GLOSÁŘ: K čemu je dirigent? Aby hudba neusínala a divák se nenudil

  16:55aktualizováno  16:55
Koncerty Pražského jara v uplynulém týdnu nabídly v praxi odpověď na otázku kladenou v různých vzdělávacích pořadech. Stalo se tak v dobrém, ale i v horším slova smyslu.

Dirigent John Eliot Gardiner a členové jeho orchestru a sboru při vystoupení na Pražském jaru | foto: Petra Hajská

Sir John Eliot Gardiner je živá legenda, zakladatel slavných souborů pro interpretaci barokní hudby. Naše publikum ho zná i díky spolupráci s Českou filharmonií. Jako mnozí hudebníci, kteří vzešli ze světa staré hudby, i on postupně začal využívat tyto své zkušenosti a ozvláštnil jimi díla 19. i 20. století (včetně oper Leoše Janáčka).

Nicméně to, co vykonal pro barokní hudbu a speciálně pro Johanna Sebastiana Bacha, je měřítkem samo o sobě. Ukázal to čtvrteční koncert v Rudolfinu, na němž Gardiner provedl čtyři Bachovy duchovní kantáty se svými ansámbly English Baroque Soloists a Monteverdi Choir, které vede, obměňuje a udržuje ve špičkové kvalitě už několik desítek let.

Gardiner je podle různých svědectví nekompromisní samovládce. Jeho nesmlouvavost se očividně projevuje v takových detailech, jako je důraz na naprosto dokonalou německou výslovnost. Možná, že ani rodilí Němci by nepoznali, že Bacha zpívali Angličané či Američané. Člověk najednou slyšel, k čemu má němčina souhlásky - každá nějak zvýrazňovala obsah.

Všichni sólisté byli vlastně členy sboru, a protože se postupně střídali, nebylo snadné je všechny jmenovitě identifikovat, dokonce ani s pomocí výčtu jmen v tištěném programu. Nicméně podařilo se to aspoň v případě afroamerického kontratenoristy jemného hlasu a niterného projevu Reginalda Mobleyho. Ani jeho, ani žádný další výkon nebyl pěvecky efektní ve smyslu virtuozní oslnivosti, ale o ni u Bacha ani nejde, klíčová je výpověď a ta tu byla, tak mohla tato hudba znít v době svého vzniku. Gardinerův Bach ostatně není ani tak hloubavě analytický jako spíše až tanečně pružný a hybný. Zprostředkovává radostnou naději ve sdílené spiritualitě. Gardiner je autokrat, ale ví, co a proč dělá. A má pravdu.

Housle místo varhan

Dojmy z Gardinerova Bacha, jakož i z dřívějšího hostování Royal Concertgebouw Orchestra s Danielem Gattim ovlivnily i výsledný pocit z pátečního koncertu Varšavské filharmonie a dirigenta Jacka Kaspszyka v Obecním domě. Jistě, každý den není posvícení, ale u Pražského jara nelze slevovat. Ale páteční koncert v Obecním domě jakoby měl jen první polovinu a to ještě díky zvědavosti na světovou premiéru nové skladby Michala Nejtka.

Ten je známý i svými přesahy do jazzu či spoluprací s The Plastic People of the Universe. Ale přibližně dvacetiminutové dílo Ultramarine, podle textu v programu inspirované poezií amerického autora Raymonda Carvera, na první poslech nepřipomíná nic, čemu se říká crossover. Podtitul Songs in the Distance ji asi vystihují nejlépe - působí jakoby „z dálky“. Pomalá, klidná až mystická hudba, na první poslech až nenápadná, na ten druhý sofistikovaně využívající zvukové možnosti a barvy orchestru.

Jestli by více nevynikla v jiném podání, toť otázka, k níž opravňoval i následný průběh večera. Koncert po housle a orchestr č. 2 Karola Szymanowského z roku 1933 se u nás nedá příliš často slyšet. Je to skladba, která neurazí milovníka tradice a nenadchne příznivce odvážnějších postupů – a naopak. Houslista Boris Brovtsyn ji naplnil velkou energie téměř ve stylu romantického koncertu. Do historie se však více zapíše neobvyklým přídavkem z hlediska volby skladby i její délky – zahrál totiž transkripci Bachovy slavné Toccaty a fugy d moll. Poslouchat místo varhan lkající housle byl docela šok. Nic proti aranžím, ale nesmějí dílo zbavit původního účinku. A to se stalo.

Mahlerova Symfonie č. 4, jež vyplnila druhou polovinu, patřila k nejnudnějším provedením hudby tohoto skladatele, jaké se u nás daly slyšet. Málokdy šlo tak krátce po sobě sledovat rozdíl mezi odehráním not a jejich interpretací. Zatímco Gatti a jeho hudebníci byli přesní, ale noty jim sloužily jako základ pro vlastní hudební výpověď, Poláci hráli noty, které nic nesdělovaly. Chyběla skutečná dynamika, agogika, tah kupředu. Orchestr sám o sobě není tak špatný, vina tedy byla spíš na straně dirigenta, jemuž hudba usínala pod rukama a on ji nedokázal probudit. Sopranistka Slávka Zámečníková v sólovém partu předvedla pěkně zbarvený hlas, ale ani v jejím výrazu nemělo Mahlerovo líčení nebeských radostí žádoucí půvab. Možná, že s jiným dirigentem nebo i orchestrem by se rozezpívala k lepšímu výkonu.

