O novém albu DVA jste prohlásil, že je to deska, která na evropském trhu ještě nebyla. V čem je tak výjimečná?
Dokázali jsme na ní specifickým způsobem propojit elektroniku, metalové kytary a rap. Nic podobného jsem ještě v Evropě neslyšel.
Takovým odvážným tvrzením ale riskujete, že když se fanouškům deska nebude líbit, o to víc budou zklamaní.
To je pravda. My jsme se ale snažili nijak nekalkulovat s tím, jestli novou hudbu lidé přijmou, nebo ne. Už moje loňská sólovka Dead Man Walking byla riskantním krokem, hodně jsem na ní pracoval s country. Kluci z kapely mě varovali, že to může být problém, protože kdyby si takový žánrový mix nenašel posluchače, zůstal bych někde v prostoru mezi mainstreamem a hiphopovou scénou, který vlastně nezajímá nikoho. Ale to já neřeším. Když z toho, co dělám, cítím dobrou energii, většinou se mi to pak v dobrém vrátí. Musím tomu věřit já sám a pak doufat, že to lidé přijmou.
Byla směsice elektroniky, metalu a rapu od začátku vizí, se kterou jste do přípravy druhého společného alba s TroubleGangem šli?
Ze začátku jsme nevěděli, kudy jít. Další country desku ve stylu Dead Man Walking jsme udělat nechtěli. Vydali jsme singl Nejlepší, ale ten nakonec nezněl tak, jak jsme chtěli. Proto jsme ho ve finále na album ani nezařadili. Až singl Generace velkejch snů nám ukázal směr, kterým jsme pak práci na albu hnali.
Sdíleli stejnou představu všichni členové TroubleGangu?
Všichni ne, s Kapem jsme se hodně hádali. On se jako zatvrzelý příznivec klasického hip hopu metalovým kytarám bránil. Když jsme byli ve studiu u producenta Marcuse Trana a pustili mu song Na prach spálit, který začíná tvrdým kytarovým riffem, byl nepříčetný. Řvali jsme tam po sobě, hulákal, že tohle dělat nebude. Byly chvíle, kdy jsem měl chuť se na to vykašlat a nahrát desku sólově. Nakonec jsme ale našli společnou řeč. Z prvních demonahrávek si totiž Kap nedokázal představit, jak to bude ve výsledku znít. Až když slyšel songy po prvních produkčních úpravách, začínal chápat, jakým směrem půjdeme. Dnes je z toho nadšený.
RECENZE: TroubleGang, nebo nic. Marpova naléhavost je pro fanoušky |
V Evropě jste takovou hudbu neslyšel, měli jste alespoň nějaký světový vzor, který by pro vás byl inspirací?
Vždy jsem miloval Limp Bizkit, kteří dělají něco podobného jako teď my. Oni jsou taková dřevní kapela, průkopníci nu-metalu, ovšem naše pojetí je mnohem modernější. Nedá se ale říct, že bychom chtěli znít jako nějaká konkrétní skupina. Pro nás bylo naopak cílem vytvořit si vlastní zvuk, být jedinečnou kapelou, aby nikdo nemohl říkat: „Tohle zní jako kapela XY...“ My zníme jako TroubleGang.
Ještě šest týdnů před dokončením desky jste prý neměli hotového skoro nic. Byl nakonec ten tlak přínosem?
Živě si vzpomínám na to, jak jsme tehdy seděli v zasedací místnosti Universalu a ředitel vydavatelství Tomáš Filip se nás ptal, kolik už toho máme a jestli desku stíháme dodělat. V klidu jsem mu říkal, že máme hotovou asi polovinu a že stíháme. Pak jsme vyšli ven a Marcus na mě spustil, že jsem se zbláznil. Neměli jsme totiž vůbec nic, jedinou notu. Pak se Marcus zavřel do studia a začali jsme pracovat ve dne v noci. Byl to nejintenzivnější měsíc a půl v historii kapely. Deska obvykle vzniká rok. A myslím, že ten tlak nakonec přínosem byl, dostali jsme ze sebe to nejlepší.
Měli jste v záloze plán B, kdybyste album dokončit nestihli?
Ne, ten neexistoval. Pokud má člověk v hlavě plán B, tolik se nesoustředí na plán A, protože ví, že když ho nesplní, nestane se nic hrozného. Mám vždy jen jeden plán. Buď vyjde, nebo ne. Byl jsem na přednášce Arnolda Schwarzeneggera, který o tom mluvil. Říkal, že velká spousta lidí má plán B, a proto jim nikdy nevyjde plán A. Nedávají mu pak totiž sto procent. U mě je to vždy černá, nebo bílá. Nic mezi tím. Hodně lidí, včetně mé přítelkyně, mi to vyčítá. Pro kapelu i pro život je to někdy náročné, ale to jsem zkrátka já.
