Vypadala, jako by spadla odněkud z Marsu. Její robotický pohyb po pódiu, propracovaná choreografie (hlavně v duu s druhou kytaristkou/klávesistkou), výborné písně a skvělý sound, jemuž dominovala efektově barevná kytara, nejčastěji surová, ostrá a řeřavá jak tavba z někdejších vítkovických železáren: to byly hlavní záchytné body show St. Vincent.
V její hudbě můžeme vystopovat leccos: elektronický industriál a la Nine Inch Nails, bowieovskou stylizaci, kytarové zlomy ze zappovského zpěvníčku a možná i tak specifické žánry jako starý německý krautrock (pokud se k němu ve Státech vůbec měla šanci dostat). Ale to všechno taví - opět jsme u toho, mezi věžemi a železárenskými troskami byla jako doma - ve svébytný originál, to je prostě nezpochybnitelné.
Čert ví, jestli tušila, že předešlého večera Björk koncertovala v bílých šatech. St. Vincent pro své vystoupení zvolila černou (oproti loňské barcelonské Primaveře, kde ředitelku Colours tak okouzlila, že ji letos prostě „musela mít“). A bylo to příznačné: stala se skutečně jakousi druhou stranou mince: hraje vlastně alternativu, ale schopnou oslovit tisícové davy. Samozřejmě davy lidí, kteří nejsou zaslepeni svým jediným idolem z televize, to je nutné dodat.
Známkujte festival Colours of Ostrava |
Oproti St. Vincent vlastně Kasabian hrají „obyčejné písničky“ - a to není urážka. Svým způsobem jsou další vlnou britpopu, tentokrát elektronicky poněkud přiživenou, ale pořád stojící na základech, načrtnutých už velkou explozí 60. let, jistěže i s příměsí druhé půle „sedmdesátek“.
Přestože písničky skládají podle jednoho mustru, dělají to bez mindráků a s obrovským atakem, jejich vstřícnost k publiku je až nebývalá. To je na nich ostatně vůbec nejsympatičtější, ta frackovitost, která k rock’n’rollu patří a která by neměla vymizet ani tehdy, když jméno kapely na festivalovém plakátu stojí vyvedeno největším písmem. Kasabian to zatím ustáli.
Pátek na Colours byl ve znamení obrovského vedra a většinu dne sluneční výhně. Takovým Kasai Allstars z Konga to zjevně nevadilo, jejich odpolední set byl skutečně transovní. Minimalistická kolečka marimb, drnkacích skříněk, ale i rockového elektrifikovaného instrumentáře by za normálních okolností jistě roztancovala mnohem větší diváckou nálož, ale v tom horku zvolila většina návštěvníků spíš stín a horizontální polohu.
Línou atmosféru přiživil i písničkář José González. Jeho vystoupení se skromnou kapelou bylo velmi milé a introvertní, v něčem připomínalo Simona a Garfunkela model „dva v jednom“, ale na druhé hlavní pódium festivalu to prostě nebylo - dvě třetiny plochy jako by vytvořily spíš diskusní kroužek. Oč lépe by mu to slušelo v krytém a klimatizovaném sále Gong!
Colours of Ostrava 2015: Kasai Allstars
Třeba tak jako kontrabasistovi Avishai Cohenovi, který svoje trio rozšířil na sexteto New York Division, jehož členem byl kromě trumpetisty a trombonisty také známý americký kytarista Kurt Rosenwinkel. Když vyšponoval svým osobitým jazzem atmosféru do finále, nadšenými ovacemi se třásly stěny jak při rockovém koncertě.
Sobotní program Colours of Ostrava na předních místech nabízí například čerstvé Augustines, už slavné Rudimental, kultovního písničkáře Owena Palletta nebo popový crossover Clean Bandit z Británie. A k tomu další nálož alternativy, world music, divadlo, filmy, diskuse...a nejspíš opět rtuť teploměru nad třicítkou.