Kdo byl Kabeláč

Sobotní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu naopak ukázal, jak schopný dirigent dokáže probudit k životu různé skladby. Marko Ivanović je na české scéně možná poněkud ve stínu jiných kolegů, ale rozhodně umí s orchestry pracovat. Prokázal to hned v doprovodu k cyklu Richarda Wagnera Wesendonck-Lieder (Písně na texty Mathildy Wesendonckové), které zazpívala švédská mezzosopranistka Katarina Karnéusová. Její plný, technicky dobře vedený hlas se nesl do hlediště, rozpínal se a dodával písním na intenzitě.

Fotogalerie

Perlou večera byla Symfonie č. 6 „Koncertantní“ od znovu objevovaného českého autora 20. století Miroslava Kabeláče, který, ač nestál vyloženě na půdě disentu, nebyl pro své postoje v době normalizace na pódiích vítaný. Neskrývaný vzdor, ba hněv vyvstává z mnoha jeho děl, včetně zmíněné symfonie, do níž navíc vnáší cosi jako dramatický neklid sólový klarinet. Toho se výtečně zhostil Karel Dohnal a celé dílo vyznělo se vší rytmickou burácivostí, přitom nijak tvrdě.

Ivanović je rovněž skladatel (mimo jiné zkomponoval úspěšnou dětskou operu Čarokraj) a na koncertě představil svůj nový písňový cyklus Little Words (Slovíčka) na texty americké básnířky a scenáristky Dorothy Parkerové. Inspiroval se různými hudebními jazyky, včetně jazzového, ale nijak prvoplánově. Celek zapůsobil po textové i hudební stránce jako jakýsi moderní sarkastický protipól k Wagnerovi. Na šťavnatosti mu dodala opět Katarina Karnéusová. Pečlivě vypracovaná předehra-fantazie Romeo a Julie od Petra Iljiče Čajkovského splnila úlohu efektní romantické „vypalovačky“ a tečky za večerem, který nezklamal.


Nejčtenější

Přetočte poslední řadu Hry o trůny, žádají v petici statisíce fanoušků

Záběr z předposledního dílu seriálu Hra o trůny

Více než sedm set tisíc lidí z celého světa už podepsalo petici, která žádá producenty seriálu Hra o trůny, aby právě...

POSLEDNÍ DOJMY: Seriál Hra o trůny skončil. Jak, to už není důležité

Z finále seriálu Hra o trůny

Představa, že ve stejném okamžiku miliony lidí na celé světě zklamaně vyhrkly: „A to má být všechno?!“, je svým...

GLOSA: Leoš Mareš na koncert v O2 areně přivedl i Freddieho Mercuryho

Leoš Mareš 16. května 2019 v pražské O2 areně

Po roce je Leoš Mareš opět v O2 areně. Ve čtvrtek v Praze absolvoval první ze série tří koncertů. Měl vyprodáno a...

Eurovizi vyhrál favorizovaný Nizozemec, Lake Malawi skončili jedenáctí

Duncan Laurence z Nizozemska ve finále Eurovize 2019.

Příští ročník Eurovize se díky vítězství Duncana Laurence bude konat v Nizozemsku. Česká kapela Lake Malawi si vedla...

GLOSA: Madonna v Eurovizi? Naživo dost ostuda, ze záznamu úplný výsměch

Madonna jako host na finále Eurovize 2019 v Tel Avivu

Ještě několik dní před vysíláním sobotního finále letošní Eurovize nebylo jisté, zda americká zpěvačka Madonna v Tel...

Další z rubriky

RECENZE: Provokace s lágry. Rammstein se po deseti letech vrací v plné síle

Rammstein (Eden, Praha, 28. května 2017)

Pro věrné fanoušky kapely Rammstein byl uplynulý pátek velkým svátkem. Němečtí rockeři vydali po deseti letech novou...

KOMENTÁŘ: Palestinci, Makedonci, bojkoty. Jinak však Eurovize ctila hudbu

Nizozemský zpěvák Duncan Laurence s trofejí za své vítězství v Eurovizi 2019

Do poslední chvíle nejisté vítězství muzikálně skvělého Nizozemce Duncana Laurence nad mnohými bizáry bylo vítaným...

GLOSÁŘ: Nejlepší orchestr světa? Ten z Říma, od svaté Cecilie

Dirigent Antonio Pappano a Orchestra dell’Accademia di Santa Cecilia na...

Pražské jaro má sice ještě větší část před sebou, ale dva koncerty z tohoto týdne jsou již jasným vrcholem: vystoupení...

Jak vypadá sex po narození dětí? Realita je krutá, přiznávají rodiče
Jak vypadá sex po narození dětí? Realita je krutá, přiznávají rodiče

Je mi 20, jemu bude 30. Tvrdí ze ja mám sex na prvním místě, ale on už ne.. je pravda ze změnil práci. Je ridic. Predtim ale dělal náročnější práci a sex ještě byl několikrát týdne. Teď stěží jendou a to ještě on si nevzpomene ani měsíc…

Najdete na iDNES.cz