Marpo (34)Svou debutovou desku Původ umění vydal rapper Marpo, vlastním jménem Otakar Petřina, už v roce 2005. V letech 2008 - 2017 byl souběžně se svou hiphopovou dráhou také bubeníkem skupiny Chinaski. Největších úspěchů se jako interpret dočkal v posledních letech s kapelou TroubleGang. První společné album se datuje do roku 2015, skupina se poté úspěšně zabydlela na velkých festivalových pódiích a v květnu 2019 vyprodali Marpo & TroubleGang pražskou O2 arenu. Zároveň šlo o křest rapperovy zatím poslední sólové desky Dead Man Walking. V prosinci téhož roku se do stejné haly vrátil, tentokrát však jako aktér ostře sledovaného boxerského souboje s Rytmusem, ve kterém zvítězil. S TroubleGangem nyní představují druhé společné album DVA a na červen 2020 chystají velkolepý koncert v pražském Edenu. |
S TroubleGangem jste spolu už několik let, vaše loňská deska Dead Man Walking ale byla sólová. Proč?
Protože jsem na ní řešil osobní témata, o kterých by ostatní kluci nemohli mluvit, jelikož je nezažívali. Chtěl jsem se tam vypovídat, říct to svoje. Na kapelní desce se naopak snažíme najít témata, kterým rozumíme všichni, shodneme se na nich. Nemohl bych se na ní zabývat rozvodem, což bylo jedno z nejnáročnějších období v mém životě. Ostatní členové ani nemají stálé vztahy, takže se s tím nemůžou ztotožnit. Člověk by měl rapovat o tom, co sám zažil. Jsou interpreti, kteří rapují o drogách, zbraních a ženských, a přitom žijí s mámou v paneláku. Já se snažím psát jen o tom, k čemu mám co říct. Líbí se mi, že můžu sólová alba a ta s kapelou střídat. Další sólovku plánuji na příští rok a pak zase bude na řadě deska s TroubleGangem.
V posledních letech hodně mluvíte o tom, že se z TroubleGangu stala klasická kapela, že jste přerostli žánrovou škatulku. Trvalo dlouho, než to lidé vstřebali?
Stalo se to přirozeně, postupnými kroky. Pořád jsme se zvětšovali, až jsme se dostali v hip hopu na první místo. Pak jsme žánr přerostli. Zlomilo se to poté, co jsme loni vyprodali O2 arenu. Tehdy jsme z hiphopových pódií na festivalech skočili na ta hlavní.
Má úspěch pro kapelu či pro vás osobně i svou odvrácenou tvář?
Rostou ega. Je pak těžší to mezi námi ukočírovat. Každý z nás má roztažená křídla a myslí si, že jeho názor je ten hlavní. Čím víc se kapela zvětšuje, tím víc se na ni snaží někteří lidé vydělat. Jsou to lidé, kteří mají pocit, že si vás koupí a pak přetvoří k obrazu svému. To se nám stalo s bývalým managerem. Myslel si, že z nás udělá druhé Chinaski. Jenže my jsme tak neřiditelná jednotka, že narazil. Jsme banda bláznů, kteří se nedají nijak korigovat.
Marpo & TroubleGang - DVA
Máte přesto nějakou představu, kam byste se chtěli s TroubleGangem dopracovat?
Chtěli bychom jednou udělat ještě větší koncert, než ten, který zrovna chystáme. Ale to až za pár let. Kromě toho bychom chtěli zkusit svoje songy přetextovat do angličtiny. Velké ambice ale v tomto ohledu nemáme. U nás spousta kapel zpívá anglicky, a když se jich zeptáte proč, řeknou vám, že jdou do světa. A přitom žádná z nich reálně ve světě nehraje. Řekl bych, že je pro ně spíš těžší napsat český text než ten anglický. My si říkáme, že je lepší to alespoň zkusit, než pak litovat. Chtěli bychom nahrát EP, s nímž nám pomůže Clint Murphy, který album DVA spoluprodukoval. Má spoustu kontaktů v Anglii, věří nám, náš projev je pro něj přesvědčivý. Když se to povede, budeme jedině rádi, ale když ne, svět se nezhroutí.
Vstupenky najdete zde |
Zmínil jste velký koncert, který zrovna chystáte. Jak bude show v Edenu 27. června 2020 vypadat?
Budeme mít velkou LED stěnu a chystáme i hodně propracované projekce. Pódium máme vymyšlené jako takové lego. Když se bude koncert dobře prodávat, můžeme díky této struktuře ještě něco přidat. Ale už ze základu, který máme vymyšlený, si podle nás diváci sednou na zadek.
Koncert měl být původně v Letňanech, ale nakonec jste se rozhodli pro Eden. Proč?
Zjistili jsme, že jenom zajištění oplocení a toalet v Letňanech stojí tři miliony korun. Pronájem Edenu nás vyjde na polovinu. Očekáváme, že přijde zhruba dvacet tisíc lidí, a to je na Letňany pořád málo. Eden bude pro nás, doufejme, tak akorát.
Přizvete si nějaké hosty?
Zatím nemáme potvrzené žádné. V hip hopu se často děje, že interpret pozve na koncert všechny, se kterými má nějakou společnou skladbu, a tím přiláká lidi. My bychom chtěli, aby lidé přišli kvůli nám. Spolupracím se ale obecně nebráníme. Mně by se líbilo udělat něco s Robertem Kodymem, od dětství jsem ho měl rád, miloval jsem Wanastowi Vjecy. Považuji ho za geniálního skladatele a textaře. Ale domluvit se s ním na hostování během těch šesti týdnů, co deska vznikala, bylo nereálné. Třeba někdy v budoucnu.
