Glastonbury 2011Z Piltonu poprvé: z bláta do louže (aspoň zatím) Kritika U2: Jsi daňový pokrytec, vyslechl si Bono na festivalu |
Ráno to ještě všechno vypadá dobře. Po obloze sem tam mrak, a tak člověk stojí u stanu, snídá a sleduje dění u vedlejší jurty, jež lze podle známého pořadu o vaření nazvat "Holky v akci". Po celá ta léta nás fascinuje schopnost domorodého návštěvnictva složitě vyvářet v polních podmínkách a nejrůznější vymyšlenosti jejich kempovacích výbav.
Krásné dopoledne, krásný den? Chvíli to tak vypadá, jenže jak zpíval Jiří Dědeček, "jak něco vyraší, hned se to zmrší". Po poledni se obloha zatáhne a pak už na 136 000 lidí, co tu dle zprávy z pátečního rána jsou, vytrvale prší. Odpoledne drobně, večer hustě.
Záhy člověk potká první holinky, které ztratily pána či paní, a takové pády na zem jako na spojce mezi Other Stage a novinářským stanem – nejspíš nejhorším úseku areálu - nevidno ani ve velkém vápně v zápasech české fotbalové ligy.
Kdo! Kdo dopustil Primal Scream a U2 ve stejném čase?
Taková slota pochopitelně ovlivňuje požívání i prožívání pátečního hudebního menu. Zároveň též rozhodování v mezních situacích, kdy se nakupí dvě až tři položky programu, které by člověk chtěl vidět, najednou.
A že jich v pátek bylo. Laskavý čtenář možná zná amatérská videa se scénou z filmu Pád třetí říše, v nichž Adolf Hitler vříská v bunkru říšského kancléřství na poslední hlouček svých věrných. Lidový génius je obvykle vybavuje různými vlastními, více či méně vtipnými titulky. Letos se podobné objevilo na téma dramaturgických kolizí v Glastu 2011 a v pátek jsem si na něj několikrát vzpomněl.
Nakonec rozhodování výrazně ovlivnila dostupnost pódií v odpoledním a podvečerním terénu a potřebě rozvrhnout dobře síly. Pokud tedy člověk v podvečer licituje mezi bluesmanem Ericem Bubnem na Acoustic Stage, retrorockery Coral na John Peel Stage, Jimmym Cliffem na West Holts a Fleet Foxes na Other Stage, bere poslední, protože jsou nejblíž. Nakonec na tom neprodělá: Robin Pecknold a jeho mnohahlavá folkrocková úderka předvedli to nejlepší ze svých dvou skvělých desek a oproti loňsku to podali s potřebnou jiskrou.
Pořadatel festivalu Michael Eavis si přišel poslechnout BB Kinga.
Ještě předtím několik pěkných momentů na různých pódiích, zvolených více či méně naslepo. Miles Kane z Rascals a Last Shadow Puppets, dynamický britpop z wellerovské školy. King Blues na Oxlyers West, spolek, který s velkou lehkostí míchá punk, reggae, ska a hip hop do chutné směsi. Takovéhle kdyby působily za crossoverového boomu raných devadesátých let! Velmi slibní byli i londýnští The Vaccines, kříženec garážových kapel let šedesátých a kytarovek z konce let osmdesátých, které zase přicházejí do kurzu: opatrnost velí tyhle trochu rychlokvašené milce ostrovních periodik brát s rezervou, ale jak s oblibou říkal náš dávný spolucestující pan Vojtíšek, "celkový dojem veskrze příznivý".
Jak jsem (ne)potkal Radiohead
Na pátek na osmou večerní bylo na The Park, scénu na severním okraji areálu, slibováno překvapení. Velké: Emily Eavis se nechala slyšet, že by to normálně mohl být headliner. Kdopak asi?
A pak odpoledne stojíme s kolegou Tomášem před novinářským stanem, provozujeme "palenie tytonia" a pár kroků od sebe vidíme shluk fotografů obskakujících hlouček postav. Kdopak to budí takové haló? Podíváme se pořádně, a ano: kukuč tak utrápený, že by mu člověk dal korunu, aby se rozveselil, je to Thom Yorke? Je to on! Takže opravdu Radiohead, po roce v plné sestavě (loni tam hudlal jen Yorke s kolegou Greenwoodem). Sdělení o povaze produkce na přecpané scéně bohužel poskytnout nemohu. Snad dnes na Pulp, překvapení číslo dvě, které už se stačilo rozkecat po celém festivalu i okolním světě.
