebními jazyky, včetně jazzového, ale nijak prvoplánově. Celek zapůsobil po textové i hudební stránce jako jakýsi moderní sarkastický protipól k Wagnerovi. Na šťavnatosti mu dodala opět Katarina Karnéusová. Pečlivě vypracovaná předehra-fantazie Romeo a Julie od Petra Iljiče Čajkovského splnila úlohu efektní romantické „vypalovačky“ a tečky za večerem, který nezklamal.