Ta dáma v jezeře je Edge
Když se podvečer láme do večera, je třeba vydat se na Pyramidu a rozmyslet si, odkud bude konzumovat hlavní chod. K tomu hraje Morrissey, John Cleese britského popu (to kvůli těm grimasám, které provozuje): novější věci svižněji, Smiths a klasické kusy své sólové dráhy jako by z povinnosti. Ale budiž.
O hodinu později je před Pyramidou dav, který vede k otázce, kdo je vlastně na dalších pódiích. Dvě minuty před desátou dozní David Bowie a Even Better Than The Real Thing otevře nejsledovanější produkci letošního ročníku.
DVĚ HVĚZDY, JEDEN ČAS. Primal Scream a U2 vystoupili ve stejném čase.
A jací ti U2 vlastně byli? V kostce řečeno: velmi dobré, potěšení na mé straně, ale viděl jsem tu výjimečnější headlinery. Samozřejmě tu hrají roli různé faktory: kde člověk stojí, jaký má výhled, jestli zvolený repertoár lahodí jeho vkusu, a pochopitelně i momentální počasí (celý koncert propršelo a větší sajrajt od koncertu The Who léta Páně 2007 nepamatuji).
Koncert, respektive jeho základní část, jako by byl koncipován co procházka po jednotlivých albech (až na Pop, October a Rattle and Hum). Na začátek pět kusů z Achtung Baby, nejvíce zastoupeného ze všech. Dobře volená rozehrávka, plnotučný zvuk, nasazení jako u hokejového týmu, který chce mermomocí rozhodnout zápas v první třetině. Poprvé jim řemen trochu spadl ve chvíli, kdy a capella předvedli fragment Blakeovy poémy Jerusalem (příznivci Monty Pythonů znají též jako "kráčely snad ty zuby kdys"?). Odkazy na anglickou mytologii, v Glastonbury tolik přítomnou, Bono vůbec nešetřil: roztomilé bylo představování jednotlivých spoluhráčů jako členů Družiny kulatého stolu.
Po vyčerpání Achtung Baby první dva vzorky Joshua Tree, proložené I Will Follow z debutu a omluvou za loňské zranění. Koncert zase dostal grády. Následoval návrat do Berlína a působivá verze Stay (Faraway, So Close), při které rytmika odešla na cigáro (Bono: "Teď je tady z toho folkový festival"). Výlet do nedávné minulosti byl spíše střídmý: dva kusy z alba All That You Can`t Leave Behind, Vertigo jako reprezentant jeho následníka, a Get Your Boots On z toho posledního.
Bono a The Edge při vystoupení U2 na festivalu Glastonbury
Druhý sporný moment koncertu: Sunday Bloody Sunday, ve které začal kolísat zvuk a i kapela činila dojem, jako by se zrovna nesešla (opakuji: z jiné pozice bych to možná slyšel jinak). Tehdy se základní část chýlila ke konci: falešné finále obstaral Surrender, dozpívaný publikem ve vrcholícím přívalu deště, a Pride, asi nejlepší volba pro tuto chvíli a příležitost.
Přídavky už šly na přeskáčku: With Or Without You, po které Bono rozvěsil po bednách vlajku Irska a Union Jacka, fragment Yellow od Coldplay, kteří v sobotu na Pyramidě převezmou štafetu (citace písní od kolegů byly vůbec hojné: nejhezčí byl pozdrav Primal Scream někdy v půli produkce), a Moment Of Surrender, druhá a poslední z té poslední (desky). Upřímně řečeno, člověk by si dovedl představit třeskutější finále, ale budiž. Na sám závěr Out Of Control z prvního singlu – a po sto minutách byl konec.
Večer člověk dorazí ke stanu, promoklý na kost a dost vyšťavený. Když se ale podívá zpátky, nelituje. Tak jsme zmokli. No a co?
P.S.: Předpovědi na víkend slibují slunce a tropy. V sobotu ráno člověk vyleze ze stanu, podívá se na ocelovou oblohu a řekne si "tož temu vy říkáte teplé proudění z Afriky?" A pak si nasadí holiny a všechno začne znovu.
